Francouzské drama Proxima vypráví o rozvedené francouzské astronautce Sarah (Eva Green), která získá nabídku letět jako jediná žena na vesmírnou misi „Proxima“, jejíž cílovou destinací je Mars. Problém je v tom, že Sarah je zároveň matkou samoživitelkou, která kvůli své účasti musí opustit na dlouhou dobu svou sedmiletou dceru Stellu a ponechat ji v péči jejího otce, jenž žije v Německu. Snímek se následně věnuje nejen hrdinčině náročné přípravě na meziplanetární let, ale i jejímu vztahu s dcerou a tomu, jak se obě vyrovnávají s pocitem vzájemného odloučení.
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Snímek Proxima natočila a napsala režisérka a scenáristka Alice Winocour, která se jeho dvěma největším tématům věnuje pomocí dvou doplňujících se přístupů. Astronautická část je pojata jako takřka procedurální náhled do výcviku účastníků blížící se mise, jehož realističnost podtrhává dokumentárně stylizovaná kamera a natáčení na autentických lokacích astronautických výcvikových center v Německu, v Rusku a v Kazachstánu. Rodičovská část pak probíhá mnohdy na stejných lokacích a je realizována formou hloubavého psychologického dramatu, v němž obě hrdinky reagují na nutnou separaci nejprve klidnou vyrovnaností a následně hlubokým steskem.
Eva Green, která ve filmu perfektně mluví hned několika jazyky, je standardně skvělá, přičemž herecky i typově velmi výrazná dětská herečka Zélie Boulant jí v roli její dcery zdatně sekunduje (a ve vedlejších rolích je doplňují mimo jiné výteční Matt Dillon a Sandra Hüller). I přes procítěné a věrohodné výkony obou hlavních hereček však filmu schází emoce, což je dáno jednak jeho celkově chladným zpracováním a zároveň jeho mechanickou strukturou, v níž jsou jak podle návodu poskládány jednotlivé prvky a scény, které byste od filmu podobného typu čekali. V osobní rovině Sarah pochopitelně projevuje jistou úzkost ohledně toho, zda skutečně dokáže kvůli misi opustit svou dceru, přičemž Stella nejprve působí smířeně s dočasným odchodem matky i s potenciálními smrtelnými riziky její daleké cesty, leč o něco později se začne projevovat odmítavě a vzdorovitě. V profesní rovině zas Sarah, poněkud znevýhodněná v konkurenci mužských kolegů, pochybuje o svých schopnostech a zdatnosti, zatímco sledujeme velmi technické a strojově schematické výjevy z jejího tréninku, jenž ji fyzicky i psychicky čím dál víc vyčerpává.
Film si navíc po celou dobu udržuje značně pozvolné tempo vyprávění a z atmosféry klinicky ledového melancholického dramatu o vztahu matky a malé dcerky, jenž divákům příliš neumožňuje prožívat pocity hrdinek spolu s nimi, vybočí prakticky až v závěru, jenž však svým naivním vyústěním a snovou stylizací kontrastuje k předchozímu dění a vyznívá poněkud lacině. Závěrečné titulky, skládající poctu všem možným astronautkám, které byly při svém výkonu povolání zároveň matkami, mají v kontextu snímku rozhodně svůj význam, ale hořký dojem z takřka hollywoodského finále, jenž se zbytkem realistického a věcně působícího filmu moc neladí, napravují bohužel jen částečně.
Proxima je film komorní, pomalý a neakční a zabývá se výhradně jen obdobím před startem raketoplánu, což je v rámci filmů o astronautech poměrně inovativní – záběry z vesmíru, natož z Marsu, tudíž vážně nečekejte. Krom hereckých výkonů, pár silných okamžiků a několika pozoruhodných lokací je na něm zajímavé především to, že nahlíží na problematiku vesmírných letů z úhlu ženy a současně i matky, díky čemuž působí neokoukaně a tím pádem atraktivně. Jeho samotné sledování nicméně už moc velký zážitek nezanechává.
