Lůno / Womb

„Kdo jsi, mami?“

Pláž. Vítr. Rozbouřené moře. Zima. Dřevěný domek, skří­pa­jí­cí pod nápo­ry vět­ru. Žena s dítě­tem pod srd­cem klid­ně sedí na tera­se, aniž by vní­ma­la hněv živlů.

Střih. Je deš­ti­vý den. Dvě děti, Tommy a Rebecca, se prá­vě sezná­mi­ly. Jsou sou­se­dé, oba byd­lí v dře­vě­ných roz­vr­za­ných dom­cích na sych­ra­vém pobře­ží nespe­ci­fi­ko­va­né země. Stanou se přá­te­li. Navštěvují se. Jezdí na kole po molech, uska­ku­jí před pří­bo­jem, seda­jí na reza­vém vra­ku lodi a pozo­ru­jí bou­ří­cí vlno­bi­tí. Pak je ale roz­dě­lí osud, Rebecca se stě­hu­je do Japonska.

Střih. O dva­náct let poz­dě­ji se Rebecca vra­cí do roz­vr­za­né­ho dom­ku na plá­ži. Vyhledá Tommyho, a vypa­dá to, jako­by se ti dva nikdy nero­ze­šli. Opět však mezi ně vstu­pu­je osud a ten­to­krát odchá­zí Tommy. Umírá při auto­ne­ho­dě. Rebecca ale s ním ale už zno­vu roz­lou­čit nehod­lá. Rozhodne se pou­žít jeho DNA a poro­dit Tommyho klon.

Lůno není žád­né sci-fi, byť jde (zřej­mě) o vizi budouc­nos­ti. Až na něko­lik scén se ode­hrá­vá výhrad­ně v dře­vě­ném dom­ku a na plá­ži pro­střed­nic­tvím pří­tom­nos­ti (niko­li dia­lo­gů) něko­li­ka osob – Rebeccy, Tommyho, Tommyho rodi­čů a pří­tel­ky­ně Monicy. Emoce jsou sym­bo­li­zo­vá­ny změ­na­mi poča­sí nad stá­le se opa­ku­jí­cí sce­né­rií, jedi­ným soun­d­trac­kem jsou zvu­ky moře, pory­vy vět­ru a vrzá­ní dře­va. Přesto ale film nenu­dí ani vte­ři­nu. Naopak, roze­chvě­je a vnitř­ně roz­bi­je člo­vě­ka víc, než pobyt v ledo­vém vlno­bi­tí.

Právě díky mini­ma­lis­tic­ké­mu, až diva­del­ní­mu poje­tí, vystu­pu­je na povrch hlav­ní myš­len­ka Lůna mno­hem důraz­ně­ji, než kdy­by tvůr­ci sáh­li k dnes obvyk­lým pro­střed­kům pro zdů­raz­ně­ní „závaž­ných věcí“: akce, akce, patos, akce. Zrůdnost mož­nos­ti uve­de­ní lid­ské­ho klo­no­vá­ní do pra­xe tu sto­jí před divá­kem ve vší naho­tě a hrůz­nos­ti. A stej­ně jako se zastán­ci těch­to poku­sů v sou­čas­nos­ti hla­si­tě ohá­ně­jí veskr­ze „ušlech­ti­lý­mi“ moti­va­ce­mi, i Rebecca má zdán­li­vě dob­rý důvod: vrá­tit zpět milo­va­né­ho člo­vě­ka. Tedy vrá­tit ho sobě. A v rám­ci této – v pod­sta­tě sobec­ké vol­by – nepo­mys­lí na důsled­ky: napří­klad na odsou­ze­ní čás­tí spo­leč­nos­ti, kte­rá ani v době, kdy je toto počí­ná­ní v pod­sta­tě běž­nou nor­mou, není ve svém posto­ji jed­no­znač­ná. Rebecca se tak brzy ocit­ne v pozi­ci vyvr­žen­ce z krouž­ku matek z blíz­ké osa­dy, matek „pra­vých dětí“, kte­ré se pocho­pi­tel­ně na ty dru­hé díva­jí skrz prs­ty. Druhý důsle­dek její­ho roz­hod­nu­tí je pak ješ­tě mno­hem závaž­něj­ší než lid­ské míně­ní a řeči. Je jím totiž nejas­ná iden­ti­ta Tommyho č. 2, klo­nu, v původ­ním zně­ní ozna­če­ném mno­hem děsi­věj­ším slo­vem „the copy“. Jak se onen člo­věk, ona kopie, popa­su­je s tím, kdo je on sám a kdo je ona? A oba dva – z objek­tiv­ní­ho hle­dis­ka – kdo vlast­ně jsou?

Lůno je vizu­ál­ně pře­krás­ný film, ve kte­rém ved­le podi­vu­hod­ných očí Evy Green hra­jí hlav­ní roli pano­ra­ma­tic­ké zábě­ry na hori­zont, na moře a oblo­hu, neu­stá­le mění­cí svou tvář. Slunce se prak­tic­ky nikdy neu­ká­že a něja­ká ta „odleh­ču­jí­cí scé­na“ tu není vůbec žád­ná. Barevná šká­la i řeč detai­lů je per­fek­ci­o­nis­tic­ky vybrou­še­ná až do absurd­na (obo­jek psa ladí s nátě­rem domu). Poněkud mi nese­dl jedi­ně před­sta­vi­tel Tommyho, pro mě nezná­mý herec Matt Smith. Závěr a poin­ta mě ale uspo­ko­ji­ly („potě­ši­ly“ oprav­du nemo­hu říct, pro­to­že Lůno v sobě nic útěš­né­ho nemá), a věřím, že divá­ka, ale­spoň tro­chu zvyk­lé­ho na nároč­něj­ší sním­ky než je Večerníček, by moh­lo – a mělo – oslo­vit.

„Dima je obě­tí krvesmil­stva. Její mat­ka poro­di­la svou mat­ku.“

—-

Drama/Romantický/Sci-fi

Německo/Maďarsko/Francie 2010

Režie: Benedek Fliegauf

Hudba: Max Richter

Hrají: Eva Green, Matt Smith, Lesley Manville, Hannah Murray, Natalia Tena, Peter Wight