ROZHOVOR S REŽISÉREM OLMEM OMERZU

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Vystudoval jste praž­skou FAMU, ale naro­dil jste se ve Slovinsku. Jaká byla vaše ces­ta do Čech?

Do České repub­li­ky jsem při­šel stu­do­vat. Český film měl vel­ký vliv jak na jugo­sláv­skou, tak i slo­vin­skou kine­ma­to­gra­fii. Ve Slovinsku a před­tím v Jugoslávii jsou gene­ra­ce fil­ma­řů, kte­ří na FAMU stu­do­va­li. Ještě před tím­to stu­di­em jsem měl mož­nost dob­ře se sezná­mit s čes­kou kine­ma­to­gra­fií. Otec měl doma video­ka­ze­ty s krát­ký­mi fil­my Jana Švankmajera, s nimiž jsem vyrůs­tal. Ve slo­vin­ském kině Kinoteka byly uvá­dě­ny čes­ké fil­my nové vlny šede­sá­tých let, mimo jiné také kom­plet­ní retrospek­ti­va Věry Chytilové, jejíž fil­my na mě udě­la­ly vel­ký dojem.

Film Příliš mla­dá noc je o setká­ní a zvlášt­ním pro­tnu­tí svě­ta dětí a dospě­lých a o křeh­kých hra­ni­cích vzta­hů, sexu­a­li­ty a dospí­vá­ní. Co vás na tom­to téma­tu tak fas­ci­no­va­lo a co bylo impul­sem pro jeho fil­mo­vé zpra­co­vá­ní? 

Ve fil­mu je skry­té ješ­tě jed­no téma, kte­ré mi při­pa­dá důle­ži­té, a sice téma o sesta­vo­vá­ní, umě­lém vytvá­ře­ní rodi­ny. Byl jsem fas­ci­no­ván situ­a­cí, kdy Kateřina v jed­nom oka­mži­ku jako bla­máž na poli­cis­ty z náhod­ných hos­tů vytvo­ří rodi­nu – roz­dě­lí role a čeká na Davida, své­ho milen­ce, kte­rý ji v tom­to náhod­ném vzta­hu opouš­tí. Idea umě­lé­ho vytvo­ře­ní rodi­ny dosáh­ne vrchol v Kateřinině destruk­ci. Je posled­ní uto­pic­kou myš­len­kou, kte­rou si může dopřát před tím, než se zhrou­tí.

Před natá­če­ním si napíšu něja­ké tema­tic­ké refré­ny, kte­ré se během pro­ce­su vzni­ku fil­mu sna­žím dodr­žo­vat a zacho­vá­vat. Říkám jim refré­ny pro­to, že se musí opa­ko­vat v růz­ných situ­a­cích fil­mu, jiným způ­so­bem se nepro­je­ví. Například to, že kaž­dý dět­ský typ má své­ho dospě­lé­ho před­sta­vi­te­le, dospě­lé „alter ego“. Paralely mezi dět­ský­mi a dospě­lý­mi typy nám tak umož­ňu­jí dojít k závě­ru, jaké bude kaž­dé z dětí, když vyros­te. Chtěl jsem, aby děti ve fil­mu zůsta­ly neu­r­če­né, jakým­si způ­so­bem nezni­či­tel­né, jako pra­ví hrdi­no­vé dob­ro­druž­ství, kte­ří se před ničím neza­sta­ví. Pijí, zami­lo­vá­va­jí se, zvra­cí a už jen svou pří­tom­nos­tí na zába­vě podrý­va­jí tu lži­vou suve­rén­nost svě­ta dospě­lých.

Váš film Příliš mla­dá noc má jako­by impre­si­o­nis­tic­kou nála­du, záro­veň nenu­ce­ně ply­ne a nevy­hý­bá se ani lehce sar­kas­tic­kým momen­tům, podob­ně jako tře­ba skan­di­náv­ské fil­my. Jaký typ kine­ma­to­gra­fie je vám osob­ně nej­bliž­ší? 

Mám něko­lik oblí­be­ných auto­rů a fil­mů, ke kte­rým se čas­to vra­cím, jako jsou Jean Eustache, Terence Davies, Maurice Pialat. Jejich spo­leč­ným jme­no­va­te­lem je, že posu­nu­jí hra­ni­ce rea­lis­mu a ruší kon­ven­ce psy­cho­lo­gic­ké­ho fil­mu. Psychologie se ve fil­mech pou­ží­vá pří­liš didak­tic­ky, raci­o­nál­ně, jed­not­li­vé typy pak ztra­tí svou tajem­nost, kte­rá je pod­stat­ná. Ve fil­mech chci dosáh­nout atmo­sfé­ry bez­ča­sí, v němž jsou hrdi­no­vé odtr­že­ní od zbyt­ku svě­ta a tam jsou nám divá­kům vysta­ve­ni na pospas. Také bez­ča­sí ve fil­mu Příliš mla­dá noc je zakot­ve­né v rea­lis­mu, ale hod­ně se mu vymy­ká.

Situace ve fil­mu Příliš mla­dá noc jsou vel­mi auten­tic­ké – se vše­mi roz­to­mi­le trap­ný­mi a nejis­tý­mi momen­ty a pře­šla­py, kte­rých se hlav­ní hrdi­no­vé dopouš­tě­jí. Jak jste této atmo­sfé­ry docí­lil? 

Film vzni­kl pod­le původ­ní­ho scé­ná­ře Bruno Hájka, kte­rý jsme pak ješ­tě s Jakubem Felcmanem pře­pra­co­va­li do finál­ní podo­by fil­mu. Ve fil­mu jsem chtěl dosáh­nout auten­tic­ké atmo­sfé­ry. S kame­ra­ma­nem Lukášem Milotou jsme hod­ně pře­mýš­le­li o tom, jest­li nato­čit film v pane­lo­vém bytě nebo ve stu­diu. Zda se ve stu­diu ztra­tí ryzí atmo­sfé­ra, kte­rá se jinak odrá­ží mezi čtyř­mi stě­na­mi v bytě? A do jaké míry je důle­ži­té rea­lis­tic­ké ztvár­ně­ní sku­teč­nos­ti v tako­vém fil­mu? Na kon­ci pře­vlá­dal pocit atmo­sfé­ry bez­ča­sí, kte­rá vychá­zí z toho, že časo­vě se pří­běh ode­hrá­vá den po Novém roce a v noci, kdy ve měs­tě není živáč­ka. Panelový byt jsme posta­vi­li ve stu­diu. Abychom se ješ­tě více při­blí­ži­li reál­ným poci­tům, necha­li jsme posta­vit i strop s tím, že Lukáš Milota se vědo­mě vzdal doda­teč­né­ho osvět­le­ní. Použil pou­ze svět­lo z reál­ných sví­ti­del, kte­rá se nachá­zí v bytě, a tak dosá­hl auten­tic­ké atmo­sfé­ry pane­lá­ko­vé­ho inte­ri­é­ru.

Na fil­mu jste pra­co­val s čes­ký­mi her­ci, v čes­kém pro­stře­dí, vy sám jste původ­ně ze Slovinska. Jak se vám vůbec reží­ru­je v jiném než rod­ném jazy­ce, jaká je to zku­še­nost reží­ro­vat hned svůj prv­ní celo­ve­čer­ní film v jiné než rod­né řeči? 

Rozdíl mezi reží­ro­vá­ním v mateř­ském a cizím jazy­ce vidím pře­de­vším v hla­su a mimi­ce, kte­rou vyja­dřu­je her­co­va tvář. Všiml jsem si, že když reží­ru­ji ve slo­vin­šti­ně, čas­to se sou­stře­dím na into­na­ci, výslov­nost, na her­cův hlas. V těch nej­ví­ce stre­su­jí­cích chví­lích natá­če­ní, kdy už není čas a obraz se musí nato­čit rych­le­ji, se čas­to záměr­ně nedí­vám na her­ce, jak hra­je. Soustředím se jen na jeho hlas, skr­ze něj poznám, jest­li hra­je dob­ře nebo ne. Asi jsem tro­chu pověr­či­vý, ale mám pocit, že bych svým ner­vóz­ním pohle­dem mohl v tako­vém­to roz­hod­ném oka­mži­ku splést her­ce během jeho prá­ce. Když reží­ru­ji v češ­ti­ně, je to nao­pak. Jelikož jsem v cizím jazy­ce méně suve­rén­ní než v mateř­ském, pozo­ru­ji během hra­ní nej­ví­ce her­cův výraz ve tvá­ři, ges­ti­ku­la­ci a řeč těla, kte­rá odkry­je i ty nej­skry­těj­ší úmys­ly člo­vě­ka. To mi umož­ňu­je roz­li­šit, kdy je scé­na dob­ře zahra­ná a kdy ne.

Jak jste vybí­ral před­sta­vi­te­le hlav­ních rolí, zvláš­tě pak dětí, kte­ré půso­bí napros­to věro­hod­ně a pro­fe­si­o­nál­ně? Jak se vám s nimi pra­co­va­lo? 

Hledal jsem děti, kte­ré by byly vzhle­dem podob­né dospě­lým muž­ským před­sta­vi­te­lům. Organizovali jsme kon­kur­zy, hle­da­li děti ve ško­lách, pěvec­kých sbo­rech, dra­ma­tic­kých krouž­cích.

Když jsme našli Vojtěcha Machutu, kte­rý ve fil­mu hra­je Balušku, uči­nil jsem koneč­né roz­hod­nu­tí, že děti nebu­dou psy­cho­lo­gic­ký­mi posta­va­mi, ale že to budou spí­še děti se svým auten­tic­kým výra­zem a že je budu „mecha­nic­ky“ postr­ko­vat po „scé­ně“. Vojtěch Machuta se svým neu­vě­ři­tel­ným výra­zem ve tvá­ři, kte­rý je jed­nou emoč­ně spo­jen s udá­lost­mi a jin­dy ne, už sám o sobě tu a tam půso­bí odci­ze­ně. Jan Vaši, kte­rý ve fil­mu hra­je Řezáče, má za sebou něko­lik men­ších rolí. Dospělé muže ve fil­mu hra­jí Martin Pechlát a Jiří Černý, čle­no­vé sou­bo­ru diva­dla Komedie, kte­ré jsem čas­to navště­vo­val. Natálii Řehořovou, kte­rá hra­je Kateřinu, jsem popr­vé viděl ve fil­mu Philippa Grandrieuxa Jezero (Un lac) s tím, že jsem nevě­děl, že je Češka. Ten film byl také mimo jiné oce­něn na fes­ti­va­lu v Benátkách. Teprve poz­dě­ji jsem se náho­dou dozvě­děl, že ta mla­dá hereč­ka ve fran­couz­ském fil­mu je ve sku­teč­nos­ti Češka.

Film se ode­hrá­vá v urči­tém bez­ča­sí, v pro­stře­dí, kte­ré vlast­ně není pří­mo urče­no, může být kde­ko­li v Evropě. Myslíte si, že ten­to fakt a navíc téma dět­ství, dospí­vá­ní a dospě­los­ti ho činí sro­zu­mi­tel­ným i za hra­ni­ce­mi naší země? Byl to záměr? 

Nevím, jest­li jsou prá­vě bez­ča­sí a téma dospí­vá­ní důvo­dy k šir­ší­mu chá­pá­ní fil­mu. Myslím, že důvod, aby film vyvo­lal zájem také v zahra­ni­čí, není jen ve vol­bě téma­tu, kte­ré by mělo být pod­le někte­rých názo­rů co nej­ví­ce nad­ná­rod­ní. Filmy, kte­ré zob­ra­zu­jí téma­ta, kte­rá jsou na prv­ní pohled poně­kud lokál­ní­ho rázu, budou pro cizí oči zají­ma­vé, pokud budou ve fil­mu uká­za­né auten­tic­ky. Určitě jsem ale pře­dem nepře­mýš­lel a netak­ti­zo­val s výbě­rem téma­tu – to by špat­ně dopadlo. Bez ohle­du na to, že film obsa­hu­je něko­lik chou­los­ti­vých scén, jsem zku­sil pro­vá­zat dět­ský svět s dospě­lým a téma sexu­a­li­ty uká­zat sub­til­ně, ale pohle­dem, kte­rý odkrý­vá zra­ně­ní a bolest, jež si hrdi­no­vé nepři­pouš­tě­jí.

Na čem nyní aktu­ál­ně pra­cu­je­te, co vás momen­tál­ně zaměst­ná­vá a jaké máte dal­ší plá­ny?

S Jiřím Konečným, kte­rý je pro­du­cent fil­mu Příliš mla­dá noc, při­pra­vu­ji film s pra­cov­ním názvem Rodinný film. V Rodinném fil­mu si pohrá­vám s myš­len­kou neú­tul­nos­ti v rodin­né buň­ce, záro­veň si ale pře­ju zno­vu „vytvo­řit rodi­nu“. Zajímá mě, co se sta­ne, když z „rodin­né hry“ odstra­ní­me krá­le a krá­lov­nu. Kteří čle­no­vé rodi­ny se sta­nou hlav­ní­mi akté­ry? Jak si pře­roz­dě­lí role a jak se při­tom pře­ne­se odpo­věd­nost na oso­by mimo rodi­nu. V chys­ta­ném fil­mu se ved­le pří­bě­hu sou­stře­dím na otáz­ku, kte­rá je před­mě­tem kla­sic­ké dra­ma­tur­gie. Ptám se na pro­mě­nu hrdi­no­vy pozi­ce na začát­ku a na kon­ci pří­bě­hu. Mění se člo­věk ve sku­teč­nos­ti? Je schop­ný pro­žít tzv. vnitř­ní pře­mě­nu? Myslím, že se člo­věk nemů­že vesku­teč­nos­ti uvnitř změ­nit. Vrchol, jaké­ho může dosáh­nout, je (sebe)poznání, kte­ré mu umož­ní, aby se zno­vu vypo­řá­dal s udá­lost­mi, kte­ré jej zasáh­ly a ovliv­ni­ly v minu­los­ti.

Jak vás potě­ši­la sku­teč­nost, že byl váš film vybrán do sek­ce Forum na Berlinale a byl jedi­ným čes­kým fil­mem na letoš­ním roč­ní­ku? 

Velmi. Úspěch je vždyc­ky jakési potvr­ze­ní a zpět­ná vaz­ba za dlou­ho­tr­va­jí­cí pro­ces vzni­ku fil­mu. V Berlíně se k pěti plá­no­va­ným fes­ti­va­lo­vým pro­jek­cím při­da­la ješ­tě šes­tá, jeli­kož vede­ní fes­ti­va­lu zařa­di­lo film do pro­jek­tu Berlinale Goes Kiez. Jde o výběr z při­bliž­ně pat­nác­ti fil­mů všech sek­cí, kte­ré jsou před­sta­ve­ny v ber­lín­ských kinech mimo ofi­ci­ál­ní fes­ti­va­lo­vé pro­jek­ce. Každému vybra­né­mu fil­mu se urču­je tzv. pat­ron, zná­mý ber­lín­ský fil­mo­vý tvůr­ce, kte­rý před­sta­vu­je film pub­li­ku. V minu­lých roč­ní­cích tuto roli vyko­ná­va­li např. Wim Wenders nebo Tom Tykver. Film Příliš mla­dá noc pre­zen­to­val fil­mo­vý pro­du­cent Peter Rommel, dlou­ho­le­tý pro­du­cent úspěš­né­ho němec­ké­ho reži­sé­ra Andrease Dresena, kte­rý bodo­val svý­mi fil­my (Láska na gri­lu, Sedmé nebe) nejen na Berlinale, ale i v Cannes.

Zdroj: Tisková zprá­va  © endor­film, s.r.o.