ROZHOVOR S PIERREM SCHŒLLEREM K FILMU MINISTR

Všichni minis­tro­vi muži

Na tom­to pro­jek­tu jsem pra­co­val 7 let. Mojí prvot­ní myš­len­kou bylo uká­zat nevi­di­tel­nou pova­hu moci, uká­zat lidi pohy­bu­jí­cí se v záku­li­sí poli­tic­ké scé­ny, pro­to­že to jsou ti, kte­ří taha­jí za pro­váz­ky udá­los­tí a kte­ré běž­ně neví­dá­me. Bylo pro mne vel­mi důle­ži­té uká­zat, že poli­tic­ká roz­hod­nu­tí jsou pro­mýš­le­na vel­kou sku­pi­nou lidí, ačko­liv nako­nec schva­lu­je toto roz­hod­nu­tí jed­na oso­ba. Takže původ­ní myš­len­ka fil­mu spo­čí­vá ve vzta­hu mezi osob­ním sekre­tá­řem a minis­trem. Šéf minis­tro­va kabi­ne­tu – to je muž, kte­rý nikdy nemá medi­ál­ní pozor­nost, ale kte­rý si den­no­den­ně „zama­že ruce“. Takže to není film o „pre­zi­den­to­vých mužích“, ale o „minis­t­ro­vých mužích“.

Fungování moci

Nebyl jsem až tak zau­jat otáz­kou moci, nástu­pu k moci nebo živo­tem poli­tic­ké stra­ny, jako spí­še fun­go­vá­ním vlá­dy a minis­ter­ských funk­cí. To je důvod, proč jsem se nechtěl zamě­řit na sku­teč­né­ho poli­ti­ka, jak by dle mého poci­tu vyvstal z mého tvůr­čí­ho vyjá­d­ře­ní. Místo toho jsem se chtěl zamě­řit na drs­ná fak­ta kaž­do­den­ní­ho poli­tic­ké­ho kolobě­hu a vyjed­ná­vá­ní. Také jsem chtěl uká­zat, že dneš­ní poli­ti­ci jsou lape­ni v jakém­si divo­kém víru, pro­to­že dneš­ní spo­leč­nost je mno­hem slo­ži­těj­ší, než byla dří­ve. Každý z nás je nasák­lý tech­no­lo­gic­kou a medii posed­lou spo­leč­nos­tí a pod­le mne jsou tako­ví i poli­ti­ci.

Noční scé­na

Noční scé­na mi umož­ni­la uká­zat, jaký druh muže Saint-Jean je. Je to muž, kte­rý je doslo­va pro­ná­sle­do­ván svou pra­cí a kte­rý vstá­vá upro­střed noci, aby při­jel na mís­to neho­dy auto­bu­su, kde zemře­lo něko­lik dětí. Protože toto je věc, kte­rá se od poli­ti­ka, kte­rý je na očích veřej­nos­ti, oče­ká­vá. Tato noč­ní scé­na pomá­há divá­ko­vi lépe poro­zu­mět tomu, jak emo­ci­o­nál­ně nároč­ná minis­ter­ská prá­ce může být: sku­teč­ně jsem chtěl, aby divá­ci sym­pa­ti­zo­va­li s utr­pe­ním a osa­mě­los­tí toho­to muže.

Průzkum & psa­ní scé­ná­ře

Při svém prů­zku­mu jsem si pro­šel řadu mate­ri­á­lů. Přečetl jsem sto­hy knih a pro­če­sal nespo­čet novi­no­vých člán­ků. Také jsem nasbí­ral na 300 fotek poli­ti­ků, aby mi to pomoh­lo vyob­ra­zit minis­t­ra. Ačkoliv bylo psa­ní scé­ná­ře nároč­né, spo­lu­pra­co­val jsem pou­ze se tře­mi lid­mi, kte­ří dří­ve pra­co­va­li v minis­ter­ské kan­ce­lá­ři: oni ten scé­nář nepsa­li, jen mi posky­to­va­li zpět­nou vazbu na již napsa­né scé­ny a poskyt­li mi tak své know-how. Například scé­na s osob­ním sekre­tá­řem Woessnerem byla pří­mo inspi­ro­vá­na zku­še­nos­tí jed­no­ho z těch­to mužů, kte­rý pře­šel do sou­kro­mé­ho sek­to­ru poté, co pra­co­val v minis­ter­ské kan­ce­lá­ři.

Vztah pán – slu­ha

Ve fil­mu jsou domi­nan­ce a pod­ří­ze­nost pře­vlá­da­jí­cí­mi moti­vy: kaž­dá posta­va domi­nu­je jiné a je pod­ří­ze­na dal­ší, až do závě­reč­né scé­ny, kde všich­ni skon­čí v pre­zi­dent­ské kan­ce­lá­ři. Filmem pro­stu­pu­je urči­té poko­ře­ní, ale nikdo není nato­lik cynic­ký, aby ven­ti­lo­val na venek svůj vztek nebo ztrá­tu sebe­kon­t­ro­ly. Temperament je nedíl­nou sou­čás­tí poli­ti­ky, stej­ně jako rady poli­tic­kých zasvě­cen­ců a slo­va pod­po­ry od kole­gů jsou nespo­leh­li­vé. ‚Myslet pozi­tiv­ně‘ se zdá být mot­tem minis­ter­ských kan­ce­lá­ří – porad­ci musí neu­stá­le před­klá­dat minis­tro­vi pozi­tiv­ní myš­len­ky a slo­va pod­po­ry.

Ministr Saint-Jean

Měl jsem dvě mož­nos­ti: mohl jsem z Saint-Jeana udě­lat pocti­vé­ho muže – jako jsou a byli Ségiun, Mendès France nebo Rocard. Nebo jsem z něj mohl udě­lat cyni­ka, kte­rý se v této sfé­ře pohy­bu­je už hod­ně dlou­ho. Rozhodl jsem se z něj uči­nit muže, kte­rý se zau­ču­je ve své bran­ži. Začíná tím, že slou­ží obec­né­mu bla­hu, spí­še než své­mu vlast­ní­mu – jiný­mi slo­vy, slou­ží zále­ži­tos­tem své stra­ny a sou­čas­né vlá­dy. Později zís­ká­vá nezá­vis­lost a urči­tou svo­bo­du.

Nehoda však Saint-Jeana změ­ní – když jste tak blíz­ko smr­ti, musí­te se změ­nit. Náhle zjiš­ťu­je, že jeho řidič je lid­ská bytost, ačko­liv se před tím o toho­to muže, kte­rý ho vozil pár týd­nů, vůbec neza­jí­mal. Saint-Jean je po jeho boku, když ten­to „nevi­di­tel­ný“ muž umí­rá: pro­běh­ne mezi nimi téměř duchov­ní pro­mě­na. Saint-Jean zůstá­vá pozna­me­nán tou­to zku­še­nos­tí navždy.

Břímě zod­po­věd­nos­ti

Skutečně mne fas­ci­no­va­la myš­len­ka pri­va­ti­za­ce želez­nič­ních sta­nic, ačko­liv jsem se nemohl vůbec dostat k řadě odbor­ných detai­lů. Ale při­šel jsem se zají­ma­vým pohle­dem popsat tuto refor­mu a nača­so­vá­ní této refor­my: zjis­til jsem, že jaká­ko­liv vel­ká refor­ma zahr­nu­je jme­no­vá­ní nové­ho poli­ti­ka, kte­rý pomů­že refor­mu zre­a­li­zo­vat. Je to stra­te­gie moci. Vedle toho bylo zají­ma­vé kon­fron­to­vat muže – jme­no­vi­tě Saint-Jeana – s jeho vlast­ní­mi pře­svěd­če­ní­mi. Protože zatím­co není stou­pen­cem toho­to pro­jek­tu, jeho povin­nos­tí je ho brá­nit za kaž­dou cenu.

O her­cích

Olivier Gourmet (Siant-Jean, minis­tr) byl mimo­řád­ně odda­ný tomu­to fil­mu. Do ztvár­ně­ní vzte­ku a kama­rád­ství vzne­sl hod­ně ener­gie a jeho herec­ký výkon vždy zní pře­svěd­či­vě. Jeho způ­sob chůze a vyjá­d­ře­ní emo­cí pomo­cí řeči tvá­ře a těla je vel­mi inten­ziv­ní. Potřebuji u her­ce tyto před­nos­ti. Když byl na prv­ním čte­ní scé­ná­ře, oka­mži­tě jsem cítil, že on je jas­nou vol­bou pro tuto roli. Olivier Gourmet hrál roli živel­ně a divá­ci s ním budou, dou­fám, sym­pa­ti­zo­vat, stej­ně jako já.

U Michela Blanca (Gilles, osob­ní sekre­tář) to bylo tro­chu jiné. Věc se má tak, že čekal na roli poli­tic­ké­ho porad­ce již cel­kem dlou­ho. A najed­nou měl mož­nost tuto roli hrát. Navíc bylo úžas­né to, že jeho poje­tí posta­vy bylo vel­mi blíz­ké tomu mému. Gillese hod­ně roz­vi­nul po vnitř­ní strán­ce. Bylo skvě­lé se s ním setkat.

Pro Martina Kuyperse, neza­měst­na­né­ho chláp­ka, kte­rý je najat jako osob­ní řidič minis­t­ra, jsem hle­dal nepro­fe­si­o­nál­ní­ho her­ce, kte­rý nikdy dří­ve ve fil­mu nehrál. Chtěl jsem, aby si udr­žel urči­tou drs­nou pova­hu, kte­rou jsem hle­dal. Byl to dlou­hý pro­ces a trva­lo něko­lik měsí­ců, než jsem našel Sylvaina Deblé. Bylo na něm cosi naiv­ní­ho, co jsem oce­nil, a záro­veň zůstá­val sám sebou. Do rolí body­gu­ar­dů jsem také obsa­dil nepro­fe­si­o­ná­ly.