(zatím nehodnoceno)
Loading...Producent Planety opic, Arthur P. Jacobs, byl v branži nováčkem. Předtím než 20th Century Fox přesvědčil, aby film zafinancovali, produkoval jen dva filmy. Získat si důvěru velkého studia zpočátku nebylo snadné. Během 50. let minulého století se zažila představa, že filmy s opicemi jsou nízkorozpočtové béčkové snímky určené především k pobavení, nikoli alegorickému zobrazení závažných úvah. Prvním krokem k Jacobsovu úspěchu bylo herecké obsazení. Do hlavní role se mu podařilo získat vzor mužnosti té doby – legendárního Charltona Hestona, který byl předním hercem historických eposů (tzv. filmů „meče a sandálů“) a ztvárnil takové historické osobnosti jako Julia Caesara (1950), Mojžíše v Desateru přikázání (1956), Ben Hura (1959) či malíře Michelangela ve filmu Ve službách papeže (1965). Dalším, pro producenty velmi důležitým aspektem, byly masky. Aby byly uvěřitelné a postavy opic nepůsobily směšně, musel Jacobs oslovit toho nejlepšího maskéra – Johna Chamberse. Dva roky před samotným natáčením dělali zkoušky a masky neustále zdokonalovali a způsob aplikace zrychlili natolik, že producenta nakonec přesvědčili. Posledním článkem mozaiky pak byl správný scénář, který umožnil natočit film levněji, než kdyby kopíroval literární předlohu.
Aktuálnost, ale zároveň nadčasovost tématu filmu a jeho dokonalé řemeslné provedení zajistily snímku divácký úspěch. Producenti filmu následně vytvořili franšízu Planeta opic, která se stala celosvětovým fenoménem. Opice na diváky díky promyšlené kampani, jejímž sloganem se stalo dvojsmyslné spojení „Go Ape!“ (v překladu „Opice do toho!“ nebo „Utrhni se ze řetězu!“ či „Běsni!“), útočily ze všech stran. Na pultech obchodů se prodávaly figurky s postavami filmu, airsoftové zbraně imitující zbraně goril, opičí masky apod. Mezi lety 1970 až 1973 vznikly v rychlém sledu další čtyři filmy. Po smrti Jacobse v roce 1973 studio celou franšízu odkoupilo. Vznikl hraný (Planet of the Apes) i animovaný (Return to the Planet of the Apes) seriál, který byl mnohem věrnější literární předloze, jelikož opice zde žily ve velmi vyspělé hitech společnosti. V 80. letech také vzniklo několik televizních filmů. Od roku 1968 byly k dostání komiksy s motivy franšízy. Později se objevily i první videohry (Planet of the Apes a Revenge of the Apes). Samotnou kategorií jsou pak filmové remaky (Planeta opic z roku 2001) a rebooty, čili filmy, které narativně předcházejí příběhu prvního snímku (Zrození planety opic, Úsvit planety opic a Válka o planetu opic). I když se jako příklad ukázkově fungující filmové franšízy neustále uvádí projekt Star Wars, je potřeba zdůraznit, že Planeta opic mu předcházela o necelou jednu dekádu a svou marketingovou strategií byla ve své době naprosto výjimečná. A i když se její celkové zisky rozhodně nedají srovnávat se Star Wars, do dějin kinematografie se zapsala jako inovativní a jedinečný projekt.
Příběh první Planety opic je vystavěn na několika myšlenkových pilířích a klade si velmi zajímavé, nadčasové a závažné otázky. Film pojednává o rasové nerovnosti, právech zvířat, a v neposlední řadě polemizuje nad vědeckým pokrokem lidské civilizace, přesněji řečeno kritizuje zneužívání vědeckého poznání ve válce a používání jaderných zbraní. Reflektuje tak velmi chytře nejdůležitější témata tehdejší americké společnosti.
I když bylo otrokářství v Americe zrušeno roku 1865, Afroameričané nebyli ani sto let poté bráni za zcela rovnoprávné občany. V americké legislativě dlouho přetrvávala doktrína „oddělení, ale rovni“. Znamenalo to například i to, že Afroameričané sice měli volební právo, ale třeba ve veřejné dopravě museli sedět odděleně od bělochů. K celoplošnému zrušení veškerých segregačních opatření došlo až v roce 1968, v roce, kdy Planeta opic vstoupila do kin. Žánr scifi umožňuje klást si otázky o naší soudobé společnosti skrze fiktivní příběh a fiktivní postavy, čímž vytváří alegorie rasového „kastování“. Hestonova postava Taylora je ztělesněním mužského ideálu západní společnosti své doby. Soudobí diváci si jej bezpochyby museli spojovat s postavami z jeho předešlých filmů. Opálený blonďák s vypracovaným tělem byl vojevůdce, spasitel i umělec zároveň. Toto divácké očekávání ale naruší závěrečná scéna filmu – i když si hrdina zachovává relativně kritický náhled na společnost 20. století, stane se ztělesněním neúspěšné sebedestruktivní civilizace a nositelem apokalyptického potenciálu, představitelem civilizace, která selhala, což z něj nakonec dělá antropocentrického zaslepeného antihrdinu přesvědčeného o své nadřazenosti.
Explicitní alegorií rasové nerovnosti je pak uspořádání opičí společnosti, které se velmi podobá Platonovým představám o ideální společnosti. Gorily jsou pouhými vojáky, šimpanzi představují střední dělnickou vrstvu, která vykonává i vědeckou činnost, avšak nikdy na vedoucích pozicích, orangutani pak představují vládnoucí vrstvu zastávající vědecké, politické i církevní funkce. Hrozbu pro tuto hierarchii představují šimpanzi, čili střední třída, z nichž někteří touží po poznání a historické pravdě, což je pro vládnoucí vrstvu potenciálně nebezpečné.
Nejvíce však ve filmu, zvláště pak zásluhou závěrečné scény, která odhaluje význam celého díla, rezonuje téma jaderných zbraní. Pointa filmu odhalí, že se Taylor celou tu dobu nachází na planetě Zemi, kterou před tisíci lety zničili sami lidé, pravděpodobně použitím atomových zbraní. Divákovi tak dochází až zpětně, že poušť, kterou Taylor a jeho dva kolegové procházeli na začátku filmu, je důsledkem destruktivního jednání lidstva, a že Zakázaná zóna je „mrtvé“ území, které za sebou nechali lidé. Přichází tak na řadu nejhlubší otázka tohoto filmu, otázka, kterou si filozofové kladou přinejmenším od dob Platona, a sice čím by se společnost měla řídit? Pravdou a vědeckými poznatky, morálními hodnotami, čili vírou, nebo politikou? Na jakých hodnotách se má zakládat dokonalá společnost? Společnost opic je zde vykreslena velmi podobně jako Platonův ideální stát, ve kterém jsou všichni obyvatelé šťastni na základě toho, že mají své jasně definované, předurčené místo. V žádném případě se tak nejedná o demokracii, kterou tento film může zpochybňovat, jelikož závěrečné vyznění filmu naznačuje, že svobodný demokratický svět poháněný pokrokem a lidskou rozpínavostí může směřovat k chaosu a zkáze. Čímž do jisté míry polemizuje nad jistým „pozitivním dogmatismem“. I když dogmatismus a tmářství vládnoucích orangutanů divák po celou dobu filmu vnímá negativně, jelikož hodnoty jako pravda, vědění a svoboda slova jsou pro vzdělanou západní společnost stěžejními hodnotami, konec filmu jej nutí uvažovat nad tím, zda tento nedemokratický přístup nemůže mít své výhody.
Nejnovější komentáře