Rozhovor Vladimíra Mišíka k filmu Nechte zpívat Mišíka

Když za vámi popr­vé Jitka Němcová při­šla s tím, že by o vás chtě­la nato­čit doku­ment, čím vás pře­svěd­či­la, že jste na to kývl? Rockeři  coby  věč­ní “rebe­lo­vé“ o pomní­ky moc nesto­jí…

No, v devě­ta­še­de­sá­ti už žád­nej moc bouř­li­vej rocker nejsem. Ale Jitka při­šla s tako­vý­mi vize­mi a nápa­dy, jak by měl film vypa­dat, že mě to pře­svěd­či­lo. Přece jenom sedm­de­sát­ka je i čas udě­lat si v živo­tě tako­vé to „sum­ma sum­ma­rum“. Neberu to datum úpl­ně jako zlom, ale vzhle­dem k tomu, co se tře­ba sta­lo s Radimem Hladíkem, je na urči­tou bilan­ci asi čas.

Ve fil­mu se obje­ví asi jeden z úpl­ně posled­ní vystou­pe­ní Radima Hladíka…

Při roz­ho­vo­ru byl ješ­tě v poho­dě a dokon­ce ani nepo­tře­bo­val kys­lík, I když jsme vědě­li, že ta jeho nemoc je těž­ko řeši­tel­ná. Zaplaťpánbu, že se s ním ješ­tě sta­či­lo udě­lat roz­ho­vor. My jsme spo­lu v posled­ních letech hrá­va­li občas­ně ješ­tě s Honzou Hrubým tria nebo jsme vystu­po­va­li i sami dva s Radimem, ale bylo to čím dál těž­ší. Poslední rok jsme prak­tic­ky tohle malé sdru­že­ní nehrá­li.

Film má ome­ze­nou dél­ku celo­ve­čer­ní­ho fil­mu. Jak je pod­le vás těž­ké vměst­nat pade­sát aktiv­ních muzi­kant­ských let a sedm­de­sát let živo­ta do nece­lých dvou hodin?

To je spíš otáz­ka na reži­sér­ku, i když jsme spo­lu věci kon­zul­to­va­li. Natáčení pro­bí­ha­lo na Kavčích horách na té “mé” pla­net­ce. Kromě jiné­ho jsme strá­vi­li tři dny v tak­zva­né bada­tel­ně v České tele­vi­zi, kde jsme s Ondřejem Bezrem a s Věrou Horníkovou vybí­ra­li z toho obrov­ské­ho množ­ství mate­ri­ál – a byl jsem sám pře­kva­pen, kolik toho tam bylo – a udě­la­li jsme tako­vý před­vý­běr.

Ale co vy sám bys­te ve fil­mu chtěl mít?

Všechno to, aby se obraz o mně co nej­ví­ce blí­žil sku­teč­nos­ti. Nechtěl jsem žád­nej ide­a­li­zo­va­nej obrá­zek. Dokonce Jitka měla tako­vý doce­la stře­le­ný nápa­dy, tře­ba s tou pla­net­kou, kdy vedu roz­ho­vor se sle­pi­cí.  Nejdřív jsem byl tro­chu zasko­če­nej, ale pak jsem se nadchnul, pro­to­že jsem si říkal, že tro­cha absur­di­ty neva­dí, a nao­pak, je dob­ře, když to nebu­de úpl­ně seri­óz­ní. Za sebe bych byl samo­zřej­mě rád, aby tam byla muzi­ka. Protože to je pod­sta­ta mého celo­ži­vot­ní­ho koná­ní. Jsou tam i čás­ti kon­cer­tů, kte­rý se našly. Chtěl bych tam pís­nič­ky, kte­ré jsou fajn, a ani to nemuse­jí být ty nej­slav­něj­ší. I když samo­zřej­mě tako­vý ty tak­zva­ný hity tam budou taky. Pak tam bude spous­ta poví­dá­ní a někte­rý hra­ný situ­a­ce z mého živo­ta, tak­že snad to bude pro divá­ky dosta­teč­ně pes­t­rý a cák­lý.

A když jste hrubý střih fil­mu viděl, našel jste tam své před­sta­vy?

Ano, hrubý sestřih jsem viděl, ale nepro­zra­dím! Jen snad to, že jsme se u toho dost nasmá­li.

 Jaké pro vás bylo samot­né natá­če­ní?

Naštěstí jsem byl v roz­po­lo­že­ní, že mě to moc neza­tě­žo­va­lo, dokon­ce na mě byli tak hod­ní, že mě vozi­li autem. Sympatický setká­ní jsme pro­ži­li na Kleti, kde jsme si poví­da­li o té mé pla­net­ce Mišík.

A jaký je to vlast­ně pocit mít vlast­ní pla­net­ku?

Trochu zvlášt­ní. Někde ve vesmí­ru lítá kus šut­ru, co má prů­měr asi čty­ři kilo­me­t­ry, a z naše­ho pozem­ské­ho pohle­du nese vaše jmé­no.

Na tu pla­net­ku, tedy její model vytvo­ře­ný v ate­li­é­rech České tele­vi­ze, zasa­di­la reži­sér­ka onu část fil­mu, ve kte­ré vzpo­mí­ná­te a komen­tu­je­te udá­los­ti své­ho živo­ta…

Myslím, že to byla od Jitky úžas­ný nápad a od archi­tek­ta Petra Pištěka a všech, co se ne tom podí­le­li, skvě­lá prá­ce. Bezvadný taky bylo, že na té pla­net­ce je led­ni­ce se spous­tou piva a moud­rá sle­pi­ce, kte­rá s pocho­pe­ním naslou­chá, co tam poví­dám na různá téma­ta, a všech­no z dáli osvět­lu­je Jupiter. Je to vlast­ně můj prv­ní herec­ký part, i když hra­ju sám sebe.

Bylo pro vás těž­ké takhle vyprá­vět pří­mo na kame­ru?

Pro mě jo. Nevadí mi tře­ba poví­dat si s někým v hos­po­dě, ale jakmi­le na vás mířej kame­ry, najed­nou se myš­len­ky někam roz­bí­haj a nejsou jak­si uce­le­ný. Je to pros­tě jiná dis­ci­plí­na než ta muzi­kant­ská.

 Zvažoval jste i to, co do fil­mu nedat?

Otázka neby­la co nedat, ale co vybrat.  I když jsme pro­hléd­li někte­rá domá­cí videa, uvi­dí se, co se do fil­mu nako­nec vlast­ně vejde.

 Shodli jste se s reži­sér­kou na tom, kdo by měl ve fil­mu vystu­po­vat z vašich kole­gů a přá­tel?

Myslím, že jsme nikdy neby­li v zásad­ním roz­po­ru. Jitka se vel­mi dob­ře při­pra­vi­la, a když napsa­la scé­nář, už jsme děla­li jen díl­čí změ­ny a upra­vo­va­li nepřes­nos­ti. Je tam pojed­na­ná i ta peri­pe­tie mého živo­ta o mém tatín­ko­vi. Byl to ame­ric­ký důstoj­ník, se kte­rým moje mamin­ka pro­ži­la tako­vou love sto­ry, a já jsem celý život žil v domně­ní, že padl v Koreji.  A díky tomu­to fil­mu jsme došli k tako­vé­mu úžas­né­mu zjiš­tě­ní, že je vlast­ně všech­no jinak…

Do Ameriky se kvů­li hle­dá­ní své­ho dědeč­ka vydal i váš syn Adam…    

On tam jez­dí teď čas­to na růz­né cas­tingy a herec­ké kur­zy, i aby si zlep­šil ang­lič­ti­nu, kte­rou už mlu­ví doce­la plyn­ně a dokon­ce bez akcen­tu.

S Adamem jste se sešel i před kame­rou toho­to doku­men­tu. Objevil jste při spo­leč­né prá­ci něja­kou jeho strán­ku, kte­rou jste tře­ba neznal?

Ne, vůbec ne. My jsme v tako­vém dob­rém vzta­hu a ote­vře­ně si o všem poví­dá­me, že se o něm asi nemůžu dozvě­dět nic, co bych neznal a nevě­děl.

 A co říká na sku­teč­nost, že o vás vzni­kl film, vaše ostat­ní rodi­na?

Všichni z mé blíz­ké rodi­ny dosta­li své malé role. Vystupuje tam kro­mě Adama také moje man­žel­ka Eva, dce­ra Bára a je tam zapo­je­ný i můj nej­star­ší syn z prv­ní­ho man­žel­ství Maťo. Všichni jsou zvyklí, že se kolem mě a kon­cer­tů občas něco děje. Ale nikdy to neby­la něja­ká pře­vrat­ná slá­va.  Za bol­še­vi­ka jsme byli pod kate­go­rií „men­ši­no­vý žánr“.  A já se tak cítím vlast­ně dodneš­ka. Taková bluesovo-folková muzi­ka. Jsme pop, ale ne ten v hlav­ním prou­du. Ale my si to uží­vá­me, pro­stře­dí stej­ně nala­dě­ných divá­ků, bývá jich na kon­cer­tech tak dvě stě, tři sta. Jako mla­dý rocker jsem si lebe­dil, když jsem si četl živo­to­pi­sy růz­ných blu­e­sme­nů a bavi­lo mě, jak hra­jou po klu­bech a puty­kách, a já si říkal, jak by bylo úžas­ný, kdy­bych mohl tak ele­gant­ně zestár­nout hra­ním po hos­po­dách. No a ono se mi to více­mé­ně zaplať­pánbůh daří.

Myslíte, že jste dob­ře odha­dl, ze kte­rých vašich pís­ni­ček se sta­nou hity a pře­ži­jí v čase?

My jsme to nikdy takhle nemě­li – že chce­me mít hit.  Dneska je to úpl­ně zásad­ní věc, aby sku­pi­na měla hit. Dělali jsme pís­nič­ky, aby nás to bavi­lo, a já měl na mys­li vždyc­ky něja­ké vyprá­vě­ní, bavi­ly mě poe­tič­těj­ší tex­ty, kte­ré nesou i sdě­le­ní. Zhudebňoval jsem si pro­to i něja­ké bás­ně. Byl jsem ini­ci­o­ván sdru­že­ním Šafrán, což byl Vláďa Merta, Jarda Hutka, měl jsem rád Vlastu Třešňáka, Dášu Voňkovou a spol., pros­tě tenhle okruh fol­ka­řů. Což jsem pře­ne­sl i do své kape­ly ETC, a i když se v ní vystří­da­la spous­ta hudeb­ní­ků, vět­ši­nou jsme v tomhle souzně­li. Že text pís­nič­ky nejsou jen slo­va do ryt­mu. Trochu se tomu při­způ­so­bo­val i můj styl zpě­vu, kte­rý je tak tro­chu vyprá­vě­cí.

Taky o vás mlu­ví jako o rocke­ro­vi s duší bás­ní­ka…

Jo, jo, to by moh­lo bejt ono!

Takže když jste udě­la­li něja­kou pís­nič­ku, oprav­du jste nepo­znal, že jste prá­vě stvo­ři­li hit.

No musím při­znat, že nepo­znal. Snad jen v pří­pa­dě Variace na rene­sanč­ní téma jsem měl pocit, že se to poved­lo, to je tak sil­nej text a snad i melo­die s aran­ží, na kte­ré se podí­lel Honza Hrubý. Tehdy jsme měli pocit, že je to sil­ná pís­nič­ka. Protože jsme ji popr­vé zahrá­li na kon­cer­tě v Lucerně – to bylo něja­kej pět­a­se­dm­de­sá­tej rok, ješ­tě než jsme Variaci nahrá­li na des­ku, poslu­cha­či zařva­li. V našem big­bí­to­vým pro­gra­mu jsme najed­nou zahrá­li akus­tic­kou pís­nič­ku a bylo hned jas­ný, že poslu­cha­če chyt­la. Ale tře­ba mě nikdy nena­padlo, že bude hit z pís­nič­ky Stříhali doho­la malé­ho chla­peč­ka. Ta se ale zase tre­fi­la přes­ně do doby, kdy se odvá­dě­li klu­ci na voj­nu a my byli ty mánič­ky... Ale nena­padlo mě, že to úspěš­ně pře­ži­je až do dneška.

 A kte­ré z těch desí­tek pís­ni­ček, co jste za kari­é­ru zazpí­val, máte osob­ně nej­rad­ši?

Já to mám tro­chu posu­nu­tý. My základ naše­ho reper­toá­ru hra­je­me stan­dar­dy, ale pojí­mám celej kon­cert jako dis­ci­plí­nu, to zna­me­ná, že naše kape­la má tu dobrou vlast­nost, že vždyc­ky hra­je­me s plným nasa­ze­ním. I když jsme stár­nou­cí muzi­kan­ti, sna­ží­me se dát do vše­ho maxi­mum. Ne že bychom u toho hopsa­li a děla­li show, ale muzi­kant­sky do toho jde­me s plným nasa­ze­ním. A my muzi­kan­ti, stej­ně jako her­ci v diva­dle, máme tu výho­du, že nás lidi odmě­ní hned potles­kem. Takže se vám bez­pro­střed­ně po vystou­pe­ní dosta­ne hře­ji­vé odmě­ny. Což když se zada­ří, je skvě­lý pocit a taky hlav­ní motor toho, že člo­věk na to jeviš­tě pořád leze. I když mi někdy není úpl­ně nej­líp. A pak už tam nehra­je tako­vou roli, jest­li je to ta nebo ona pís­nič­ka.

 A pořád vás to baví jez­dit po repub­li­ce na kon­cer­ty?

Já bych to nena­zval, že mě to baví. Ale nechce se mi při­jít o tenhle svět. Někdy tře­ba, když jede­me do tako­vé Ostravy, Vsetína nebo Bratislavy, při­zná­vám, že nejsem nad­še­nej, když lezu ráno do auta. Pak ces­tu nějak pře­ži­ju a samot­ný kon­cert dob­rý, poslu­cha­či vás nabu­dí, pak si dáme pár paná­ků, je vese­lo, rádi se vidí­me, a zase čeká mar­tý­ri­um ces­ty zpát­ky. Bez toho to ale nejde.

 A vidí­te něja­ký roz­díl mezi pub­li­kem tře­ba v Ostravě a v Praze?

Ani ne. Víte, my máme tu výho­du, že na nás, kape­lu ETC, cho­dí jen ti, kdo nás zna­jí a při­jít chtě­jí.

 Na film už netr­pě­li­vě čeka­jí vaši fanouš­ci, a bude jich asi dost, vždyť stov­ky jich během pár týd­nů finanč­ně pod­po­ři­ly post­pro­duk­ci fil­mu na hithi­tu.

To mně fakt mile pře­kva­pi­lo.

A mys­lí­te, že se v tom fil­mu vaši fanouš­ci o vás dozvě­dí něco víc, než jak vás a vaši muzi­ku zna­jí? 

Asi ti, kte­ří mě sle­du­jí celý život, tedy mí vrs­tev­ní­ci, tam nic moc nové­ho nena­jdou. Ale tee­nage­ři a poslu­cha­či ve věku našich dětí, tedy kolem čty­ři­cít­ky, kte­ří hlav­ně cho­dí na naše kon­cer­ty, se mohou dozvě­dět lec­cos, co nevě­dí.

Říkáte tedy, že vaše dneš­ní pub­li­kum netvo­ří pře­váž­ně vaše gene­ra­ce?

My jsme jako ETC pře­ce jen sou­bor, kte­rý jez­dí víc klu­by a hos­po­dy a tenhle druh sálů, než vel­ké kon­cer­ty. Já někdy jez­dím i trio. A tam pře­kva­pi­vě hod­ně cho­dí mla­dý lidi, tak si člo­věk říká, že by ješ­tě mohl vydr­žet. Protože je to pro mě zábav­ný.  Občas v létě taky hrajme vel­ký fes­ti­va­ly a i tam máme plno.

A čím si vysvět­lu­je­te, že vaše gene­ra­ce už na kon­cer­ty moc necho­dí?

Já se vždyc­ky před vystou­pe­ním ptám, kolik je tam důchod­ců. A vět­ši­nou odpo­věď je, že moc „šedi­vá­ků“, jak jim říká­me, v pub­li­ku není. Asi mají jiný sta­ros­ti, nebo už je to taky nemu­sí bavit. My jsme pře­ce jen tro­chu big­bít.  A oni už to všech­no sly­še­li toli­krát!