ROZHOVOR: JITKA NĚMCOVÁ

(zatím nehodnoceno)

Loading...

ROZHOVOR: JITKA NĚMCOVÁ

Kdo při­šel s nápa­dem nato­čit film o Vláďovi Mišíkovi?

Točila jsem o Zuzaně Michnové, ta byla na prv­ním mís­tě, a pak jsem si řek­la, že bych nato­či­la ješ­tě o Vláďovi Mišíkovi. Lidem, o kte­rých točím, dávám vlast­ně nový život. Třeba o Zuzaně Michnové by už nikdo dva­cet let nevě­děl - jak psa­li novi­ná­ři - koneč­ně že si někdo vzpo­mněl. A Vladimíru Mišíkovi jsem změ­ni­la život… Především, točím fil­my o výji­meč­ných lidech naší hudeb­ní scé­ny. A domní­vám se, že už u těch dvou jmen zůsta­nu.

Zjistila jste během natá­če­ní navzdo­ry té nej­peč­li­věj­ší pří­pra­vě o Vladimíru Mišíkovi něco, co vás pře­kva­pi­lo a co jste nevě­dě­la?

Ze začát­ku jsem o jeho osob­ním živo­tě nevě­dě­la vůbec nic. Třeba ani to, že bere tolik léků, že má obrov­skou vůli žít, jak ho těší jez­dit na kon­cer­ty a že ho to pořád nabí­jí. Že nemlu­ví spros­tě, že je nesmír­ně takt­ní a nobles­ní. Ale pře­de­vším, že milu­je svo­ji rodi­nu a své děti, snad pro­to, že on sám úpl­nou rodi­nu neměl.

 Co vás na Vladimírově živo­tě nej­víc fas­ci­no­va­lo?

Fascinovala mě celá jeho osob­nost, vůbec není jed­no­du­chá. Tím ale zís­kal film roz­ma­ni­tost a vrs­tev­na­tost. Vláďův osud je zají­ma­vý, ale během natá­če­ní se mi odkry­ly jeho dal­ší dosud netu­še­né situ­a­ce.

 Jaký vztah máte k hudeb­ní­mu žán­ru, kte­rý Vladimír zosob­ňu­je? Jak blíz­ký je vám svět jeho fanouš­ků?

Nejsem tím­to smě­rem vyhra­ně­ná, ale Stříhali doho­la malé­ho chla­peč­ka nebo Večernice pat­ří pros­tě k mému živo­tu.

 Měla jste díky roz­ho­vo­rům s Vladimírem, jeho kole­gy, jeho rodi­nou, díky archi­vům a rodin­ným videím mate­ri­ál na mno­ho fil­mů. Trápilo vás, že se do fil­mu něco pod­stat­né­ho nedo­sta­ne

Protože jsem měla dopře­du při­pra­ve­ný přes­ný scé­nář, nemě­la jsem mate­ri­ál, kte­rý by byl nazbyt. Takže jsem se ve střiž­ně netrá­pi­la.

 Věděla jste rov­nou, jaké všech­ny pří­bě­ho­vé lin­ky bys­te ve fil­mu chtě­la sle­do­vat?

Před natá­če­ním jsem měla v ruce pev­ný scé­nář - a ten jsem zre­a­li­zo­va­la. Pro mne byl Vláďa Mišík jako hrdi­na fil­mu, a tomu fak­tu jsem všech­no při­způ­so­bi­la. Postavila jsem si scé­nu v ate­li­é­ru, pla­net­ku Mišík a do ní jsem Vláďu posa­di­la. Tím jsem ho abso­lut­ně sty­li­zo­va­la. Pokud beru Vláďu jako her­ce, umož­ňu­ju mu, aby se do své posta­vy „scho­val“. Přestal mít ostych a uvol­nil se k pro­je­vům, kte­ré by asi nikdy nesdě­lil. K Vláďovi jsem při­da­la sle­pi­ci Evičku, a tím se rázem změ­nil jeho mono­log v dia­log - a kaž­dý dia­log už je dra­ma­tic­ký. Planetka Mišík mi umož­ni­la stav bez­tí­že, a ten mě inspi­ro­val k cha­gallov­ským obra­zům, kde lítá úpl­ně všech­no. Dalším nápa­dem bylo Mišíkovo LP Kuře v hodin­kách, kde to kuře z oba­lu des­ky mi vyrost­lo ve sle­pi­ci. Tím, že jsem měla Vláďu jako her­ce ve sty­li­zo­va­ném pro­stře­dí, jsem moh­la vel­mi ply­nu­le insce­no­vat hra­né scé­ny… Například sil­ná hra­ná scé­na pod pís­ní Stříhali doho­la malé­ho chla­peč­ka. Vláďa mě nechal jako jedi­nou nakouk­nout do své­ho sou­kro­mí přes rodin­né video­ar­chí­vy. Jediné, s čím jsem se nesmí­ři­la, že jeho ame­ric­ký otec padl v korej­ské vál­ce. Tuhle Vláďovu infor­ma­ci o smr­ti otce jsem nedo­ká­za­la  při­jmout - sama nevím proč.

Jak jste s tím fak­tem dál pra­co­va­la?

Rozhodla jsem se, že to pro­vě­řím, že bychom moh­li na hrob jeho otce polo­žit kytič­ku. Ale všech­no bylo úpl­ně jinak! Nejedna situ­a­ce z pát­rá­ní po jeho gene­a­lo­gic­kém rodu při­po­mí­na­lo až detek­tiv­ku, se sku­teč­ně netu­še­ným rozuz­le­ním… Vláďova mamin­ka už neži­je, a tak jsme na začát­ku nezna­li ani celé jmé­no Vláďova otce, jen křest­ní, John - a že se naro­dil někde v Michiganu nebo v Massachusetts. To bylo vše.

 Myslíte, že Mišíkova hud­ba a potaž­mo váš film jsou spíš gene­rač­ní zále­ži­tost, nebo si můžou zís­kat i mla­dé pub­li­kum?

Film je tak dob­ro­duž­ný a zají­ma­vý, nechy­bí v něm legra­ce, tak­že se domní­vám, že v žád­ném pří­pa­dě není gene­rač­ní. Myslím, že film je napříč gene­ra­ce­mi - a pat­ří všem, kte­ří cho­dí do kina.

 Při natá­če­ní jste se potka­la se spous­tou Vláďových kole­gů muzi­kan­tů - jak se ti roz­ho­vo­ry s nimi natá­če­ly? Byli to dis­ci­pli­no­va­ní respon­den­ti?

Všichni na Vláďu sly­ší a všich­ni se už zná­me. Komunikace s nimi je jed­no­du­chá.

 Proč jste se roz­hod­la umís­tit hlav­ní­ho hrdi­nu na vzdá­le­nou pla­net­ku na okra­ji naší slu­neč­ní sou­sta­vy?

Protože ast­ro­lo­go­vé v observa­to­ři na Kleti sku­teč­ně nedáv­no obje­vi­li pla­net­ku s prů­mě­rem pět kilo­me­t­rů. A s úctou k Mišíkovým pís­ním pro ni navrh­li jeho jmé­no a Mezinárodní unie jmé­no „Mišík“ pro pla­net­ku 18456 dne 6. květ­na 2014 uzna­la.

Film jste chtě­la stih­nout k Vláďovým sedm­de­sá­ti­nám 8. břez­na - je to pro reži­sé­ra dob­ře, nebo spíš špat­ně vědět, že má tak­to nepo­sou­va­tel­ný ter­mín dokon­če­ní?

Deadline časo­vé­ho limi­tu je pokaž­dé oprav­du nároč­ný, navíc ten­to film je vel­mi slo­ži­tý, má nejen tri­ky, růz­né moti­vy a něko­lik vrs­tev vyprá­vě­ní. Je to plno­hod­not­ný, vel­ký film. Kdybych nemě­la kolem sebe tým pro­fe­si­o­ná­lů, nikdy bych ter­mín nemoh­la sta­čit. Scénář vzni­kl v břez­nu 2016 a za rok, 8. břez­na bude mít pre­mi­é­ru.

A co plá­nu­je­te dál?

Mě těší točit fil­my, ale teď - v mezi­ča­se před tím dal­ším - se musím posta­rat o svo­ji rodi­nu, o pana pro­fe­so­ra Otakara Vávru, mého man­že­la. Nejde o plně­ní něja­ké vůle, pros­tě to tak cítím: chtě­la bych mu zří­dit muze­um, zalo­žit nada­ci, posta­rat se o kni­hov­nu, digi­ta­li­za­ci jeho fil­mů a ulo­žit ho důstoj­ně na vyše­hrad­ský Slavín.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře