Sama nocí tmou (2014)

sama

Íránské filmy se mi líbí prakticky všechny, možná je to kvůli tomu, že se ke mně dostaly mnoha síty jen ty dobré, možná tím, že jsou dobré všechny.

Ale to je v podstatě jedno…

Režisérka Ana Lily Amirpour natočila film v americké produkci tak trochu ve stylu, který lze popsat (slovy autorky) jako „íránský upíří spaghetti western“. Označení je to celkem výstižné. Snímek obsahuje dlouhé a nepřerušované záběry, je černobílý, má působivou, monumentální hudbu a celkem z toho přímo čiší takový ten intelektuálský odér… Jo, někdo si může říkat, že Amirpour trochu odkoukala od Jarmusche, ale mně to vůbec nevadilo.

Hlavní postava, které chvíli trvá, než se na stříbrné plátno dostane, je upír. Jo, ten klasický upír chodící ven a občas někoho vysávající, ale s tou modifikací, že má jakýsi smysl pro fair-play a možná může cítit i něco jako lásku. Upíra (respektive upírku) si střihla Sheila Vand a střihla si je moc dobře (i Kamil Střihavka by jí mohl závidět…). Co je ale na filmu úplně skvělé a nebojím se říci, že geniální, tak to je práce se zvukem. Pokud patříte mezi ty fajnšmekry, kteří si labužnicky užívají každé filmové políčko a každý hudební takt, tak zde si určitě přijdete na své. A pokud mezi takové osoby nepatříte, tak film se hodí vidět už jen kvůli Sheile jedoucí se svým hábitem na skateboardu :).

P. S. A pokud máte rádi White Lies, tak si přidejte velký palec nahoru :).