Oculus [75%]

Ročně se do kinodistribuce dostane hned několik hororů. Tenhle žánr je v posledních letech zkrátka oblíbený a tak se producenti snaží najít co chvíli látku, která by jim vydržela nejméně na několik dílů. O snižování nákladů formou Found-Footage, která už většině lidí (včetně mě samozřejmě) leze už nehorázně krkem, ani nemluvě. O originalitě pak nemůže být moc ani řeč. A koneckonců ani předmět dnešního článku, horor Oculus, té originality také moc neposbíral. Přesto si vaši pozornost zaslouží. 

Kaylie (Karen Gillan) a Tim (Brenton Thwaites) byli jako malí svědky tomu, jak jejich otec umučil a zabil jejich matku. A tak zatímco Tim skončíl poté, co jej v sebeobraně zastřelil, v ústavním léčení, Kaylie pokračovala dál svým životem. Po desíti letech se však Tim vrací na svobodu a nalézá Kaylie posedlou tajemným zrcadlem, které to podle ní vše způsobilo. Tim se ji snaží pomoct a přesvědčit o tom, že je to jen konstrukt, který si vytvořila, aby nemusela akceptovat pravdu o svém otci, který byl psychopat. Když se ovšem zůčastní malého rituálu za zničením zrcadla, který jeho sestra připravila, začne si uvědomovat, že to je právě on kdo trpí sebeklamem…   

Jak jsem již naznačil úvodem, Oculus rozhodně není nijak originálním hororovým počinem. Využívá snad veškerých stereotypů tohoto žánru – trpící zvířata, divně se chovající příroda, posedlé předměty a lidi, duchové, zkrátka všechno tu je. Dokonce i relativně odříznutá rodina v celkem uzavřeném prostoru. A i přesto nabízí Oculus jednu věc, která ho odlišuje od konkurence. Zkrátka totiž funguje bez potřeby uchylovat se k lekačkám na každém rohu. 

V rámci oné hodiny a třičtvrtě, kterou vám film zabere, totiž režisér Mike Flanagan buduje takovou nepříjemnou atmosféru, která má blíže než ke klasickému hororu spíše k takovému psychothrilleru. Celou podivnost situace navíc dokresluje rozdílností hledisek postav, které vtahují diváka do oné hry co je vlastně realita a co je jen iluze. V prvné půli je tak docela možné, že i divák si nebude jist, co se vlastně děje. Ne že by ovšem film čekal, ten hned od prvních minut dopuje atmosféru, která vás nepřejde ani po závěrečných titulkách.   

Oculus zkrátka není nijak převratným hororem, ovšem pracuje více než dostatečně s elementy, které si vypůjčuje ze skript klasického hororu. Fakt, že se místo lekaček uchyluje k vyvolávání mrazu v zádech spíše nepříjemnou atmosférou a zároveň omezuje grafické násilí, je jen k dobru. Hudebně navíc podkresluje celou nepříjemnost docela solidní soundtrack, který vás nenechá ani na chvíli vydechnout. 

Hledáte-li tak alternativu ke všem těm paranormalním aktivitám a všelijakým jiným  hororům, kde se teenageři natáčí, jak je mysteriozní síla vyvražďuje jednoho po druhém, Oculus je docela dobrá volba. Příjemně nepříjemný horor, který díky své délce naštěstí nestíhá nudit a navíc staví na poměrně známých motivech, které využívá bezezbytku.