Růžový panter

Hlavním téma­tem fil­mu je samo­zřej­mě opět detek­tiv­ní záplet­ka týka­jí­cí se zmi­ze­ní pověst­né­ho růžo­vé­ho dia­man­tu. Tentokrát na fot­ba­lo­vém sta­di­o­nu… Ve fil­mu opět vystu­pu­jí zná­mé posta­vič­ky či pro­to­ty­py posta­vi­ček.

Oproti původ­ním fil­mům s Peterem Sellersem neob­sa­hu­jí nové pří­ho­dy Clouseaua tolik bojo­vých stře­tů. Asiata Cato nahra­dil v krko­lom­ných výpa­dech inspek­to­rův řidič, potaž­mo spo­lu­vy­šet­řo­va­tel v podá­ní Jeana Reno. Stejně jako měl vždy Cato navrch, ani Reno není pro Clouseaua tím správ­ným par­ťá­kem. Řidiči sta­čí uhnout či lehce pohnout rukou a inspek­tor je zne­škod­něn.

Kromě něko­li­ka „dějo­vě“ vyda­ře­ných scén (např. vyslý­chá­ní sty­lem hod­né­ho a zlé­ho poli­caj­ta) pra­me­ní vět­ši­na humo­ru z Clouseauovy straš­né ang­lič­ti­ny (ačko­li se děj ode­hrá­vá ve Francii ??!!). Překlad slov­ních hří­ček do jazy­ka Českého pova­žu­ji za oprav­du vyda­ře­ný. Kombinací „dějo­vé“ a „mlu­ve­né“ scén­ky je pak Clouseauův tele­fo­nát, při kte­rém pod­leh­ne „výhod­né nabíd­ce“ na jaký­si pro­dukt. Tato scé­na u mě oprav­du vyvo­la­la nezří­ze­né vese­lí. Stejně tak jako jeho pocho­pe­ní sta­vu živo­ta u oso­by, kte­rá má prů­střel hla­vy.

Je mi jas­né, že nový Růžový pan­ter roz­pou­tá bouř­li­vou dis­ku­si, zda Steve Martin coby nový inspek­tor plno­hod­not­ně nahra­dil zesnu­lé­ho Petera Sellerse, či niko­li. Mě osob­ně Martin vcel­ku mile pře­kva­pil. Zejména tím, že si doká­zal udr­žet kamen­nou tvář, což pro jeho obvykle se pitvo­ří­cí posta­vy není zrov­na typic­ké. Úžasně i užas­le se taky tvá­řil Jean Reno, kte­rý měl původ­ně inspek­to­ra hlí­dat a infor­mo­vat zápo­rá­ka Dreyfuse, ale postup­ně se s potrh­lým Clouseauem spřá­te­lil. Většinu fil­mu se tvá­ří ve smys­lu „no jo chudák malej, on za to vlast­ně nemů­že“.

Oproti původ­ní sérii se inspek­tor méně pře­vlé­kal. Jedinou výraz­nou scé­nou v tom­to ohle­du je vyu­ži­tí mas­ko­va­cí­ho tri­ko­tu, ve kte­rém jak Martin tak Reno vypa­da­jí bru­tál­ně ase­xu­ál­ně a „téměř“ splý­va­jí s tape­tou. Zejména díky doce­la vtip­ným, avšak poně­kud nepo­cho­pi­tel­ným, antén­kám u uší vypa­da­jí jak hod­ně pře­rostlí tele­tu­bies (nebo úpl­ně stej­ně jako tele­bl­bís :-).

Obecenstvo fil­mu se zřej­mě roz­dě­lí na dva tábo­ry. Jedni jej budou pova­žo­vat za nepo­ve­de­nou kýčo­vi­tou fraš­ku ani zda­le­ka ne se podo­ba­jí­cí původ­ním pan­te­ři­nám. Druzí pocho­pí, že nevstou­píš dva­krát do stej­né řeky a při­zna­jí, že film obsa­hu­je pár oprav­du vyda­ře­ných míst, na kte­rá se bude dát s úsmě­vem vzpo­mí­nat. I když hlu­chých míst je tam bohu­žel doce­la dost…

Photo © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)