Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Dávej pozor, Prestone. Šlapeš po mých snech.“
Dupont, Equilibrium
Pokud budete někdy dělat Jahodového Klátila dle Gyty Oggové, pamatujte na jednu věc: tvaruje se ve flétnách na sekt a podává se s dvěma kopečky jahodové zmrzliny po stranách. Můžete to dělat i jinak, ale každý věci jen trochu znalý jedinec bude vědět, že to děláte blbě.
Knihy sester Lukačovičových můžete číst rychle, ve spěchu a v rušném prostředí MHD nebo nákupních center. Ale celkem rychle zjistíte, že to není ono.
Stejně jako svazky Glorie Devereux chtějí svůj čas a prostor. Ideálně se sklenkou vína nebo šálkem dobrého čaje.
Seběhlo se několik zajímavých nitek společenského i tvůrčího dění a mně se dostala do ruky Sbírka ctností s čerstvým věnováním od autorky. Upřímně, poslední dobou nemám extra čtecí období, a kdyby se mě na ochotu svazek zrecenzovat nezeptala autorčina sestra, Lucka Lukačovičová, asi bych na knihu tolik nespěchal. Přečetl bych si ji, to určitě, ale nějaký ten týden navíc by nehrál roli.
Takhle jsem k tomu byl lehounce dokopnut a jsem za to rád, protože občas potřebuju usměrnit.
Začátek nenápadný jako vlnky na jezerní hladině
Jako u mnoha dobrých příběhů začínáme v nenápadném baru. Mladík s cennou informací neví, jak oslovit obsluhující dívku. Nakonec na ni počká venku a připlete se k…události. Když údery o auto nedělají s člověkem to, co je normálně zvykem (tedy zlomeniny a otřes mozku), je tady něco divného. Něco, co je nejlepší probrat nad panákem.
Pak se nám zjevují postavy, jako když světlo Měsíce jen tak mimoděk zalije osobu, která zrovna vystoupila ze stínů. Jejich interakce nejsou vlastně ničím konkrétní, ale…ale zasekávají háček po háčku do čtenářovy zvědavosti a vytahují z útrob zatím možná stále lehce letargického vědomí to, co je cílem každé autorky i autora – vést čtenáře dál.
A tady si už za moment říkáte ono magické: O co tady jde? O čem ti dva mluví? Co je mezi nima? Co maj hergot v plánu?
Dvě a více věží, jeden a více vztahů a tichý dialog autorky s návštěvníkem
Petra Lukačovičová provádí svého čtenáře trpělivě budovaným rébusem, obrazem a mozaikou v jednom. Je jedno, jakým směrem a jak rychle se hnete. S každým vaším pohybem se objeví něco dalšího a mezi osobami a událostmi, které se odehrávají na různých místech magické Prahy (nejen přirovnání), roste jedna souvislost za druhou. Beze spěchu, bez bombastických efektů a bez automatické střelby. Tihle jsou možná zlí, ale nikoli divocí. Neztrácí ovšem na atmosféře, uvěřitelnosti a nemají prakticky žádné hluché místo.
Je tu padouch, kterého svým způsobem chápete. Je elegantní, zcela korektní a stýká se s krásnou ženou. Nějakým způsobem spolupracují a asi to nebude zcela nevinné. On rád podmaňuje, ona miluje staré svazky. Oba jsou členy okultní komunity a byl by v tom čert, kdyby neměli postranní úmysly. Protože co si budeme namlouvat, v lásce, válce a boji o moc je dovoleno všechno. Ale musí se to podat ve vší slušnosti. Jsme okultní komunita, žádná hospoda, kde se chlapi perou rozbitejma skleničkama. My jsme potvory ze staré školy a máme vkus.
Tým i jednotlivci s vlastní hlavou
Někdo by možná čekal, že se hned na počátku představí tým pod vedením moudrého mentora. Zapomeňte, to by nebylo ono. Tým možná vznikne, ale nebude hned poslouchat každého a nikdo netvrdí, že musí vydržet všechno a že všichni půjdou po tom samém. Většinu času se nám tu prohání parta mladých lidí, kteří se jen snaží zjistit, co se s nimi sakra děje.
Něco asi ano, ale jejich zvláštnosti jsou slabou útěchou za směs prostého strachu a obav z toho, že je jejich nadání může stát život. Je, nebo podobné lidi, které právě poznali. Zatím to vypadá, že všichni kolem ví víc než oni, nejsou moc sdílní a kdykoli se podaří nějaký poznatek vytlouct, vede jen k dalším otázkám a problémům, kde to nemusí končit jen ukončením pozemského života.
Rám z ulic města a obraz bez prázdného místa
„Nikdo ti neřekne, co je to Matrix. Musíš to vidět na vlastní oči.“
Morfeus
Teď si asi říkáte, že jste se vlastně nic nedověděli. A máte celkem pravdu. Kladem i nevýhodou Sbírky ctností je totiž skutečnost, že o ní zvenku nic moc nezjistíte. Někdo to může vnímat jako zápor, ale je to spíš lehká daň za propojenost, konzistenci, autenticitu a absenci hluchých pasáží. Mně osobně se už dlouho nestalo, abych dal polovinu knihy skoro na zátah.
Když jsem Petře posílal svoje první dojmy, napadlo mě i pár drobných výtek. Ale ty blednou ve světle soudržnosti celku, který je nádhernou ukázkou skutečnosti, že atmosférický rébus se dá postavit z náznaků, konverzací, drobných nápověd a vlastně jen jednoho vystříleného zásobníku.
A ano, i zde platí, že titul knihy je uvnitř vysloven. A tak nádherně sarkasticky…
Blog autora: http://umenivyberu.cz
