Chronic [60%]

Pomalu nám začí­ná fil­mo­vý pod­zim a to zna­me­ná jedi­né. Do kin se řítí fil­my, kte­ré se sna­ží před­vést tro­chu něco hlub­ší­ho, než jen pop­cor­no­vou zába­vu pro masy. Jedním z prá­vě tako­vých sním­ků je také novin­ka Michaela Franca Chronic, kte­rá loni zís­ka­la oce­ně­ní za nej­lep­ší scé­nář na fes­ti­va­lu v Cannes. Od 8. září ji ovšem najde­te i v nabíd­ce čes­kých kin a kon­cem září i v těch slo­ven­ských. Máte-li zrov­na nála­du na nároč­něj­ší podí­va­nou, vypla­tí se zajít si na tohle dra­ma? 

David (Tim Roth) pra­cu­je jako ošet­řo­va­tel smr­tel­ně nemoc­ných paci­en­tů. Náplní jeho prá­ce je se sta­rat o umí­ra­jí­cí váž­ně nemoc­né paci­en­ty, jejichž posled­ní dny a týd­ny v živo­tě jim asi nikdo nezá­vi­dí. Smrt však pro Davida v jeho povo­lá­ní není ničím zvlášt­ním či šoku­jí­cím, spí­še pomá­há svým kli­en­tům při­pra­vit se na ni jako vysvo­bo­ze­ní z vlek­lé nemo­ci, kte­rá je při­pra­vi­la o život. Jeho pří­stup k smr­ti i uvol­ně­né cho­vá­ní tvá­ří v tvář smr­ti však vyvo­lá­vá otáz­ky nejen jeho oko­lí, ale i pozůsta­lých a rodin­ných pří­sluš­ní­ků. David sám si v živo­tě pro­tr­pěl nejed­nu boles­ti­vou ztrá­tu a prá­vě péče o podob­ně postih­nu­té jedin­ce je jeho vysvo­bo­ze­ním z kru­té rea­li­ty. Není však za jeho zájmem o své kli­en­ty pře­ci jen něco víc? 

Chronic je podiv­ný sní­mek. Režisér Michael Franco jako by se na své divá­ky sna­žil pře­nést spí­še atmo­sfé­ru nezá­vi­dě­ní­hod­né­ho povo­lá­ní spo­je­né­ho s roz­sud­kem smr­ti, kte­rý pro mno­ho paci­en­tů jejich dia­gnó­za zna­me­ná, spí­še než vyprá­vět celist­vý pří­běh. Jeho hrdi­na se tak stá­vá jen kou­sek depre­siv­ní mozai­ky na pome­zí živo­ta a smr­ti, kde se balan­cu­jí osu­dy dří­ve naděj­ných osob­nos­tí a neod­da­li­tel­né smr­ti, kte­rá je čeká. I v rám­ci toho ovšem postup­ně stí­há vyprá­vět jed­not­li­vé fak­ta ze živo­ta Davida, kte­rá postup­ně odha­lu­jí jeho pří­běh a sku­teč­né moti­va­ce a osob­nost.  

Ovšem i přes něko­lik sil­něj­ších momen­tů a pří­stup k téma­tu bez jakých­ko­liv ser­ví­tek a pře­šla­po­vá­ní na mís­tě, se film v rám­ci oné hodi­ny a půl, kte­ré vám zabe­re, oci­tá v jis­tém vakuu mor­ta­li­ty, lid­ství a osob­ních pohnu­tek, kte­ré drží divá­ka v poza­dí a vžít se do postav v pří­bě­hu je tak obtíž­né. Další výt­kou je pak nepří­liš vyda­ře­ná gra­da­ce fil­mu, kte­rá je zakon­če­na nepří­liš šťast­ně zpra­co­va­ným kon­cem, kte­rý výsled­ný dojem z fil­mu tro­chu kazí. 

Zpracováním se jed­ná o sluš­nou dra­ma­tic­kou prá­ci, kde prim hra­jí intim­ní momen­ty a téměř tiché zábě­ry lidí, srov­ná­va­jí­cích se s neleh­kým život­ním údě­lem. Yves Cape svo­jí kame­rou nechá­vá vyznít někte­ré momen­ty del­ší­mi zábě­ry bez stři­hu, aby pod­tr­hl jejich atmo­sfé­ru a vytá­hl tak roli jed­not­li­vých postav. Emocionální dopad někte­rých momen­tů je tak sil­ný, také díky samot­né­mu zpra­co­vá­ní nemo­cí a bez­na­dě­je paci­en­tů, pře­de­vším pak ale díky sluš­ným herec­kým před­sta­vi­te­lům, kte­rým domi­nu­je skvě­lý Tim Roth v hlav­ní roli.

Chronic je tedy zále­ži­tos­tí pro užší sor­tu lidí, kte­ří od fil­mo­vé­ho zážit­ku v kině čeka­jí něja­ké osob­ní posel­ství a názor na neleh­ký úděl někte­rých jedin­ců. Život a smrt, nadě­je a bez­na­děj, rea­li­ta a vlast­ní svět. Jsou-li osob­ní dra­ma­ta s pře­sa­hem vaší domé­nou, pak je to film prá­vě pro vás.