No-Do (2009)

Církev se s nikým nemaz­lí a nikdy nemaz­li­la.

Manželé Francesca a Pedro se prá­vě roz­hod­li odstě­ho­vat z hluč­né­ho měs­ta na klid­ný ven­kov. Nedávno se jim naro­di­lo dítě a tak pro něj chtě­jí jen to nej­lep­ší. Jako zázra­kem se jim poda­ří najít pěk­ný sta­rý dům, kte­rý pat­ří církvi. Cena je při­ja­tel­ná, Francesce se líbí a tak se do něj ihned nastě­hu­jí. Jenže dům je obe­střen děsi­vým tajem­stvím, kte­ré nemě­lo nikdy vyjít napo­vrch. Církev zde kdy­si zří­di­la dět­ský domov, pro veli­ce vní­ma­vé děti, kte­ré měli bož­ský dar roz­mlou­vat s pan­nou Marií. Jenže jed­no­ho dne se zde ode­hrá­la obrov­ská tragé­die a duše zemře­lých dětí zůsta­ly uvěz­ně­ny ve zdech toho­to domu. Nyní nade­šla jejich chví­le, pro­to­že Francesca po tra­gic­ké smr­ti své­ho prv­ní­ho dítě­te má křeh­ký dušev­ní stav a doká­že spat­řit i roz­mlou­vat s mrt­vý­mi. Jenže v domě žije i něco mno­hem hor­ší­ho než jsou duše zemře­lých. Něco co je čis­tou for­mou zla a chce se poku­sit pro­nik­nout do svě­ta živých. Francesca se poku­sí najít pomoc u kně­ze Miguela. Při pát­ra­ní obje­ví sku­teč­nou prav­du, co se v domě doo­prav­dy ode­hrá­lo a čeho vše­ho byla a je cír­kev schop­ná. Jenže času je málo a zlo sílí.

Český název: Nářek duší
Režie: Elio Quiroga
Rok výro­by: 2009
Délka: 120 min
Země: Španělsko
Alternativní název: The Beckoning

Hrají:
Ana Torrent ... (Francesca)
Francisco Boira ... (Pedro)
Héctor Colomé ... (Miguel)
Rocío Muñoz ... (Jean)
Francisco Casares ... (Gabriel)
...a dal­ší

Poslední dobou se mi pod ruky dostá­vá stá­le více špa­něl­ských ducha­řin s vel­mi podob­nou téma­ti­kou. Duše dětí, někdo se nastě­hu­je do býva­lé­ho domu pro děti a vše se točí kolem církve. Což o to, Španělé jsou vel­mi pobož­ným náro­dem, ale mně už tahle téma­ti­ka leze dost krkem. Všechno je sko­ro na jed­no brdo, nic nové­ho tyhle fil­my nepři­ne­sou a polo­vi­nu fil­mu se dost nudím. Proto jsem čekal od reži­sé­ra Quiroga koneč­ně něja­ké oži­ve­ní a na tenhle film jsem byl vylo­že­ně natě­še­ný. Jenže po jeho shléd­nu­tí mám roz­po­ru­pl­né poci­ty. Doma mám od něj ješ­tě pět dal­ších fil­mů a všech­ny na mě půso­bi­li doce­la pří­jem­ně, ale ten­to­krát tomu bylo troš­ku jinak. Čeho si však cením na Eliovi nej­víc je to, že si i sám píše scé­ná­ře což mno­ho reži­sé­rů nedo­ká­že.

Příběh se točí oko­lo cír­kev­ní­ho domu, kte­rý skrý­vá děsi­vé tajem­ství. Do dneš­ní doby kolu­je spous­ta fám, ale i pro­ká­za­ných fak­tů o tom co cír­kev pácha­la. Nešlo jen o hro­ma­dě­ní majet­ku, kvů­li kte­ré­mu umí­ra­li tisí­ce lidí na hra­ni­ci, nebo v mučír­nách, nýbrž i o tiché odstra­ňo­vá­ní nepo­ho­dl­ných ove­ček, kte­ré byly obda­ře­ny růz­ný­mi schop­nost­mi, kte­ré oby­čej­ný smr­tel­ník nedo­ká­zal pocho­pit. A cír­kev tady byla pře­ce od toho, aby se nic nedo­sta­lo do svě­ta. Nejznámější záha­dou jsou tak­zva­né Kristovy rány (stig­ma­ta), ale i jas­no­vi­dec­tví, tele­pa­tie, teleki­ne­ze a spous­ta dal­ších. Jelikož oby­čej­ní lidé nedo­ká­za­li pocho­pit, že exis­tu­je něco nad­při­ro­ze­né­ho, nebo lépe řeče­no jim bylo vště­po­vá­no do hla­vy, že jde pou­ze o čaro­děj­nic­tví a obda­ře­ný člo­věk byl spol­čen s ďáblem, byli tito lidé muče­ni a násled­ně zabi­ti jako škod­ná. A pro­to se špa­něl­ský reži­sér roz­ho­dl toho­to téma­tu vyu­žít pro svůj film, tedy ale­spoň část z toho. Tou dru­hou strán­kou je nepro­zkou­ma­ná oblast týka­jí­cí se posmrt­né­ho živo­ta. Mnoho lidí zají­má co se sta­ne s jejich duší až zemřou. Já osob­ně moc na posmrt­ný život nevě­řím, ale když už to musí být tak se rád podí­vám jak si to před­sta­vu­jí svě­to­ví reži­sé­ři a mnoh­dy se nesta­čím divit.

Atmosféra fil­mu od začát­ku moc stra­ši­del­ná není. Sice se tam obje­ví pár kra­tič­kých zábě­rů z minu­los­ti, ale pokud se nedo­dí­vá­te až do kon­ce, tak je asi nepo­cho­pí­te. První otaz­ní­ky nasta­nou ve chví­li kdy se man­že­lé nastě­hu­jí do domu. Proč je skle­pe­ní a půda zavře­ná a za celou dobu ho cír­kev neo­pra­vi­la? Co se skrý­vá za zavře­ný­mi dveř­mi? Kdo je ona mla­dá dív­ka, se kte­rou si poví­dá hlav­ní hrdin­ka? To všech­no se postup­ně dozví­me, ale pod­le mě to trva­lo zby­teč­ně dlou­ho. Zdlouhavé zby­teč­né pasá­že mi prá­vě vadi­ly asi nej­víc. Hodně čas­to se stá­va­lo, že se i pat­náct minut vůbec nic nedě­lo a z niče­ho nic se obje­vil fla­shback a oct­ne­me se v minu­los­ti. Právě tyto fla­shbec­ky však kupo­di­vu mají něco do sebe a mě osob­ně se líbi­ly nej­víc. Postupně se v nich dozví­me vše pod­stat­né o his­to­rii domu, ale i něko­lik zají­ma­vých infor­ma­cí z živo­ta hlav­ní hrdin­ky, kte­rá muse­la roz­cho­dit nejed­nu tra­gic­kou udá­lost. Jinak mě ovšem pořád zmá­ha­la čas­tá nuda. Teprve ke kon­ci se to troš­ku víc roz­je­lo a úpl­ný závěr až na závě­reč­ný finish se doce­la pove­dl. Tady jsem se koneč­ně dočkal vět­ší dáv­ky ducha­ři­ny, kte­rou jsem oče­ká­val už od začát­ku sním­ku. Ještě štěs­tí, že celým sním­kem nás dopro­vá­zí doce­la zají­ma­vá hud­ba, kte­rou bych chtěl pochvá­lit asi nej­víc.

Pro mě je ten­to sní­mek jen oby­čej­nou prů­měr­nou ducha­ři­nou, kte­rá postrá­dá jakou­ko­liv ori­gi­na­li­tu a napě­tí je tu rov­něž jako máku. Najde se zde však něko­lik veli­ce zají­ma­vých pasá­ží, a to pře­de­vším ve vzpo­mín­ko­vých scé­nách. Nevím proč, ale fil­mů s podob­nou téma­ti­kou mám už doce­la min­d­rák. Jde o jeden ze slab­ších kous­ků špa­něl­ské pro­duk­ce a dokon­ce i tvor­by samot­né­ho reži­sé­ra. Pokud vás zají­má proč se ten­to sní­mek jme­nu­je No-Do, tak vám pro­zra­dím, že tak se jme­no­val údaj­ný špa­něl­ský deník ( ve fil­mu).

Hodnocení:
50%