Tony Kaye je reži­sér, jehož jmé­no vám nej­spí­še nic neřek­ne. Jeho nový film se obje­vu­je v kinech až teď, po čtr­nác­ti letech od jeho debu­tu. Tím debu­tem ovšem byl jeden ze zásad­ních sním­ků posled­ních dva­ce­ti let, Kult háko­vé­ho kří­že. Hned po něm pra­co­val Kaye hned na něko­li­ka sním­cích, ovšem díky finanč­ním pro­blé­mům a soud­ním spo­rům se ani Snowblind ani   Black Water Transit k divá­kům nako­nec nedo­sta­li. Po tak dlou­hé době ovšem nebu­de pro reži­sé­ra tak leh­ké zaujmout divá­ky a už vůbec ne pří­bě­hem, jehož vari­a­ce se obje­vu­jí co pár let. Aneb Kaye se pokou­ší divá­kům doká­zat, že pří­běh nové­ho uči­te­le na pro­blé­mo­vé ško­le, co při­ne­se morál­ní pro­zře­ní své­mu oko­lí, má stá­le co nabíd­nout. Posbíral pár zná­měj­ších tvá­ří v čele s Adrianem Brodym a vydal se na těž­ký boj o divác­kou pří­zeň.   

Henry Barthes se živí jako suplu­jí­cí uči­tel po ško­lách v okre­se. Jeho nové dočas­né půso­biš­tě je však jed­na z nej­hor­ších škol v okre­se. Věhlas je něco, co ško­lu neza­jí­má, neboť do ní cho­dí nej­hor­ší stu­den­ti z oko­lí. Učitelé u žáků nema­jí respekt, spí­še nao­pak. Žijí pod útla­kem agre­siv­ních mla­distvých a jejich hor­li­vě akč­ních rodi­čů. Všichni čle­no­vé uči­tel­ské­ho sbo­ru se tak s tíhou pro­blé­mů, jak škol­ních tak v osob­ním živo­tě, vyrov­ná­va­jí po svém. Do toho při­chá­zí na ško­lu Henry, naděj­ný uči­tel kte­rý si ješ­tě nezka­zil svůj cha­rak­ter při sou­bo­ji s neleh­kou dobou ve kte­ré žije. Sám si totiž od dět­ství vlá­čí trau­ma, kte­ré způ­so­bi­la smrt pře­dáv­ko­vá­ním jeho mat­ky. Tato stá­le živá vzpo­mín­ka je s ním i v sou­čas­nos­ti, kdy se sta­rá o nemoc­né­ho otce své mat­ky. I přes odpor svých stu­den­tů se je však poku­sí ale­spoň tro­chu napra­vit. A nejen je, na uli­ci nalé­zá mla­dou pro­sti­tut­ku, kte­rá jeho život změ­ní víc, než sám před­po­klá­dal. 

Ano, už z popi­su děje vypa­dá Detachment jako spous­ta dal­ších škol­ních dra­mat o mla­dém naděj­ném uči­te­li, kte­rých tu už byly desít­ky. A v tom je pro­blém, to je přes­ně to co dosta­ne­te. Co se týče cha­rak­te­rů a arche­ty­pů postav, stej­ně jako vývo­je děje, je sní­mek přes­ně míře­ná směs ově­ře­ných prv­ků, témat a sna­hy o umě­lé vyvo­lá­ní emo­cí u divá­ka. Právě v tom ale spo­čí­vá hlav­ní roz­díl v kva­li­tách sním­ku z pohle­du pozo­ro­va­te­le. Můžete se buď rýpat v tom, že všech­no ve sním­ku půso­bí až moc vyuměl­ko­va­ně a všech­ny prv­ky fil­mu jste už někde vidě­li, čímž pro vás bude Detachment napros­tý pro­var jen s pro­mě­ně­ný­mi tvá­ře­mi hlav­ních před­sta­vi­te­lů. Je tu ale i dru­há mož­nost, ke kte­ré jsem se dostal  během fil­mu i já. To je pří­stup, kdy prá­vě toto pus­tí­te z hla­vy a bude­te sní­mek posu­zo­vat s čis­tou hla­vou bez ohle­du na oko­lí.  

V tom pří­pa­dě však dosta­ne­te skvě­le řeme­sl­ně nato­če­nou sto­ry, kte­rá za pomo­ci ově­ře­ných cest kri­ti­zu­je sou­čas­nou spo­leč­nost a při­tom vyprá­ví pří­běh o uči­te­li, kte­rý díky pro­blé­mo­vé minu­los­ti má sám pokři­ve­ný náhled na svět. Oproti posled­ně roze­bí­ra­né­mu Rozchodu Nadera a Simin je to ale čis­tě ame­ric­ký pří­stup k osob­ním pro­blé­mům, tedy dokres­lo­vá­ní hud­bou, osob­něj­ší, méně obvyk­lá kame­ra a občas­né vyprá­vě­ní ani­ma­cí. Opět jsem ale nena­le­zl důvod, proč by mi to vlast­ně mělo vadit. 

Faktem tedy je, že ačko­liv Detachment není kdo­ví jak osl­ni­vým a ori­gi­nál­ním sním­kem, svo­ji prá­ci plní víc než doko­na­le. Hodinu a půl dlou­hé osob­ní dra­ma mla­dé­ho uči­te­le je podá­no se vše­mi emo­ce­mi v úhled­ném balíč­ku, kte­rý je not­ně pod­kres­len hodí­cím se hudeb­ním dopro­vo­dem, kte­rý jed­no­du­še fun­gu­je. Cítíte emo­ce, chá­pe­te posto­je postav a nemá­te pro­blém vžít se do role účin­ku­jí­cích postav. Ano, dost čas­to se tu tla­čí až moc oka­tě na pilu, ale to je teď v pod­sta­tě ved­lej­ší.  

Kaye tak po letech při­ná­ší sluš­ně nato­če­né dra­ma, kte­ré jed­no­du­še fun­gu­je. Místy vás bude až moc umě­le tahat za nos, ale nako­nec je jen na vás, jest­li se nechá­te emo­ce drá­sa­jí­cím dra­ma­tem strh­nout, nebo jen s posměš­kem film odsu­ne­te do polič­ky sto­krát vidě­ná do extré­mu zahna­ná nuda. Faktem ale je, že své kva­li­ty sním­ku nelze ode­přít ani tak. 

     

Tony Kaye koneč­ně dostal do kin svůj dal­ší sní­mek. Po něko­li­ka letech soud­ních taha­nic a finanč­ních pro­blé­mů se svý­mi fil­my, se mu poda­ři­lo nato­čit uvě­ři­tel­né škol­ní dra­ma, kte­ré nejen, že nabí­zí pod­ma­ni­vou for­mu, fun­gu­je i ve všech ohle­dech ve kte­rých by dob­ré dra­ma fun­go­vat mělo. Místy sice bude­te cítit pocit sto­krát vidě­né­ho, jin­de vás zase bude štvát ona umě­lo­hmot­ná ruka, taha­jí­cí figur­ky po šacho­vém poli kte­ré před­sta­vu­je film, nicmé­ně ve všech ohle­dech nemo­hu říct na adre­su sním­ku nic špat­né­ho. Jednoduše režij­ně skvě­le zvlád­nu­tá zále­ži­tost, kte­rá urči­tě nesed­ne kaž­dé­mu, nicmé­ně při­ná­ší dale­ko více, než z počát­ku sli­bu­je. 

Hodnocení: 75%   

Koktejl :