Sňatek bez domova / Noce blanche

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Někteří lidé jsou věz­ni vlast­ní­ho osu­du.“

Mathilde Tessier je sedm­nác­ti­le­tá stu­dent­ka střed­ní ško­ly. Nezávislá, pro­ble­ma­tic­ká dív­ka bez rodi­čů s cynic­kým pohle­dem na život i na svět. François Hainaut je jejím uči­te­lem filo­zo­fie. Pokouší se jí se stu­di­em pomo­ci, a postu­pem času s ní navá­že i milost­ný vztah. Zatímco jeho vlast­ní­mu man­žel­ství zvo­ní umí­rá­ček, vychá­zí naje­vo, že Mathilde je mno­hem nebez­peč­něj­ší, než se zdá­lo…

Přestože námět fil­mu vypa­dá banál­ně, není to žád­ná plytká loves­to­ry stu­dent­ky a pro­fe­so­ra – Vanessa Paradis si totiž vybí­rá fil­my vel­mi peč­li­vě. Tento byl jejím prv­ním a ve svých 17 letech za něj obdr­že­la Césara. A roz­hod­ně ho nedo­sta­la zadar­mo.

François Hainaut je váže­ným pro­fe­so­rem filo­zo­fie, vyrov­na­ným mužem po pade­sát­ce se sta­bil­ní kari­é­rou, šar­mant­ní man­žel­kou a uspo­ko­ji­vý­mi koníč­ky. Jeho kru­hy poně­kud ruší jen nepři­způ­so­bi­vá stu­dent­ka Mathilde, kte­rá v něm ale po jed­nom nepří­jem­ném inci­den­tu ve tří­dě vzbu­dí ochra­ni­tel­ské city. Křehká dív­ka žije sama ve vybyd­le­ném bytě, bez rodi­čů, sou­ro­zen­ců i přá­tel, a její budouc­nost ve ško­le je pořád­ně nahnu­tá. François se jí zasta­ne před škol­ní radou a začne jí pomá­hat s uče­ním. Mathilde se mu odvdě­čí své­ráz­ným způ­so­bem – sve­de ho. A François se nechá. Záhy se oba pro­pad­nou do bez­vý­chod­né­ho vzta­hu, kte­rý je oba ničí svou inten­zi­tou a závis­los­tí – a nako­nec na něj dopla­tí oba.

Příběh se vymy­ká sché­ma­tu „star­ší muž plus lolit­ka“ pře­de­vším v posta­vě Mathilde, kte­rá není žád­ná naiv­ka, ale dív­ka s trau­ma­tic­kou minu­los­tí a mno­ha tajem­ství­mi, sil­ný­mi mani­pu­la­tiv­ní­mi schop­nost­mi a nejed­no­znač­ný­mi moti­va­ce­mi – moti­va­ce­mi, kte­ré zůsta­nou divá­ko­vi čás­teč­ně skry­ty i v závě­ru fil­mu. Červenou nití záplet­ky je Freudova teo­rie nevě­do­mí, kon­krét­ně ego-obranného mecha­nis­mu fixa­ce. Mathilde v pod­sta­tě kopí­ru­je způ­sob cho­vá­ní své mat­ky, kte­rá stá­le kolísá mezi váš­ni­vou zami­lo­va­nos­tí a zhrou­ce­ním, a přes­to­že si Mathilde – díky dou­čo­vá­ní Françoise – ten­to mecha­nis­mus sama uvě­do­mí, není schop­na mu nepod­leh­nout. „Při pohle­du na ilu­ze dru­hých ztrá­cím ty svo­je.“ „Je nezvyk­lé vidět dív­ku vaše­ho věku tak zkla­ma­nou živo­tem.“

François nao­pak je muž, kte­rý pros­tě pod­leh­ne okol­nos­tem a vlast­ní­mu entu­zi­as­mu. Mathilde mu při­pa­dá bez­bran­ná, smut­ná, opuš­tě­ná – a on nemů­že jinak. „Beznaděj je for­ma mar­nos­ti v přestro­je­ní.“ „Nevím, jest­li je to for­ma mar­nos­ti, ale pokud ji máte, tak to oprav­du bolí.“ Nějaký čas ješ­tě doká­že před­stí­rat před man­žel­kou i sám před sebou, že se nic nedě­je, jíz­da ze str­mé­ho kop­ce se ale už nedá zasta­vit. Mathilde dob­ře roz­po­zná, že je i přes své záze­mí osa­mě­lý, a prázd­né mís­to v jeho živo­tě beze zbyt­ku zapl­ní. „Jste jako já. Sám.“

Upřímně musím říct, že to neby­ly jen nezod­po­vě­ze­né otáz­ky, čím mě Sňatek bez domo­va zau­jal. Sama inkli­nu­ji ke star­ším mužům a chro­nic­ké opa­ko­vá­ní stej­ných chyb mi také není cizí, tak­že jsem se do posta­vy Mathilde – i přes někte­ré její extrém­ní pro­je­vy – doved­la dob­ře vcí­tit. Jenže kde přes­ně leží hra­ni­ce mezi psy­chic­kou křeh­kos­tí a labi­li­tou?

Pokud bych měla Sňatek bez domo­va vystih­nout jed­ním slo­vem, nazva­la bych ho nejed­no­znač­ným. V pří­bě­hu je jen málo sku­teč­nos­tí zce­la zřej­mých. Jasné není v cel­ko­vém kon­tex­tu ani to, co byla u postav Mathilde a Françoise sla­bost, co mani­pu­la­ce a co lás­ka. Tvůrci se s odpo­věď­mi neob­tě­žu­jí, ale naštěs­tí ani divá­ka neu­bí­je­jí něja­kým závě­reč­ným morál­ním dogma­tem. Příběh skon­čí, jak pří­běhy sku­teč­né­ho živo­ta kon­čí­va­jí… smut­ně.

Jak už jsem řek­la v úvo­du, Vanessa Paradis si Césara za roli Mathilde zaslou­ži­la. Přestože je ve fran­couz­ských fil­mech naho­ta tra­dič­ní deko­ra­cí, muse­la jsem se poza­sta­vit nad bez­pro­střed­nos­tí, s jakou svou roli poja­la. A Bruno Cremer se svým orlím nosem a smut­ný­ma oči­ma snad ani nemohl být lep­ší. Navíc se oba na plát­ně cho­va­jí nato­lik při­ro­ze­ně, že člo­věk rád pře­hléd­ne i občas­né scé­náris­tic­ké škobrt­nu­tí.

Nenechte se tedy mýlit námě­tem. Sňatek bez domo­va je sil­né psy­cho­lo­gic­ké dra­ma, kte­ré na prv­ní zhléd­nu­tí člo­vě­ka zamra­zí a na dru­hé zma­te. A pokaž­dé zno­vu pře­kva­pí.

„Někteří lidé jsou věz­ni vlast­ní­ho osu­du. Opakují stej­né chy­by, zaží­va­jí stej­né nezda­ry, kte­ré pro ně mohou být fatál­ní. Z pohle­du psy­cho­a­na­lý­zy jsou věz­ni vlast­ní­ho osu­du.“

—-

Drama/Romantický

Francie 1989

Režie: Jean-Claude Brisseau

Hudba: Jean Musy

Hrají: Vanessa Paradis, Bruno Cremer, Ludmila Mikaël, Jean Dasté, François Négret, Véronique Silver