Quo Vadis je milá knížka, která se čte velice dobře a rychle. Patrně ji všichni budete znát, takže nějaký nástin děje či postav si dovolím milostivě odpustit. Znáte to s tím nošením dříví do lesa...
Sienkiewicz v tomto románu opustil své oblíbené Polsko a vydal se vstříc době dávno minulé - počátku konce Říše římské. Době značně pozoruhodné, v níž se střetává starý - a v podání autora značně prohnilý - svět Římanů s novou světovou vizí křesťanů. V této knize se krom postav smyšlených objevuje i několik reálných osob - jedná se například o sv. Petra, sv. Pavla, císaře Nerona, či mistra slova a vkusu Petronia. Nelze však říci, že by se zde Sienkiewicz pokoušel o nějakou historickou rekonstrukci. Ono to je v podstatě i takřka nemožné, neboť o mnoha osobách nemáme tolik informací, aby byl nějaký autor sto něco podobného napsat. Přesto však dílo působí velmi komplexně a věrohodně - k čemuž přispívá i nebývale velké množství specifických dobových slovíček, jejichž význam je v abecedním seznamu na konci knihy. Podobným duchem na mě naposledy zapůsobil Waltariho „Tajemný Etrusk“ - a to byla kniha věru velkolepá. Samozřejmě, šťouralové tu najdou několik nepřesností. Kniha silně straní křesťanům - což je pochopitelné - a odsuzuje Nerona - což je také pochopitelné. Co naplat, že Nero byl - dle názoru mnohých současných historiků - ve své době poměrně oblíben a s největší pravděpodobností nestál za požárem Říma, ba dokonce jeho šílenství nebylo prý asi ani tak hrozné, jak je líčen v knize (popravených křesťanů nebylo několik tisíc, ale „jen“ asi 300). Jednou Nero získal takovouto pověst a už si ji asi jen stěží odpáře. Ale to přeci nemůžeme mít Sienkiewiczovi za zlé.
Quo Vadis je nejenom milá knížka, ale zároveň i kniha zábavná a troufám si říci - přes jistou dávku naivity - i chytrá.
