Projekt 100 - Planeta opic - O filmu

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Producent Planety opic, Arthur P. Jacobs, byl v bran­ži nováč­kem. Předtím než 20th Century Fox pře­svěd­čil, aby film zafi­nan­co­va­li, pro­du­ko­val jen dva fil­my. Získat si důvě­ru vel­ké­ho stu­dia zpo­čát­ku neby­lo snad­né. Během 50. let minu­lé­ho sto­le­tí se zaži­la před­sta­va, že fil­my s opi­ce­mi jsou níz­ko­roz­počto­vé béč­ko­vé sním­ky urče­né pře­de­vším k poba­ve­ní, niko­li ale­go­ric­ké­mu zob­ra­ze­ní závaž­ných úvah. Prvním kro­kem k Jacobsovu úspě­chu bylo herec­ké obsa­ze­ní. Do hlav­ní role se mu poda­ři­lo zís­kat vzor muž­nos­ti té doby – legen­dár­ní­ho Charltona Hestona, kte­rý byl před­ním her­cem his­to­ric­kých epo­sů (tzv. fil­mů „meče a san­dá­lů“) a ztvár­nil tako­vé his­to­ric­ké osob­nos­ti jako Julia Caesara (1950), Mojžíše v Desateru při­ká­zá­ní (1956), Ben Hura (1959) či malí­ře Michelangela ve fil­mu Ve služ­bách pape­že (1965). Dalším, pro pro­du­cen­ty vel­mi důle­ži­tým aspek­tem, byly mas­ky. Aby byly uvě­ři­tel­né a posta­vy opic nepů­so­bi­ly směš­ně, musel Jacobs oslo­vit toho nej­lep­ší­ho mas­ké­ra – Johna Chamberse. Dva roky před samot­ným natá­če­ním děla­li zkouš­ky a mas­ky neu­stá­le zdo­ko­na­lo­va­li a způ­sob apli­ka­ce zrych­li­li nato­lik, že pro­du­cen­ta nako­nec pře­svěd­či­li. Posledním člán­kem mozai­ky pak byl správ­ný scé­nář, kte­rý umož­nil nato­čit film lev­ně­ji, než kdy­by kopí­ro­val lite­rár­ní před­lo­hu.

Aktuálnost, ale záro­veň nad­ča­so­vost téma­tu fil­mu a jeho doko­na­lé řeme­sl­né pro­ve­de­ní zajis­ti­ly sním­ku divác­ký úspěch. Producenti fil­mu násled­ně vytvo­ři­li fran­ší­zu Planeta opic, kte­rá se sta­la celo­svě­to­vým feno­mé­nem. Opice na divá­ky díky pro­myš­le­né kam­pa­ni, jejímž slo­ga­nem se sta­lo dvoj­smy­sl­né spo­je­ní „Go Ape!“ (v pře­kla­du „Opice do toho!“ nebo „Utrhni se ze řetě­zu!“ či „Běsni!“), úto­či­ly ze všech stran. Na pul­tech obcho­dů se pro­dá­va­ly figur­ky s posta­va­mi fil­mu, air­sof­to­vé zbra­ně imi­tu­jí­cí zbra­ně goril, opi­čí mas­ky apod. Mezi lety 1970 až 1973 vznik­ly v rych­lém sle­du dal­ší čty­ři fil­my. Po smr­ti Jacobse v roce 1973 stu­dio celou fran­ší­zu odkou­pi­lo. Vznikl hra­ný (Planet of the Apes) i ani­mo­va­ný (Return to the Planet of the Apes) seri­ál, kte­rý byl mno­hem věr­něj­ší lite­rár­ní před­lo­ze, jeli­kož opi­ce zde žily ve vel­mi vyspě­lé hitech spo­leč­nos­ti. V 80. letech také vznik­lo něko­lik tele­viz­ních fil­mů. Od roku 1968 byly k dostá­ní komiksy s moti­vy fran­ší­zy. Později se obje­vi­ly i prv­ní video­hry (Planet of the Apes a Revenge of the Apes). Samotnou kate­go­rií jsou pak fil­mo­vé rema­ky (Planeta opic z roku 2001) a rebo­o­ty, čili fil­my, kte­ré nara­tiv­ně před­chá­ze­jí pří­bě­hu prv­ní­ho sním­ku (Zrození pla­ne­ty opic, Úsvit pla­ne­ty opic a Válka o pla­ne­tu opic). I když se jako pří­klad ukáz­ko­vě fun­gu­jí­cí fil­mo­vé fran­ší­zy neu­stá­le uvá­dí pro­jekt Star Wars, je potře­ba zdů­raz­nit, že Planeta opic mu před­chá­ze­la o nece­lou jed­nu deká­du a svou mar­ke­tingo­vou stra­te­gií byla ve své době napros­to výji­meč­ná. A i když se její cel­ko­vé zis­ky roz­hod­ně neda­jí srov­ná­vat se Star Wars, do dějin kine­ma­to­gra­fie se zapsa­la jako ino­va­tiv­ní a jedi­neč­ný pro­jekt.

Příběh prv­ní Planety opic je vysta­věn na něko­li­ka myš­len­ko­vých pilí­řích a kla­de si vel­mi zají­ma­vé, nad­ča­so­vé a závaž­né otáz­ky. Film pojed­ná­vá o raso­vé nerov­nos­ti, prá­vech zví­řat, a v nepo­sled­ní řadě pole­mi­zu­je nad vědec­kým pokro­kem lid­ské civi­li­za­ce, přes­ně­ji řeče­no kri­ti­zu­je zne­u­ží­vá­ní vědec­ké­ho pozná­ní ve vál­ce a pou­ží­vá­ní jader­ných zbra­ní. Reflektuje tak vel­mi chytře nej­dů­le­ži­těj­ší téma­ta teh­dej­ší ame­ric­ké spo­leč­nos­ti.

I když bylo otro­kář­ství v Americe zru­še­no roku 1865, Afroameričané neby­li ani sto let poté brá­ni za zce­la rov­no­práv­né obča­ny. V ame­ric­ké legisla­ti­vě dlou­ho pře­tr­vá­va­la dok­trí­na „oddě­le­ní, ale rov­ni“. Znamenalo to napří­klad i to, že Afroameričané sice měli voleb­ní prá­vo, ale tře­ba ve veřej­né dopra­vě muse­li sedět oddě­le­ně od bělo­chů. K celo­ploš­né­mu zru­še­ní veš­ke­rých segre­gač­ních opat­ře­ní došlo až v roce 1968, v roce, kdy Planeta opic vstou­pi­la do kin. Žánr sci­fi umož­ňu­je klást si otáz­ky o naší sou­do­bé spo­leč­nos­ti skr­ze fik­tiv­ní pří­běh a fik­tiv­ní posta­vy, čímž vytvá­ří ale­go­rie raso­vé­ho „kas­to­vá­ní“. Hestonova posta­va Taylora je ztě­les­ně­ním muž­ské­ho ide­á­lu západ­ní spo­leč­nos­ti své doby. Soudobí divá­ci si jej bez­po­chy­by muse­li spo­jo­vat s posta­va­mi z jeho pře­de­šlých fil­mů. Opálený blonďák s vypra­co­va­ným tělem byl voje­vůd­ce, spa­si­tel i umě­lec záro­veň. Toto divác­ké oče­ká­vá­ní ale naru­ší závě­reč­ná scé­na fil­mu – i když si hrdi­na zacho­vá­vá rela­tiv­ně kri­tic­ký náhled na spo­leč­nost 20. sto­le­tí, sta­ne se ztě­les­ně­ním neú­spěš­né sebe­de­struk­tiv­ní civi­li­za­ce a nosi­te­lem apo­ka­lyp­tic­ké­ho poten­ci­á­lu, před­sta­vi­te­lem civi­li­za­ce, kte­rá selha­la, což z něj nako­nec dělá antro­po­cen­t­ric­ké­ho zasle­pe­né­ho anti­hr­di­nu pře­svěd­če­né­ho o své nad­řa­ze­nos­ti.

Explicitní ale­go­rií raso­vé nerov­nos­ti je pak uspo­řá­dá­ní opi­čí spo­leč­nos­ti, kte­ré se vel­mi podo­bá Platonovým před­sta­vám o ide­ál­ní spo­leč­nos­ti. Gorily jsou pou­hý­mi vojá­ky, šim­pan­zi před­sta­vu­jí střed­ní děl­nic­kou vrst­vu, kte­rá vyko­ná­vá i vědec­kou čin­nost, avšak nikdy na vedou­cích pozi­cích, oran­gu­ta­ni pak před­sta­vu­jí vlád­nou­cí vrst­vu zastá­va­jí­cí vědec­ké, poli­tic­ké i cír­kev­ní funk­ce. Hrozbu pro tuto hie­rar­chii před­sta­vu­jí šim­pan­zi, čili střed­ní tří­da, z nichž někte­ří tou­ží po pozná­ní a his­to­ric­ké prav­dě, což je pro vlád­nou­cí vrst­vu poten­ci­ál­ně nebez­peč­né.

Nejvíce však ve fil­mu, zvláš­tě pak záslu­hou závě­reč­né scé­ny, kte­rá odha­lu­je význam celé­ho díla, rezo­nu­je téma jader­ných zbra­ní. Pointa fil­mu odha­lí, že se Taylor celou tu dobu nachá­zí na pla­ne­tě Zemi, kte­rou před tisí­ci lety zni­či­li sami lidé, prav­dě­po­dob­ně pou­ži­tím ato­mo­vých zbra­ní. Divákovi tak dochá­zí až zpět­ně, že poušť, kte­rou Taylor a jeho dva kole­go­vé pro­chá­ze­li na začát­ku fil­mu, je důsled­kem destruk­tiv­ní­ho jed­ná­ní lid­stva, a že Zakázaná zóna je „mrt­vé“ úze­mí, kte­ré za sebou necha­li lidé. Přichází tak na řadu nej­hlub­ší otáz­ka toho­to fil­mu, otáz­ka, kte­rou si filo­zo­fo­vé kla­dou při­nejmen­ším od dob Platona, a sice čím by se spo­leč­nost měla řídit? Pravdou a vědec­ký­mi poznatky, morál­ní­mi hod­no­ta­mi, čili vírou, nebo poli­ti­kou? Na jakých hod­no­tách se má zaklá­dat doko­na­lá spo­leč­nost? Společnost opic je zde vykres­le­na vel­mi podob­ně jako Platonův ide­ál­ní stát, ve kte­rém jsou všich­ni oby­va­te­lé šťast­ni na zákla­dě toho, že mají své jas­ně defi­no­va­né, před­ur­če­né mís­to. V žád­ném pří­pa­dě se tak nejed­ná o demo­kra­cii, kte­rou ten­to film může zpo­chyb­ňo­vat, jeli­kož závě­reč­né vyzně­ní fil­mu nazna­ču­je, že svo­bod­ný demo­kra­tic­ký svět pohá­ně­ný pokro­kem a lid­skou rozpí­na­vos­tí může smě­řo­vat k cha­o­su a zká­ze. Čímž do jis­té míry pole­mi­zu­je nad jis­tým „pozi­tiv­ním dogma­tis­mem“. I když dogma­tis­mus a tmář­ství vlád­nou­cích oran­gu­ta­nů divák po celou dobu fil­mu vní­má nega­tiv­ně, jeli­kož hod­no­ty jako prav­da, vědě­ní a svo­bo­da slo­va jsou pro vzdě­la­nou západ­ní spo­leč­nost stě­žej­ní­mi hod­no­ta­mi, konec fil­mu jej nutí uva­žo­vat nad tím, zda ten­to nede­mo­kra­tic­ký pří­stup nemů­že mít své výho­dy.