Proxima – Recenze – 60%

proximarecenzefilmu

Francouzské dra­ma Proxima vyprá­ví o roz­ve­de­né fran­couz­ské ast­ro­naut­ce Sarah (Eva Green), kte­rá zís­ká nabíd­ku letět jako jedi­ná žena na vesmír­nou misi „Proxima“, jejíž cílo­vou desti­na­cí je Mars. Problém je v tom, že Sarah je záro­veň mat­kou samo­ži­vi­tel­kou, kte­rá kvů­li své účas­ti musí opus­tit na dlou­hou dobu svou sed­mi­le­tou dce­ru Stellu a pone­chat ji v péči její­ho otce, jenž žije v Německu. Snímek se násled­ně věnu­je nejen hrdin­či­ně nároč­né pří­pra­vě na mezi­pla­ne­tár­ní let, ale i její­mu vzta­hu s dce­rou a tomu, jak se obě vyrov­ná­va­jí s poci­tem vzá­jem­né­ho odlou­če­ní.

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Snímek Proxima nato­či­la a napsa­la reži­sér­ka a sce­nárist­ka Alice Winocour, kte­rá se jeho dvě­ma nej­vět­ším téma­tům věnu­je pomo­cí dvou dopl­ňu­jí­cích se pří­stu­pů. Astronautická část je poja­ta jako takřka pro­cedu­rál­ní náhled do výcvi­ku účast­ní­ků blí­ží­cí se mise, jehož rea­lis­tič­nost pod­tr­há­vá doku­men­tár­ně sty­li­zo­va­ná kame­ra a natá­če­ní na auten­tic­kých loka­cích ast­ro­nau­tic­kých výcvi­ko­vých cen­ter v Německu, v Rusku a v Kazachstánu. Rodičovská část pak pro­bí­há mnoh­dy na stej­ných loka­cích a je rea­li­zo­vá­na for­mou hlou­ba­vé­ho psy­cho­lo­gic­ké­ho dra­ma­tu, v němž obě hrdin­ky rea­gu­jí na nut­nou sepa­ra­ci nej­pr­ve klid­nou vyrov­na­nos­tí a násled­ně hlu­bo­kým steskem.

Eva Green, kte­rá ve fil­mu per­fekt­ně mlu­ví hned něko­li­ka jazy­ky, je stan­dard­ně skvě­lá, při­čemž herec­ky i typo­vě vel­mi výrazná dět­ská hereč­ka Zélie Boulant jí v roli její dce­ry zdat­ně sekun­du­je (a ve ved­lej­ších rolích je dopl­ňu­jí mimo jiné výteč­ní Matt Dillon a Sandra Hüller). I přes pro­cí­tě­né a věro­hod­né výko­ny obou hlav­ních here­ček však fil­mu schá­zí emo­ce, což je dáno jed­nak jeho cel­ko­vě chlad­ným zpra­co­vá­ním a záro­veň jeho mecha­nic­kou struk­tu­rou, v níž jsou jak pod­le návo­du posklá­dá­ny jed­not­li­vé prv­ky a scé­ny, kte­ré bys­te od fil­mu podob­né­ho typu čeka­li. V osob­ní rovi­ně Sarah pocho­pi­tel­ně pro­je­vu­je jis­tou úzkost ohled­ně toho, zda sku­teč­ně doká­že kvů­li misi opus­tit svou dce­ru, při­čemž Stella nej­pr­ve půso­bí smí­ře­ně s dočas­ným odcho­dem mat­ky i s poten­ci­ál­ní­mi smr­tel­ný­mi rizi­ky její dale­ké ces­ty, leč o něco poz­dě­ji se začne pro­je­vo­vat odmí­ta­vě a vzdo­ro­vi­tě. V pro­fes­ní rovi­ně zas Sarah, poně­kud zne­vý­hod­ně­ná v kon­ku­ren­ci muž­ských kole­gů, pochy­bu­je o svých schop­nos­tech a zdat­nos­ti, zatím­co sle­du­je­me vel­mi tech­nic­ké a stro­jo­vě sche­ma­tic­ké výje­vy z její­ho tré­nin­ku, jenž ji fyzic­ky i psy­chic­ky čím dál víc vyčer­pá­vá.

Film si navíc po celou dobu udr­žu­je znač­ně pozvol­né tem­po vyprá­vě­ní a z atmo­sfé­ry kli­nic­ky ledo­vé­ho melan­cho­lic­ké­ho dra­ma­tu o vzta­hu mat­ky a malé dcer­ky, jenž divá­kům pří­liš neu­mož­ňu­je pro­ží­vat poci­ty hrdi­nek spo­lu s nimi, vybo­čí prak­tic­ky až v závě­ru, jenž však svým naiv­ním vyús­tě­ním a sno­vou sty­li­za­cí kon­tras­tu­je k před­cho­zí­mu dění a vyzní­vá poně­kud laci­ně. Závěrečné titul­ky, sklá­da­jí­cí poctu všem mož­ným ast­ro­nautkám, kte­ré byly při svém výko­nu povo­lá­ní záro­veň mat­ka­mi, mají v kon­tex­tu sním­ku roz­hod­ně svůj význam, ale hoř­ký dojem z takřka holly­wo­od­ské­ho finá­le, jenž se zbyt­kem rea­lis­tic­ké­ho a věc­ně půso­bí­cí­ho fil­mu moc nela­dí, napra­vu­jí bohu­žel jen čás­teč­ně.

Proxima je film komor­ní, poma­lý a neakč­ní a zabý­vá se výhrad­ně jen obdo­bím před star­tem rake­to­plá­nu, což je v rám­ci fil­mů o ast­ro­nau­tech poměr­ně ino­va­tiv­ní – zábě­ry z vesmí­ru, natož z Marsu, tudíž váž­ně neče­kej­te. Krom herec­kých výko­nů, pár sil­ných oka­mži­ků a něko­li­ka pozo­ru­hod­ných loka­cí je na něm zají­ma­vé pře­de­vším to, že nahlí­ží na pro­ble­ma­ti­ku vesmír­ných letů z úhlu ženy a sou­čas­ně i mat­ky, díky čemuž půso­bí neo­kou­ka­ně a tím pádem atrak­tiv­ně. Jeho samot­né sle­do­vá­ní nicmé­ně už moc vel­ký záži­tek neza­ne­chá­vá.