ROMing - Bohuš je zpět. Je sprostější, zarostlejší a taky snědší.

Český film se dlou­ho sví­jel na smr­tel­né poste­li. Zatažená mrač­na, sto­ja­tý vzduch a do toho kou­zel­ná hůl­ka Marcela Bystroně. Zubatá si za dveř­mi brousi­la kosu a chy­bě­lo jen něko­lik vkus­ně zpo­ma­le­ných fil­mo­vých vte­řin, aby pře­kro­či­la práh a jed­ním mách­nu­tím vyko­na­la toli­krát zvěs­to­va­nou popra­vu. V redak­ci zavlád­la obdob­ná nála­da. Zombie (chla­pík, kte­rý byl v dět­ství pocti­vě zalé­ván čer­ným čajem) dal za prav­du vše­o­bec­ně uctí­va­né vizi, pře­jel žeh­lič­kou čer­ný pra­por, a jen co smo­čil páví péro v inkous­tu, začal sepi­so­vat par­te. Ani já nelel­ko­val. Setřásl jsem strach ze skle­pa oku­po­va­né­ho armá­dou hlo­dav­ců, postří­kal se dera­ti­zač­ním parfé­mem a vypra­vil se na sebe­vra­žed­nou misi s kry­cím názvem „Lopata na hlou­be­ní čer­né díry“. Redakční povin­nos­ti nemi­nu­ly ani svě­to­běž­ní­ka Mudru, jenž se ihned po návra­tu z Thajska ujal demon­tá­že sou­se­do­vy cha­ty, aby mohl z těch nej­kva­lit­něj­ších smr­ko­vých prken vyro­bit nále­ži­tě pad­nou­cí rakev. V nepo­sled­ní řadě neu­spěl s výmluvou ohled­ně osla­vy babič­či­ných 90. naro­ze­nin ani Kowalski. Zkrátka a dob­ře – ne že mohl, on se do toho kame­nic­ké­ho krouž­ku při­hlá­sit musel!

Co si bude­me namlou­vat. Kdybychom my - my chlap­ci z Bazooky - nevzty­či­li prst, tuzem­ská fil­mo­gra­fie by si vskut­ku ustla­la na jílu a necha­la se skrz naskrz pro­žrat Karafiátovými potom­ky. Ještě že jsme tak uči­ni­li. Český film se koneč­ně vzcho­pil, Honza Svěrák zařval „Ne!“, Alice Nelis ono „Ne!“ zopa­ko­va­la a nyní se mega­fo­nu zhos­til i Jiří Vejdělek.

Vítej zla­tý hat­tricku!

No dob­rá. Teď jsem troš­ku pře­stře­lil. Vejdělek se se svý­mi kum­pá­ny nepředřel nato­lik, aby jim Kowalski vyte­sá­val mono­gra­my do Prachovských skal a kri­ti­ci mastur­bo­va­li nad­še­ním. Navzdory tomu by bylo nesmír­ně kru­té, kdy­bych jim odpí­ral i ten malý/velký zářez, půso­bí­cí v sou­čas­né době jako naděj­ná kří­sí­cí injek­ce do naběh­lých žil bez­pro­střed­ních zítř­ků. Vejdělkův man­čaft se sice neu­ří­til, přes­to odve­dl výkon, kte­rý by bez pro­blé­mů knockou­to­val leckterý čes­ký biják z před­cho­zích sezón. Což je na jed­nu stra­nu potě­šu­jí­cí,  avšak na stra­nu dru­hou poně­kud smut­né. ROMing jako tako­vý vyu­ží­vá výhrad­ně ved­lej­ších sil­nič­ních komu­ni­ka­cí, dbá pade­sát­ky i tam, kde se chlu­pa­tí jak­tě­živ neob­je­vi­li, a ani na oka­mžik nepo­mýš­lí na nahá­ně­ní času a  pro­tí­ná­ní cílo­vé pás­ky. Vejdělkova tragi­ko­me­die se vyhý­bá výše polo­že­ným metám jako čert kří­ži (jed­no­du­še na ně nemá) a veš­ke­rou potřeb­nou šťá­vu ždí­me z  mini­mál­ně objem­né nádr­že a z vkus­ně zaob­le­né karo­sé­rie. Je tady dvo­ji­ce humor­ných (takřka kari­ka­tur­ních) posta­vi­ček, něko­lik stříd­mě vyhro­ce­ných eska­pád a  to vše je zaba­le­no v kra­bi­ci, kte­rá pře­ko­ná­vá odpor vět­ru na pro­kla­tě pří­mé sil­ni­ci z mís­ta A do mís­ta B. Žádné zby­teč­né kom­pli­ka­ce, žád­ný záběr pro mozek. Jakékoli kři­žo­vat­ky jsou řeše­ny mimo­ú­rov­ňo­vě.

Ano, ano... scé­náris­té se v sadu občas flá­ka­li a v glo­bá­lu oče­sá­va­li jen ty vět­ve, kte­ré byly pří­stup­né bez nut­nos­ti špl­há­ní na roz­vikla­ný žeb­řík. Ne že by sní­mek nepři­ná­šel zábav­né momen­ty hod­né hla­si­té­ho smí­chu a ne že bych jich při­ná­šel málo. Naopak. Již úvod­ní minu­ty nazna­čí, že se na váž­nou hrát nebu­de, jakmi­le ostrou­há nebo­hý poš­ťák doža­du­jí­cí se peněz za doru­če­né psa­ní. Zkrátka; když bude potře­ba, sál se bude bavit. Snímek totiž naský­tá celou řadu scén, kte­ré se bez­o­styš­ně obou­va­jí do neměn­né nátu­ry našich rom­ských spo­lu­ob­ča­nů. Jedná se však o obou­vá­ní tref­né a v  rám­ci mož­nos­tí i ome­ze­né jis­tý­mi man­ti­ne­ly, tak­že nehro­zí, že by se pří­sluš­ní­ci tmavší ple­ti namích­li a vypa­lo­va­li kina v době pro­jek­ce. Ústřední pohá­ně­cí silou jsou dia­lo­gy, dob­ře nača­so­va­né hláš­ky a hlav­ně zno­vuvzkří­še­ný kult posta­vy Bohuše-milionáře. V tom­to smě­ru má ROMing doko­na­le pro­ma­za­né šrou­by. Polívkovo poně­kud ostřej­ší a  vychlas­ta­něj­ší repe­te lze pova­žo­vat za úspěš­né a záro­veň za vel­mi chyt­ré, pokud bylo apli­ko­vá­no jako pro­myš­le­ný tah vstříc pub­li­ku, kte­ré si Dědictví dopřá­vá při kaž­dé tele­viz­ní reprí­ze.

Ačkoliv jsem měl nej­vět­ší oba­vy z toho, že bude Vejdělkův dru­hý celo­ve­če­rák k uzou­fa­ní nud­nou podí­va­nou, kte­rá bude kře­čo­vi­tě pídit po nale­ziš­ti vti­pu, výsled­ných šede­sát pro­cent (já vím, že jste sje­li kur­zo­rem dolů při  prv­ní mož­né pří­le­ži­tos­ti) má na svě­do­mí zejmé­na nedo­sta­ču­jí­cí výplň nos­né­ho ske­le­tu. Což o to, že je ROMing humor­ný a  nabí­zí na pomě­ry situ­ač­ní road movie nebý­va­lé množ­ství vtip­ných scén, když je takřka kaž­dá meze­ra mezi nimi vypl­ně­na jakým­si poku­sem o vysti­že­ní poe­ti­ky cikán­ské­ho živo­ta pod širá­kem, v marin­got­ce, v tat­rov­ce… Problém těch­to poku­sů nespo­čí­vá ani tak v tom, že vůbec jsou, jako spí­še v tom, že jsou až pří­liš čas­to, že jsou až neú­měr­ně roz­vlek­lé a že jsou v  poz­děj­ší fázi nadob­ro vybřed­lé. Zatímco Vejdělek-režisér pří­jem­ně pře­kva­pil, Vejdělek-střihač pří­liš nepře­svěd­čil. Situaci z pro­stor, v nichž se eli­mi­nu­jí nad­by­teč­né obráz­ky a  lepí pozůsta­lý mate­ri­ál, si doká­žu vel­mi snad­no před­sta­vit. Režisér si vybu­do­val k nato­če­né­mu pásu nato­lik sil­ný vztah, že se jím neod­luč­ně ovi­nul a  nesvo­lil k potra­tu byť jen jedi­né­ho okén­ka.

Roming drží pohro­ma­dě coby umě­lec­ké dílo (vtip­né scé­ny jsou důklad­ně vyvá­že­né s mate­ri­á­lem, kte­rý navo­zu­je váž­něj­ší fee­ling), avšak jako zábav­ný počin selhá­vá. Sto pět minut je pří­liš dlou­há sto­páž na to, aby utáh­la sní­mek, jenž vyzní­vá coby dutá rána do prázd­na. Nejste-li pří­mo pří­z­niv­ci rom­ské hud­by, popř. divá­ci, kte­rým k  bla­hu posta­čí hýba­jí­cí se obráz­ky, nej­spíš dru­hou půli pro­tr­pí­te. Což zamr­zí, pro­to­že opač­né­ho efek­tu šlo dosáh­nout poměr­ně snad­no. Nebát se, natá­čet úspor­ně­ji a  sestří­hat sní­mek na při­ja­tel­něj­ší dél­ku.

Ano. Je to mož­ná smut­né… avšak pře­svěd­či­vé obha­jo­by není. Vrcholy fil­mu při­chá­ze­jí jako na sinu­so­i­dě, obsta­rá­vá je výhrad­ně vul­gár­ní Stano Zaječí (ten co kaž­dou roz­je­čí) a jedi­ný herec, kte­rý mu sta­čí plno­hod­not­ně sekun­do­vat, aniž bychom pochy­bo­va­li o  jeho povo­lá­ní, je zku­še­ný Marián Labuda. Všichni ostat­ní jsou odsta­ve­ni na ved­lej­ší kolej a pod­le toho vypa­dá i jejich samot­ný pro­jev (meze­ru mezi herci-neherci nelze nee­vi­do­vat). Leckdo by oče­ká­val, že vznik­lé sku­li­ny zale­pí pří­běh, ale bohu­žel, i on jest pozna­me­nán nechtě­ně vyvo­la­nou pati­nou. Co naplat. Takřka celá sto­ry je od zákla­du pod­mí­ně­na zámě­ru, aby Bolek něco dělal (ská­kal, lovil ryby, sva­řo­val, řídil…) a nále­ži­tě u toho „píč*val“. Nic hlu­bo­ko­my­sl­né­ho neo­če­ká­vej­te.

Být o tom celý film (ano, neod­su­zu­ji vkus­né „píč*vání“), byl bych spo­ko­jen a pro­hlá­sil bych ROMing „Dědictvím“ nové­ho tisí­ci­le­tí. Jelikož je však VEJděling tako­vým minie­po­sem a záro­veň poči­nem, kte­rý při­ná­ší i děj, nabý­vá situ­a­ce odliš­ných měří­tek. Onen pří­běh je totiž neje­nom pod­mí­něn výstu­pům Bolka, avšak i  nao­pak – pří­tom­nost Bolka je pod­mí­ně­na samot­né­mu pří­bě­hu. Výsledek je násled­ně tako­vý, jak jsem tu a tam nazna­čil dří­ve. Zbytečné a čas­té odboč­ky + pře­mí­ra času věno­va­ná něče­mu, k čemuž jsou při­le­to­vá­ny dras­tic­ky tri­vi­ál­ní pro­por­ce.

Ne, nechtěj­te po mně, abych tady líčil děj. Jednak bych vás mohl odra­dit od mate­ri­á­lu, kte­rý si jed­no­znač­né odra­ze­ní neza­slu­hu­je, dru­hak bych tím zná­sil­ňo­val svůj znač­ně cit­li­vý pro­ce­sor. Jak už bylo napsá­no výše, je tady hned něko­li­ke­ré pod­mí­ně­ní. A to pod­mí­ně­ní odná­ší zejmé­na záplet­ka. Tečka. Nebo radě­ji dvě teč­ky.

Závěr je nasna­dě. Stejně jako opa­ko­vá­ní sebe sama za úče­lem vkus­něj­ší­ho doťuk­nu­tí. Ač není ROMing žád­ným bijá­kem, kte­rý by lámal domá­cí kine­ma­to­gra­fii vej­půl, přes všech­na nega­ti­va se jed­ná o titul, kte­rý před­zna­me­ná­vá stá­le zře­tel­něj­ší sví­tá­ní nad obzo­rem. A jeli­kož už lep­ší a tref­něj­ší ver­dikt vypo­tím jen stě­ží, může­te si vyrýt do stě­ny x-tou čár­ku za dal­ší pře­čte­ný člá­nek na tom­to webu, vzít nohy na rame­na a utéct někam dale­ko.

Sice nevím proč, ale při­jde mi to doce­la sty­lo­vé.

---