21 Jump Street

Jenko a Schmidt prá­vě vyšli z aka­de­mie. Jejich prá­ce u poli­cie zahr­nu­je dale­ko méně adre­na­li­nu a honi­ček, než pod­le zkres­le­né před­sta­vy čeka­li. Jednoho dne však náho­du nara­zí dro­go­vé dea­le­ry. Díky nezna­los­ti základ­ní povin­nos­ti však zatče­ní nedo­pad­ne dob­ře, dea­le­ři jsou puš­tě­ni na svo­bo­du a oba poli­cis­té pře­ve­le­ni. Jejich novým půso­biš­těm bude spe­ci­ál­ní oddíl na uli­ci Jump Street, kte­rý se spe­ci­a­li­zu­je na infil­tra­ci střed­ních škol v zájmu dopa­de­ní míst­ních dea­le­rů. Jejich úko­lem bude dopad­nout člo­vě­ka, kte­rý sto­jí za novou syn­te­tic­kou dro­gou nazva­nou Holy Shit. Pro oba je to návrat do svých mla­dých let, ovšem s tím roz­dí­lem, že se situ­a­ce za ta léta kdy oni dva na ško­le skon­či­li razant­ně změ­ni­la a jejich role se obra­cí.

Rkových kome­dií v kinech nevi­dí­me tolik, kolik by bylo potře­ba. Je to vět­ši­nou tím, že je pro tvůr­ce tře­ba vyrov­nat hla­di­nu zábav­nos­ti a trap­nos­ti. V posled­ní době se to poved­lo jen málo sním­kům, tře­ba Pařba ve Vegas. Zásadním plu­sem 21 Jump Street je fakt, že se sní­mek ani na moment nebe­re váž­ně. Sebereflexe zahá­ně­ná do extré­mů jed­no­du­še fun­gu­je a dovo­lím si říci, že tohle (ačko­liv jsem tomu po prv­ních trai­le­rech nevě­řil) je přes­ně ten způ­sob, jak podob­nou záplet­ku pře­vést do moder­ní­ho pro­stře­dí.

Z počát­ku div­né obsa­ze­ní ve výsled­ku není vůbec na ško­du. Mé sar­kas­tic­ké já uka­zu­jí­cí na hlav­ní dvo­ji­ci po prv­ních ukáz­kách se slo­vy co to sak­ra má být dosta­lo za vyu­če­nou. Hraje se tu totiž na úpl­ně jinou lin­ku, tedy se sem neu­stá­le opa­ku­jí­cí se humor, zalo­že­ný na fyzic­kých pro­por­cích Jonaha Hilla stej­ně jako na nedo­sta­teč­né mozko­vé kapa­ci­tě jeho kole­gy, jed­no­du­še hodí. Dokonce i ten fuc­ku­jí­cí kapi­tán v podá­ní Ice Cubea se dá pře­žít cel­kem bez újmy.

Překvapivě potě­šu­jí­cí je režie a náboj sním­ku. Akční scé­ny oprav­du fun­gu­jí jako napí­na­vá akce a mezi hlav­ní dvo­ji­cí jed­no­du­še fun­gu­je něja­ký zvrá­ce­ný druh che­mie, tak­že i tato neprav­dě­po­dob­ná dvo­ji­ce a její pře­rod fun­gu­jí tak­též. Dokonce jsem se i něko­li­krát při­sti­hl v oprav­du poba­ve­né polo­ze, kte­rá při­šla nenu­ce­ně. To už se tak čas­to nestá­vá. Celé je to navíc pryč dří­ve než se nadě­je­te a ani vám nepři­jde, že u toho sedí­te hodi­nu a tři­čtvr­tě. Ačkoliv by mě za to mé já před zhru­ba rokem pří­liš nepo­chvá­li­lo, musím uznat, že mě Jump Street 21 ve fil­mo­vé podo­bě pro moder­něj­ší pub­li­kum bavi­lo podob­ně jako mě jako malé­ho kdy­si bavil původ­ní seri­ál, samo­zřej­mě původ­ní seri­ál nebyl kome­dií (nebo spí­še ve své době). Jde tu čis­tě o divác­ký záži­tek.

Samozřejmě potě­ší i pře­kva­pi­vé navá­zá­ní na tele­viz­ní sérii, kdy ale­spoň u fanouš­ků původ­ní série zapla­ne na těch něko­lik momen­tů těž­ká nos­tal­gie. Ti seri­á­lem netknu­tí si ale­spoň uži­jí prvotříd­ní patos jak má být. Na závěr se tedy slu­ší říct, že onen spo­ko­je­ný ohlas byl zalo­žen na prav­dě. Není to sice pec­ka od začát­ku do kon­ce, nicmé­ně jako kome­die to fun­gu­je pře­kva­pi­vě dob­ře, sebe­pa­ro­di­zo­vá­ní zde také fun­gu­je na jed­nič­ku a vůbec onen feel good pocit s fil­mu se pře­ci­jen dosta­ví, ačko­liv ho vlast­ně ani tak neče­ká­te. Filmová Jump Street tak v rám­ci něko­li­ka málo nut­ných para­lel s původ­ním seri­á­lem vykres­lu­je poda­ře­ný a zábav­ný pří­běh, u kte­ré­ho se budou bavit jak fanouš­ci původ­ní­ho seri­á­lu tak lidé, co nema­jí o tom, že něja­ký seri­ál byl, vůbec tuše­ní. Jednoduše po něja­ké době opět zábav­ná kome­die, kte­rá nepo­tře­bu­je blin­ká­ní a kaká­ní k tomu aby vytvá­ře­la ilu­zi vtip­nos­ti.

Podívejte se na hodnocení 21 Jump Street na Kinoboxu.