(zatím nehodnoceno)
Loading...OBSAH
V tomto novém, plně animovaném filmu o Šmoulech se Šmoulinka (Ivana Korolová) po nálezu tajuplné mapy vydává společně se svými nejlepšími kamarády Koumákem (Jakub Prachař), Nešikou (David Gránský) a Silákem (Roman Štabrňák) na vzrušující a napínavou pouť Zakázaným lesem plným kouzelných stvoření, aby nalezli tajemnou, dávno ztracenou vesnici dříve, než se to podaří zlému kouzelníkovi Gargamelovi (Jiří Lábus). Na své dramatické cestě plné akce a nebezpečí jsou Šmoulové na stopě objevu největšího tajemství šmoulí historie!
O FILMU
Při práci na snímku Šmoulové: Zapomenutá vesnice – prvním plně počítačově animovaném šmoulím dobrodružství – se jeho tvůrci rozhodli načít zcela novou stránku příběhů o Šmoulech a předvést divákům znovu to, díky čemu se Šmoulové stali tou kouzelnou klasikou, kterou jsou. „Prošli jsme si první comicsy a prostudovali jsme Peyovo dílo, abychom se pokusili pro film najít vizuální styl, který by vzdával poctu původu Šmoulů a tomu, jak doopravdy vypadají,“ popisuje Kelly Asbury, režisér filmu. Asbury v minulosti režíroval snímky Shrek 2 a Gnomeo a Julie. „To pro nás bylo důležité v kontextu toho, jak jsme navrhovali jednotlivé lokace filmu, jeho podobu, návrh Šmoulů samotných, jejich domky nebo barvy.“
Celý film překypuje zábavou a humorem, protože se jeho tvůrci rozhodli Šmouly zavést do pestrobarevného, vzrušujícího a nebezpečného světa Zakázaného lesa. „Je to místo, jaké jsme dosud neviděli – je krásný, ale plný překvapení, nebezpečí a zábavy,“ popisuje Asbury. „Najdeme v něm skutečné draky, se kterými je zábava a kteří jsou veselí, ale jen do okamžiku, než je něčím rozzlobíte. Rostou tam květiny, které nádherně vypadají a voní, ale pokud si nedáte pozor, tak si vás dají k večeři. Nebo líbací květiny, které na vás útočí polibky.“
„Je to nové a inteligentní pojetí Šmoulů,“ míní superstar Demi Lovato, držitelka několika platinových desek, která v originále propůjčila svůj hlas Šmoulince. „Šmoulinka spojí své síly s Koumákem, Nešikou a Silákem, aby se společně vydali na největší dobrodružství, jaké kdy který Šmoula zažil – aby zjistili, zda za Zakázaným lesem žijí další Šmoulové. Pokud ano, pak je prostě musejí najít.“
Asbury prohlašuje, že inspirací pro povědomý svět Šmoulí vesničky i nových světů, stvořených pro potřeby filmu bylo totéž: dílo Peya – belgického kreslíře Pierra Culliforda, který Šmouly v roce 1958 vytvořil. „Peyovo dílo má v sobě jistou lehkost. Kreslil s jakousi nenuceností,“ zamýšlí se Asbury. „Co se Zakázaného lesa a Šmoulí vesničky týče, chtěli jsme, aby působily tak, jako by šlo o něco, s čím se diváci setkávají poprvé, ale současně aby bylo jasné, že se jedná o součást šmoulího světa. Tmavší a sytější barevné odstíny, kontrastující tmavé stíny, spousta bohaté a neobvykle zbarvené vegetace, rostliny, které ve tmě světélkují, zvířata, brouci – to vše bylo odlišné, ale zachovávalo si to Peyovy linie a stylizaci.“
Tvůrci filmu také změnili přístup k humoru. „Chtěli jsme, aby se humoru ve filmu smály děti společně s dospělými, tak jako tomu je v Peyových comicsech, nikoliv aby náš film obsahoval dva druhy humoru – dvojsmysly pro dospělé a něco jiného pro děti,“ vysvětluje Asbury. „Charlie Chaplin, Buster Keaton, Harold Lloyd, Laurel a Hardy, Three Stooges – jejich humoru se smějí úplně všichni, a přesně něčím takovým jsme se pokoušeli film naplnit – nadčasovým humorem v novém pojetí.“
Bez ohledu na to, jak humorný film je, byli Šmoulové vždy výjimeční svým harmonickým a mírumilovným vztahem ke druhým, a režisér si to plně uvědomoval. „Poselstvím filmu je to, že je důležité si vzájemně pomáhat,“ říká Asbury. „Je zapotřebí celé Šmoulí vesnice, jak z pohledu jednotlivců, tak i celku, aby se všichni naučili táhnout za jeden provaz. Jde tu o akceptování odlišností toho druhého a vzájemnou kompenzaci silných a slabých stránek jednotlivých Šmoulů, aby se jim podařilo dosáhnout vyšších cílů. Myslím, že právě takové je hlavní poselství tohoto filmu a v současné době je stále velice relevantní.“
S úkolem vdechnout Šmoulům život se tvůrci filmu obrátili na celou řadu rozmanitých umělců z celého světa – a protože jsou Šmoulové populární ve všech koutech světa, jedná se o umělce, kteří skutečně toužili po tom, aby měli možnost Šmouly vrátit zpátky k jejich kompletně animovaným kořenům. „Výtvarníci a technici, kteří nám pomohli tento film vytvořit, pocházejí skutečně ze všech koutů světa a jedná se o lidi, kteří se Šmouly vyrůstali ještě předtím, než se kdy Šmoulové v polovině osmdesátých let vypravili do Ameriky,“ říká Asbury. „Mají k nim velmi specifický vztah a toužili po tom, aby tento film složil poctu jejich oblíbeným postavičkám a zachovával integritu Peyova díla.“
Asbury ostatně podotýká, že výtvarníkovi postav filmu, Patrickovi Matemu, se podařilo tak věrně zachytit energičnost původních Peyových kreseb, že se mu dostalo toho nejvyššího uznání. „Dokázal ty postavičky nakreslit naprosto věrně – vlastně až do té míry, že když jeho kresby zahlédla Peyova dcera Veronique Culliford, rozplakala se u toho, protože se až tak věrně podobaly původním kresbám jejího otce,“ vzpomíná Asbury. „Jaké větší uznání byste ještě chtěli?“
Pro nový film tedy jeho tvůrci vytvořili zcela nové 3D návrhy, které se zaměřily na některá specifika Peyových kreseb: oči, které jsou vzájemně propojené, ústa, pohybující se nezávisle na tvaru hlavy a čelisti, obočí, které se vznáší mimo obličej a může zasahovat i do čepice. Protože jsou všichni Šmoulové ve své podstatě prakticky stejní, byla pro animátory velkou výzvou a současně velkou zábavou snaha odlišit od sebe jednotlivé postavy prostřednictvím jejich hereckých výkonů. „Díky odlišnostem v postoji, chování a také pár rekvizitám jsme schopni od sebe jednotlivé postavy odlišovat přesně tak, jak to dělal Peyo,“ říká Asbury. „Je velice zábavné ty drobné rozdíly vytvářet a sledovat, že je jejich výsledkem zcela nová postava.“
Kompletního a plně animovaného přepracování se dočkali také padouši – nešikovný zlý čaroděj Gargamel a jeho překvapivě loajální kocour Azrael, opět pochopitelně v souladu s Peyovými původními kresbami. „Nechtěli jsme, aby Azrael vypadal jako skutečný kocour nebo Gargamel jako skutečný člověk. Toužili jsme po tom, aby z nich vyzařovala kreslená nadsázka, kterou do nich Peyo tak zručně vložil – a celá řada toho, co ve filmu předvádějí, pochází přímo z Peyova comicsu,“ prozrazuje Asbury. „Gargamel musí být legrační a nešikovný, ale současně uvěřitelně zrádný a nebezpečný. Azrael je pravděpodobně nejchytřejší postavou celého filmu – nemáte ho rádi, ale je legrační a nenávidí Gargamela, a z nějakého nepochopitelného důvodu mu pomáhá. Je to jedna z těch nejzásadnějších otázek, které kdy byly lidstvu položeny – proč jsou vlastně Gargamel s Azraelem spolu?“
Dokonce i nové postavy jsou navrženy na základě prvků, které nachystal Peyo. „Všechny naše nové postavy – Koumákův brouk, který mu v podstatě zastává funkci chytrého telefonu, králíci, kteří světélkují ve tmě, nejrůznější hmyz, motýli, stonožky, hlemýždi – ty všechny vycházejí z tvarů a výtvarných návrhů, které se objevily v Peyových comicsech,“ popisuje Asbury.
Šmoulinka žije ve Šmoulí vesnici celý svůj život...každý den vídá stejných 99 kamarádů. Ale teď se společně se svými přáteli hodlá vydat tam, kam se dosud žádný Šmoula nevydal...projít Zakázaným lesem a pokusit se najít Zapomenutou vesnici – a s ní i největší záhadu v dějinách Šmoulů. Bude to největší dobrodružství v jejím životě.
„Roli Šmoulinky jsem si moc užila,“ popisuje Demi Lovato, která tuto postavu namluvila v originále. „Je milá a laskavá a o své kamarády Šmouly se stará velice dobře. Ale současně je také velmi odvážná – má dobrodružnou povahu a když po něčem touží, jde a vezme si to. Nenechá si od nikoho nic zakazovat, obzvlášť ne od Taťky Šmouly. Je to silná a nezávislá Šmoulinka.“
„Je skutečně velmi ojedinělá – a to naprosto doslova, je jedinou dívkou mezi ostatními Šmouly,“ pokračuje Lovato. „Má opravdu laskavé srdce a snaží se ze všech sil přijít na to, kým doopravdy je.“
„Demi má velice ojedinělý hlas,“ popisuje Asbury. „Vložila do Šmoulinky stejné sebevědomí, o kterém neustále mluví a zpívá – a co je na sebevědomí špatného? Vložila ho do Šmoulinky a v mnoha ohledech tak tu postavu zcela změnila.“
Silák je přesně ten typ Šmouly, který do tělocvičny chodí dvakrát denně a dává si velice záležet na tom, abyste o tom rozhodně věděli. Ale když už si skutečně začínáte myslet, že je to opravdu velký tvrďák, dá vám jasně najevo, že je to ve skutečnosti obrovský dobrák.
Modrého krasavce v originále namluvil pohledný Joe Manganiello ze seriálu True Blood: Pravá krev a z filmu Bez kalhot. „Silák je tím nejúžasnějším a nejsilnějším Šmoulou ze Šmoulí vesnice,“ míní Manganiello. „Když zrovna nepracuje na svých svalech, jezdí s kamarády na šmouloboardu nebo se prochází po Zapomenuté vesnici.“
„Je to naprosto nový šmoulí svět, jaký jste dosud neviděli. Má zcela novou podobu, žijí v něm nové postavy a nová stvoření, jaká ještě nebyla nikde k vidění,“ pokračuje Manganiello. „A Koumák se Silákem konečně vyřeší tu klíčovou otázku, jestli je důležité mít pořádnou sílu nebo znalosti. Co myslíte, kdo vyhraje?“
Manganiello byl nadšený z možnosti podílet se na filmu, který může sledovat se svou rodinou. „Na tomhle filmu se mi moc líbí to, že se vrací zpátky ke stylu, který si moje generace pamatuje z dětství, takže v sobě pro dospělé ukrývá slušnou dávku nostalgie – ale současně osloví zcela novou generaci včetně mojí dvouleté neteře, která Šmouly zbožňuje a bude mít možnost vidět strýčka v roli Siláka.“
Koumáka zná naprosto každý: je to ukázkový příklad někoho, kdo má obrovské znalosti, ale neumí tak docela jednat s ostatními. To ale nevadí: jeho přátelé vědí, jak moc mu na nich záleží, a proto ho mají rádi také. A když jde do tuhého, nenajdete zkušenějšího Šmoulu, který by vám dokázal lépe poradit, jak problém vyřešit.
Svůj hlas v původním znění Koumákovi propůjčil Danny Pudi ze seriálu Zpátky do školy. „Koumák je ve filmu mozkem celého týmu. Neustále se snaží přijít na to, jak vyřešit nějaký problém,“ říká. „Občas se do něčeho zabere až příliš, ale má velice laskavé srdce a dělá to vše jenom pro své kamarády.“
Podobá se role Koumáka nějak jeho roli ze seriálu Zpátky do školy? „Byl by to opravdu velký kompliment, kdybych mohl prohlašovat, že jsem tuhle roli dostal proto, že mě režiséři obsazují do podobných rolí,“ směje se. „Jsem celkem bystrý, ale Koumák je v mnoha nečekaných ohledech velice inovativní. Opravdu jsem se do téhle role ponořil: po celých sedmnáct měsíců jsem byl natřený na modro a nos jsem měl pořád plný pylu, abych měl jistotu, že mě alergická reakce ani na chvilku neopustí.“
Koumákův ucpaný nos ve skutečnosti byl skutečně poměrně komplikovaný, co se namluvení postavy týkalo. „Kelly nám naštěstí ohromně pomohl tím, že nás nechal experimentovat. Společně jsme tu postavu doladili,“ vzpomíná Pudi. „Pracovali jsme s několika variantami – čím déle jsme se tomu věnovali, tím ucpanější nos Koumák měl a tím zábavnější pro mě ta postava byla.“
Nešika je ohromně přátelský...a příšerně nešikovný. Vždy je připraven nabídnout pomoc – dokonce i tehdy, kdy by bylo lepší, aby zůstal raději doma. Naštěstí jsou mu všichni kvůli jeho nejlepším úmyslům a rozzářeným očím ochotni zmatky, které napáchá, zcela bezvýhradně odpustit, a nakonec nám všem stejně vždycky dokáže vytřít zrak.
Nešiku v originále namluvil Jack McBrayer ze seriálu Studio 30 Rock. „Je to ohromně milý človíček – takový, jakého rozhodně chcete mít ve svém týmu, minimálně tedy pokud se váš tým nemusí věnovat něčemu, co vyžaduje dobrou manuální zručnost nebo eleganci nebo jiné dovednosti,“ míní. „Pokud sháníte někoho, kdo by měl týmového ducha, je Nešika právě tím Šmoulou, kterého hledáte.“
Ačkoliv McBrayer své herecké výkony podával pouze v nahrávacím studiu, přesto se mu podařilo uplatnit při nich metodické herectví. „Během svých příprav na roli Nešiky jsem sledoval celou řadu videí, ve kterých se lidem něco hodně velkolepě nepodaří. Existují jich obrovské spousty. Ať si představíte zcela libovolnou situaci, někomu na světě se během ní podařilo zakopnout a upadnout,“ popisuje. „Takže jsem získal spoustu poznatků k tomu, jak správně pojmout samotnou podstatu Nešikovy osobnosti, a mám na těle modřiny, kterými to mohu doložit.“
Taťka Šmoula je milý a přátelský a jeho největší starostí je bezpečí a blaho všech ostatních Šmoulů a celé Šmoulí vesnice. Jako jejich vůdce a patriarcha se snažil udržovat mezi nimi jistou úroveň kontroly a pořádku, ale pokud se snad domníval, že mít na starost 99 šmoulích chlapců a jednu malou holčičku bylo těžké, pak v období jejich dospívání teprve naplno pochopil, co slovo „těžké“ skutečně znamená.
„Chtěl jsem, aby Taťka Šmoula měl patřičnou dávku energie – aby byl prchlivý a energetický. Jako někdo, kdo by byl schopen velet armádě, kdyby na to přišlo,“ říká Asbury. „Mandy Patinkin téhle postavě dodal laskavost, energičnost, vitalitu a upřímnost.“
„Taťka je patriarchou všech Šmoulů – doopravdy mu záleží na každém jednom z nich,“ říká Patinkin. „Možná byste o něm mohli říci, že to se svou starostlivostí občas trochu přehání, ale kdykoliv ho budou Šmoulové potřebovat, mohou se na něj s jistotou obrátit.“
Gargamel, ve stejné míře nebezpečný i hloupý, je teatrálním, do sebe zahleděným a legendárním postrachem Šmoulů. Touží v životě jen po tom, aby byl oslavován a obdivován jako největší kouzelník na světě, ale největší překážkou, která mu v dosažení jeho cílů brání, je jeho neuvěřitelná neschopnost.
„Byl jsem fanouškem Šmoulů od samého počátku – dokonce si pamatuji i ty staré comicsy,“ říká Rainn Wilson – známý též jako Dwight z americké verze seriálu Kancl – který postavu v původním znění namluvil. „Měl jsme moc rád ten animovaný seriál a Gargamel byl vždycky mou nejoblíbenější postavou. Vždycky jsem s ním sympatizoval – no, co vám na to mám říct? Gargamel je velmi nedoceňovaný a chce jen, abyste ho měli rádi.“
Kterýkoliv herec, jenž kdy ztvárnil padoucha, vám prozradí, že tajemství úspěchu spočívá v nalezení lidskosti v dané postavě, a Wilson prohlašuje, že Gargamel není výjimkou. Svým způsobem. „Máme tu před sebou film o hrdinném kouzelníkovi, který se musí pustit do boje se zákeřnou smečkou modrých stvoření, jejichž jediným cílem je žít společně v klidu a míru,“ vtipkuje. „Bylo ohromně zábavné pokusit se o to, aby nevyzníval jako stereotypní padouch, ale měl v sobě jen přesně tu pravou dávku zákeřnosti a přihlouplosti.“
„Rainn ke Gargamelovi přistoupil se svou klasickou spontánností, ale současně chápal i zábavnou stránku téhle postavy. Byl pro nás skvělým zdrojem slovního humoru, se kterým jsme mohli dále pracovat – a naši animátoři jeho výkon mohli vzít a udělat z něj neohrabaného čaroděje, který se ale dokáže ve své sebestřednosti chovat i poměrně teatrálně,“ míní Asbury.
Azrael je zlým pomocníkem kouzelníka Gargamela. Je to možná jenom protivný kocour, ale nezřídka je současně tím nejchytřejším z přítomných. Pochopitelně, že něco takového není příliš těžké, pokud trávíte veškerý čas pouze ve společnosti Gargamela...Azrael a Gargamel se neustále hašteří jako starý manželský pár, ale Azrael je i přesto vytrvalým a loajálním společníkem svého popleteně mocného pána.
Monty je zcela nová postava, vytvořená pro potřeby filmu. „Monty je Gargamelovo káně – umožňuje mu cestovat „letecky“ a hledá pro něj Šmouly,“ vysvětluje Asbury. „Monty je naprosto neschopný – jeho inteligence je na bodu mrazu – ale Gargamel v něm vidí něco jako vznešeného sokola nebo mocného orla. Takže má teď k dispozici naštvaného kocoura a naprosto přihlouplého ptáka.“
Poté, co úspěšně překonají nástrahy Zakázaného lesa, se Šmoulové náhle setkávají s podivnými maskovanými stvořeními, vybavenými oštěpy. Jsou v pasti! Ale právě v tu chvíli si uvědomují, že nalezli Šmouly, které hledali, a s nimi i Zapomenutou vesnici (která se ve skutečnosti ukrývá v korunách stromů). A ne jen tak ledajaké Šmouly – jsou to Šmoulové docela noví.
„Nejsou pojmenovaní podle toho, jací jsou – mají jména podle přírody kolem nich,“ říká Asbury. „Neočekává se od nich, že by se specializovali jen na jednu jedinou činnost – dokáží dělat spoustu různých věcí.“
Poměnka je současně mírumilovná i velmi temperamentní – je to sebevědomá a vlídná vůdkyně, která vychovala bojovné Šmouly, schopné poradit si s čímkoliv. Do čehokoliv, do čeho se pouští, se pouští zcela naplno.
„Pomněnka je vůdkyní a náčelnicí Zapomenuté vesnice – je ženským protějškem Taťky,“ popisuje Asbury. „Její Šmoulové se učí být vynalézaví a prozkoumávat cokoliv, co je něčím zaujme. Šmoulí vesnice a Zapomenutá vesnice fungují stejně dobře, ale jsou velice odlišné.“
„Pomněnku v původním znění báječně namluvila Julia Roberts, což je jedna z mých nejoblíbenějších hereček a Pomněnce dala do vínku naprostou srdečnost a vlídné srdce – sílu a upřímnost, sebevědomí a laskavost,“ říká Asbury.
„Jestliže je Taťka Šmoula duchovním otcem Šmoulí vesnice, pak Pomněnka je duchovní matkou Zakázaného lesa,“ míní Roberts. „Je odvážná, silná, vznešená a opravdu moudrá. Je tím Šmoulou, na kterého se obrátíte, pokud před vámi stojí nějaký náročný úkol.“
Buřina je přímočará a drsná bojovnice, která okamžitě začne zjišťovat, proč Šmoulinka se svými kamarády do Zapomenuté vesnice přišla. Kvůli své obezřetné povaze má problémy cizincům důvěřovat. Ale pod drsnou slupkou se ukrývá zlaté srdce, které bije v hrudi dívky, jež by pro svou rodinu a přátele udělala cokoliv.
„Vyjít s Buřinou není snadné,“ prohlašuje Michelle Rodriguez, která ji v originále namluvila. „Je sveřepá a své šmoulí kamarády střeží jako oko v hlavě. Jsou její rodinou. Udělá cokoliv, aby se o ně postarala.“
„Jsem moc ráda, že jsme v tomhle filmu dostali možnost poznat víc šmoulích bojovníků,“ pokračuje Rodriguez. „Když Buřinu a Pomněnku a všechny ostatní poznáte, zjistíte, jak ojedinělí všichni jsou a jak moc se od sebe odlišují. Neexistuje jediná univerzální verze Šmouly – každý je Šmoulou po svém.“
Rodriguez prohlašuje, že se v nejednom ohledu své postavě podobá. „Jsem také celkem bojovná a sveřepá, přesně jako Buřina. Jsme obě dívky, které se o sebe dokáží postarat. Takže ano, možná jsem pro tuhle roli nebyla vybrána tak docela náhodou, ale na druhou stranu mám také velice blízko ke svým přátelům a snažím se je ochraňovat. Takže v tomhle ohledu se zase Buřina podobá mně.“
Když se ocitnete v přítomnosti Květuše, máte pocit, jako by se kolem vás všechno rozzářilo energií, kterou ze sebe vyzařuje – neustále je v pohybu a něco někomu vykládá, nikdy se ještě nesetkala se Šmoulou, který by jí nebyl sympatický, a každého ohromuje svou neuvěřitelně vlídnou a veselou povahou. Její pomyslná sklenička není z poloviny prázdná, ale vrchovatá až po okraj tak, že přetéká.
Tomuhle oživlému kulovému blesku propůjčila v originále svůj hlas Ellie Kemper ze seriálů Kancl a Unbreakable Kimmy Schmidt. „Květuše se prostě nedokáže ovládnout,“ vysvětluje. „Zbožňuje život a je velice veselá a nadšená – někdy skoro až příliš. Prostě se vůbec nedokáže ovládnout.“
Stejně jako řada jiných dabérů postav v tomto filmu i Kemper zjistila, že se svou postavou má leccos společného. „Květuše je ze všeho ohromně nadšená, a já se pro spoustu věcí ve skutečnosti také dokážu poměrně dost nadchnout,“ říká. „V deváté třídě jsem byla roztleskávačkou, takže jsem si při namlouvání Květuše na tohle všechno vzpomněla a uplatnila to – protože Květuše je zcela jednoznačně ve své vesnici právě takovou roztleskávačkou.“
Na Kemper udělalo také dojem to, jak se Šmoulové ve filmu inspirují skutečností. „Scenáristé odvedli skvělou práci a dokázali vytvořit velmi lidské postavy - všechny chyby a zvláštnosti, které vídáte každý den u lidí kolem, se objevují i u Šmoulů,“ popisuje. „Každý z nich je odlišný a má své chyby, a je zábavné sledovat, jak se tyto chyby projevují. Vždycky je dobré nebrat se příliš vážně a umět se sám sobě zasmát, a kousek ze sebe samého vždycky najdete alespoň v některém ze Šmoulů.“
Podle Kemper jsou také hlavním tématem filmu zásady, které Šmoulové vždy ztělesňovali. „Nejpůsobivější je na Šmoulech to, jak dokáží spolupracovat. Ačkoliv umí každý z nich něco jiného a mají odlišné osobnosti, názory a nápady, dokáží tyhle odlišnosti překonat, aby dosáhli společného cíle. To je pravou podstatou týmové práce a je to velice inspirující.“
Lilinka je bystrá a přímočará obyvatelka Zapomenuté vesnice. Nebojí se říkat věci na rovinu nebo se ujmout vedení – dokonce i tehdy, pokud ji o to nikdo nežádal.
„Lilinka je chytrá a praktická, ale také velice tvůrčí,“ popisuje Ariel Winter ze seriálu Taková moderní rodinka, která tuto postavu v původním znění namluvila. „Pokud potřebujete vyřešit nějaký problém, obraťte se na Lilinku.“
Winter prohlašuje, že najít způsob, jak Lilinku namluvit, byl přirozený proces, který měl poněkud neočekávaný průběh. „Když jsem o jejím hlase prvně začala přemýšlet, říkala jsem si, že bych ji měla namluvit spíše vyšším hlasem. Ale když jsem pak spolupracovala s režisérem, chtěl, abych mluvila naprosto normálně a to se mi vlastně celkem zamlouvalo – bylo příjemné mluvit přirozeným hlasem, namísto abych se pokoušela mluvit hlasem vyšším nebo nižším,“ vysvětluje.
„Hrát nového Šmoulu je naprosto skvělé,“ svěřuje se Winter. „Šmoulové v sobě přinášejí úžasné poselství plné přátelství a týmové spolupráce. Je to skvělá příležitost a výtečná role – Lilinka je ohromně roztomilá.“
Kelly Asbury popisuje, že jako režisér snímku Šmoulové: Zapomenutá vesnice toužil po tom, aby film na diváky působil v duchu klasických animovaných filmů – ale současně si jeho prostřednictvím chtěl zavzpomínat na dětství.
„Styl animací našeho filmu se odkazuje na animační styl ze čtyřicátých let – je velmi stylizovaný a nadsazený a postavičky se různě deformují,“ říká. „Snažili jsme se o to, aby tímto „gumovým“ stylem působilo ve filmu vše. Vedoucí animačního týmu Alan Hawkins mi pomohl přijít na to, jak něčeho takového docílit, nastudovat potřebné techniky a poté vše vysvětlit animátorům. Co by pro animátora mohlo být zábavnější než možnost konečně v počítačové animaci uplatnit stejné animační techniky, jaké byly k vidění v klasických animovaných filmech?“
Asbury ale měl současně pocit, že film divákovi nabízí šanci vstoupit do zcela nového světa, a vzpomíná na dětství, kdy přesně po něčem takovém toužil. „Když jsem byl malý, toužil jsem po tom, abych mohl vlézt do svého Meoskopu a hrát si ve světě, na který jsem se mohl jen dívat. Tenhle pocit měl na podobu tohoto filmu pravděpodobně největší vliv – když jsme už věděli jistě, že ho budeme natáčet ve 3D, chtěl jsem stvořit svět, který sice není skutečný, ale není ani úplně nerealistický, působí reálně, ale současně je i kouzelný a nadsazený a nepodobá se ničemu, co jsme ve filmech dosud viděli. Konečně jsem dostal možnost vlézt si do svého Meoskopu,“ vysvětluje.
Tato kombinace – klasický styl, spojený s atmosférou prohlížení stereoskopických 3D kotoučků – ovlivnila celou výtvarnou stránku filmu. A prvním krokem k její realizaci bylo vrátit se k Peyovu původnímu dvourozměrnému comicsu a pokusit se ho věrně adaptovat do podoby 3D animace.
Pravděpodobně největší výzvou při návratu k Peyovým původním kresbám byla snaha převést Peyovy pozoruhodné návrhy postaviček Šmoulů do 3D. Úkol převést Peyovy kresby do 3D animace připadl na výtvarníka postav Patricka Matea, Francouze, který s těmito postavičkami vyrůstal. Prohlašuje, že byl nadšený z možnosti realizovat nejen belgický styl kresby, který Peya při tvorbě Šmoulů ovlivnil, ale také v návrhu postav zachytit šmoulí povahu. „Šmoulové jsou ohromně milí, jsou to kamarádi pro celou rodinu – šmoulí svět je velice výjimečný, takže rozhodně nechcete měnit něco, co mají všichni v tak velké oblibě.“ Mate pomáhal ovlivnit způsob, jakým animátoři zpracovávali herecké výkony jednotlivých postav a jejich pohyby tím, že jim poskytl dodatečné náčrtky i nad rámec svých výtvarných návrhů, které ilustrovaly povahu a osobnost jednotlivých Šmoulů.
Ale vzhledem ke způsobu, jakým Peyo své postavičky kreslil, byli animátoři nuceni postavy filmu vytvořit zcela od základu. „Jejich oči se navzájem prolínají. Když jsou překvapení nebo vzrušení, obočí se jim vznáší až u čepiček. A když otevřou doširoka ústa, čelisti se jim u toho vůbec nepohnou – tvar jejich hlavy se nemění,“ podotýká Alan Hawkins, vedoucí týmu animátorů. Aby bylo možno tyto charakteristiky zachovat, nemohli animátoři využít standardní obličejovou „masku“ – ovládací prvky, které animátoři používají k oživení animovaného obličeje – a bylo proto třeba navrhnout masku zcela novou. (Štěstím v neštěstí bylo to, že většina Šmoulů sdílí stejný výtvarný základ, takže stačila jedna verze masky, jen mnohokrát namnožená.)
Skutečnost, že se jednalo o počítačově animovaný film, vše také poměrně komplikovala, říká Mike Ford, vedoucí týmu vizuálních efektů tohoto filmu. „Ve výchozím stavu je veškeré počítačová grafika velmi symetrická, což v případě Šmoulů nevypadá příliš dobře,“ vysvětluje. „Neustále jsme se snažili o to, aby Šmoulové působili tak, jako bychom se jim do očí dívali mírně zešikma – jedno oko k nám bylo blíže než to druhé.“
Tento přístup jim pomohl i při animaci Gargamela. „Animátoři dokázali spoustu zábavných a nekonkrétních věcí vyvodit čistě jen z toho, jak ho Rainn Wilson namluvil. Některé Gargamelovy vtipy jsou dost možná nejlepší z celého filmu,“ říká Hawkins. „Bylo velice zábavné kombinovat jeho chování s Azraelovým – například když řekl něco hloupého nebo když Azrael věděl něco, co on sám neví. Platila pro něj stejná pravidla jako pro Šmouly – zabírali jsme ho spíše zešikma a snažili se vyhýbat komplexnějším úhlům záběru jeho hlavy.“
I svět Šmoulů samotných byl velice výrazně ovlivněný původními Peyovými kresbami a pro potřeby filmu je adaptovala výtvarnice Noelle Triaureau. Prohlašuje, že Peyo, který pracoval pouze dvourozměrně, měl k dispozici výhody, které animátoři nemohli využít. „Ve 2D vám projdou nejrůznější finty – hrátky s perspektivou, anatomie postav kombinující více různých úhlů záběru – které by nevypadaly dobře, pokud je převedete do 3D prostoru. Takže jsme využili některé základní nástroje výtvarného světa – překryv, ohraničení záběru a kompozici – a nechali se inspirovat postupy, které používal Peyo, čímž se nám podařilo do filmu dostat jeho klasickou atmosféru,“ vysvětluje. „Například jedny z prvních záběrů Šmoulů, které kdy Peyo nakreslil, vám ukazují Šmoulí vesnici z nadhledu, díky čemuž se divák cítí větší než sami Šmoulové. Dalším takovým nástrojem je překryv více vrstev – Peyo používal kompoziční prvky v popředí a v pozadí se překrývaly klikatící se cesty a kopce, a toho jsme v našem filmu využívali velice často.“
„Intimnějšího vztahu mezi divákem a Šmouly se nám podařilo docílit tím, že jsme jejich nábytek záměrně vytvořili poněkud větší, než by měl být – všechno kolem nich je pro ně příliš velké,“ popisuje Asbury. „Naproti tomu Gargamelův svět působí jako zmenšený – působí dojmem, jako by byl navržený spíše pro děti. Díky tomu je svět tohoto filmu přitažlivý a zábavný – nic v něm není tak docela realistické.“
Tvůrci filmu se snažili o zvýraznění kontrastu mezi Šmoulí vesnicí a Gargamelovým hradem kdykoliv, kdy to jen bylo možné. „Ve Šmoulí vesnici v nás použité barvy a tvary vzbuzují pocity neškodnosti a bezpečí. Gargamelovo doupě je plné ostrých úhlů a stínů a působí skoro jako vytržené z díla nějakého německého expresionisty – všude je spousta nečekaných překvapení a vy nemáte tušení, co se stane za okamžik,“ vysvětluje Asbury.
Ford míní, že ztvárnit Gargamelovo doupě v onom expresionistickém stylu – který zahrnuje hru stínů na stěně – bylo vždy velmi náročné, ale jedná se o něco, s čímž už měl své zkušenosti. „Podobné záběry jsme používali ve filmech Hotel Transylvánie a dokonce již v Lovecké sezóně,“ vzpomíná. „V podobných scénách figuruje ještě jeden Gargamel, ukrytý mimo záběr – diváci ho nikdy neuvidí – který je různě pokřivený a má nějakou bláznivou pózu a kterého používáme jen k tomu, abychom jeho stín promítali na stěnu.“
I animátoři efektů si přišli při práci na filmu na své. „V comicsech Peyo používal specifickou věc, kdy v případě, že někoho něco udeřilo – nejčastěji Gargamela – kolem něj nakreslil čáry, symbolizující onen úder, nebo to, čemu jsme začali říkat „Peyovy hvězdičky“. Červená a žlutá hvězdička, pár klikatých čar – něco v tom smyslu,“ vysvětluje Hawkins. „Jednalo se o jednu z prvních věcí, které jsme jako animátoři zkoušeli, abychom zjistili, zda budou do našeho filmu zapadat. Je to svým způsobem riskantní věc, protože zbytek filmového světa působí velmi kompaktně, takže jsme si nebyli jisti, jaký dojem bude vyvolávat něco, co se jen tak zhmotní ve vzduchu a pak to zase zmizí. Ale Kellymu se to moc líbilo a Mike Ford se svým týmem dokázal tyhle prvky do našeho realisticky působícího světa patřičně zakomponovat – takže to vše dává smysl, i když je to stylizované.“
Snaha o převedení Peyova stylu kresby do filmové podoby ale obnášela kromě práce také zábavu. Ford vysvětluje, že se jim do filmu podařilo zakomponovat několik překvapení pro fanoušky. „Skuteční fanoušci Šmoulů si jich všimnou a budou z nich mít radost,“ popisuje Ford. „Pokud se budete dobře dívat, všimnete si ve filmu například Šmouly Potápěče a Plachtaře, strašáka v podobě Krále Šmoulů a dalších věcí.“
Animátoři si také užili spoustu zábavy díky tomu, kolik do filmu mohli umístit vizuálních vtípků a narážek. „Kterýkoliv člen štábu mohl přijít s nějakým nápadem a v několika případech se stalo, že animátoři do filmu doplnili něco, co původně vůbec nebylo plánováno, ale všichni se tomu smáli tak moc, že bylo rozhodnuto to ve výsledné verzi filmu ponechat,“ vysvětluje Hawkins. „V jedné scéně se například Koumák Nešiky ptá, jak se cítí, a Nešika mu na to odpovídá, že celkem dobře. Původně to vůbec neměl být vtip, ale animátoři si celou scénu vyložili po svém a když Koumákovi Nešika odpovídá, leží na zemi schoulený do klubíčka. Díky kontrastu mezi relativně nevinně pronesenou větou a panickou hrůzou, kterou vyjadřuje jeho pozice, se tomu všichni ohromně smáli.“
Tento přístup byl zachován i tehdy, když se tvůrci filmu pustili do rozšiřování Peyova světa o Zakázaný les a o zcela novou šmoulí vesničku. „V normálních lesích je všechno zelené s občasnými žlutými a dalšími teplými barevnými odstíny. V Zakázaném lese se barevná paleta blíží více modrozeleným, chladnějším odstínům, najdeme v něm i fialovou, kombinují se tu neobvyklé kouzelné barvy. Je plný kouzelných a nezvyklých stvoření, ale všechna zapadají do Peyova světa,“ soudí Triaureau.
„Všechna stvoření a všechny rostliny zachovávají stejný přívětivý vizuální styl, i když třeba ve tmě světélkují nebo mají jiné kouzelné vlastnosti.“
„Velice často jsme vtipkovali, že jsme museli nejenom kompletně zabydlet celý les, ve kterém Šmoulové žijí, ale kromě toho jsme ještě navíc museli vytvořit také zcela novou sadu rostlin a stromů pro ještě komplikovanější Zakázaný les,“ vypráví Ford. „Zakázaný les musel být místem, které působí přitažlivě, dobře se na něj kouká, a v některých případech doslova ožívá před očima.“
Tým, který vedla Triaureau, vytvořil fantastické nové rostliny, jež mohli animátoři rozhýbat podobně jako jiná živá stvoření: šmouložravé rostliny, líbací rostlinu, boxovací rostlinu nebo rostlinu s očima. Ty všechny se inspirují skutečnými rostlinami, ale samozřejmě s patřičnou dávkou nadsázky. „Například detaily šmouložravé rostliny – její úponky a výhonky – se inspiruji skutečnými popínavými rostlinami, jejichž úponky se někdy stáčí do kruhů nebo spirál,“ říká Triaureau. „Mohly by proto poměrně hodně pružit, což animátorům poskytlo spoustu příležitostí k jejich rozhýbání.“
Rozpohybování těchto rostlin vyžadovalo pečlivou a dlouhodobou spolupráci mezi animátory a výtvarníky. „Musely být schopny působit dojmem obyčejné rostliny, která ale během chvilky dokáže rozevřít obrovskou čelist, spolknout Šmoulu a začít ho žvýkat, jen aby ho posléze zase nezraněného vyplivla,“ popisuje Ford. „Měli jsme spoustu možností, jak jim vytvořit ústa, ale přijít s nápadem na uspořádání lístků tak, aby skutečně vytvářely iluzi úst, jak vše konzistentně zachovat mezi jednotlivými záběry nebo jak zařídit, aby se taková ústa mohla různě protahovat a křivit, aniž by se mezi jednotlivými lístky objevily mezery, to už tak snadné nebylo. Ale ta ústa musela zkrátka zůstat za každou cenu zavřená.“
„Líbací rostlina se inspirovala některými druhy růžových a načervenalých lilií a orchidejí. Patrick Mate, náš výtvarník postav, si vzpomněl na velké červené boxerské rukavice a vymyslel způsob, jak vytvořit rostlinu, která je připomíná. A Lizzie Nichols, jedna z našich výtvarnic, si vzpomněla na plody bílého lilku, které jsme si vzali za vzor a doplnili jim zornice a duhovky – tyhle plody už samy o sobě vypadaly jako oční bulvy, a my jsme je ještě umístili na stonky, které trochu připomínají stonky orchidejí,“ dodává Triaureau.
Podobně jako jsou mírně nadsazené rozměry Šmoulí vesnice, aby působila domáčtějším dojmem, jsou poněkud nadsazené i rozměry trávy a rostlin v Zakázaném lese. „Peyo měl ve své tvorbě sklony kreslit stromy, rostliny, květiny a trávy větší, než by doopravdy měly být, aby tím pomohl zdůraznit, že jsou Šmoulové malá stvoření. Výtvarný tým vytvořil úžasné variace na Peyovy dvourozměrné kresby, které by mohly správně fungovat i ve 3D prostoru. Vymodelovali jsme rostlinu po rostlině, strom po stromu a lístek po lístku naprosto celý les,“ říká Ford. „Když přišla řada na Zakázaný les, prostě jsme začali rostliny vytvářet ještě větší a dali tak vzniknout krajině plné bujné vegetace, která malý vzrůst Šmoulů ještě více podtrhuje.“
Tvůrci filmu také vytvořili zcela nová stvoření, jež v Zakázaném lese žijí. Triaureau říká, že pravděpodobně nejlepším příkladem toho, jak animátoři přistupovali k rozšiřování Peyova světa je hmyz, který dokáže chrlit plameny. „Jsou lesklí a roztomilí, ale pokud jim někdo ukradne vajíčka, dokáží být i velice nebezpeční,“ popisuje Triaureau.
Hawkins prohlašuje, že on sám si poprvé dokázal představit, jak asi bude hotový film vypadat tehdy, když viděl světélkující králíky ze Zakázaného lesa. „To byla naše první animační sekvence filmu a pomohla nám ujasnit si Kellyho požadavky a animační styl celého filmu,“ vzpomíná. „Byla to skvělá první volba, protože tahle sekvence obsahuje spoustu akce a má rychlý střih.“
Zmíněné dva druhy živočichů jsou jen jedněmi z mnoha, které Mate navrhl a ze kterých se posléze vybírala fauna Zakázaného lesa. „Vypracovali jsme obrovské spousty náčrtků nejrůznějších zvířat a některá z nich se ve filmu nakonec objevují,“ říká Mate. „Moc rádi bychom jich bývali ve výsledném filmu představili ještě více.“
Co se Zapomenuté vesnice týče, bylo cílem animátorů vytvořit šmoulí domov, který se bude svým stylem odlišovat od Šmoulí vesnice. „Jedná se o velice netradiční místo, protože představa Šmoulů, žijících v korunách stromů, je velmi neobvyklá, ale naše nové Šmouly k tomu donutil pud sebezáchovy,“ říká Triaureau. „Jejich celá vesnice je maskovaná a je tvořena propletenými korunami stromů. Je to zábavný styl po vzoru Robinsona Crusoe, kdy se můžete mezi jednotlivými stromy přesouvat pomocí provazových žebříků a mostů. Noví Šmoulové jsou velice sportovně založení a mrštní a dokázali se na takové prostředí adaptovat.“
Při vytváření obyvatel Zapomenuté vesnice se výtvarník postav Patrick Mate inspiroval Šmoulinkou. „Chtěl jsem, aby i noví Šmoulové pocházeli ze stejného světa, nikoliv aby byli zcela odlišní,“ vysvětluje Mate. „Toužil jsem po tom, aby v jejich existenci byla jistá logika – pokud si představíte nového Šmoulu, pravděpodobně dospějete k témuž výsledku, ke kterému jsme dospěli i my.“
Animátoři velice pečlivě dbali na to, aby měl každý z nových Šmoulů svou specifickou povahu. „Každý z nich se pohybuje trochu jinak a to byla jedna z věcí, ke kterým nás Kelly aktivně vybízel. Velmi mu záleželo na tom, abychom si pamatovali, že pohyby každého z nových Šmoulů musí odpovídat jeho povaze,“ říká Hawkins.
Tvůrci filmu věnovali velkou pozornost dokonce i zvukům v Zapomenuté vesnici. „Toužili jsme po tom, aby působila opravdu přírodně,“ vysvětluje Asbury. „Chtěli jsme, aby se v ní ozývaly zvuky země a lesa – hudební nástroje, bubny, rohy. Náš úžasný hudební skladatel Chris Lennertz objevil – a v některých případech dokonce sám vyrobil – nástroje, které zněly přirozeně, jejichž zvuk připomínal údery do kamení, zvuk větru ve větvích nebo šelest květin. Ať už měly takové přirozené zvuky jakýkoliv původ, on nám je byl schopen nabídnout.“
Když tvůrci filmu ukázali své návrhy a nápady Véronique Culliford, zjistili, že se vydali po správné cestě. „Véronique nám prozradila, že i sám Peyo si dělal nejrůznější náčrtky a vydal se v nich přesně stejným směrem, jakým jsme se s nimi vydali i my,“ prohlašuje Mate. „Jak se ukazuje, příběh našeho filmu je přesně tím příběhem, který chtěl vyprávět i on.“
![Avatar [90 %]](https://kritiky.cz/wp-content/uploads/2010/01/Av3-150x150.jpg)
Nejnovější komentáře