Roadkill (2011)

Kletba sta­ré cikán­ky na sebe bere podo­bu mýtic­ké­ho obří­ho ptá­ka, před kte­rým není úni­ku…

Sedm přá­tel a býva­lých spo­lu­žá­ků se vydá­vá na dob­ro­druž­ný výlet po krá­sách Irska v obyt­ném voze R. V., kte­rý si hod­la­jí užít se vším všu­dy. Bohužel jejich akce kon­čí dří­ve, než vůbec zača­la. Jejich prv­ní zastáv­ka na odleh­lé ben­zí­no­vé pum­pě totiž odstar­tu­je sérii děsi­vých udá­los­tí. V tam­ním krám­ku se nej­pr­ve chyt­nou s buran­ským obchod­ní­kem Lucou, kte­ré­mu ukrad­nou podiv­ný medai­lon, aby násled­ně při svém úpr­ku pře­je­li sta­rou cikán­ku, kte­rá je z posled­ních sil pro­k­le­je. Kletba na sebe vez­me podo­bu obří­ho mýtic­ké­ho ptá­ka Simuroca (Noha), kte­rý je začne lovit jed­no­ho po dru­hém. Navíc mají v patách i pomstych­ti­vé­ho Luca a jeho kum­pá­ny, kte­ří chtě­jí vzác­ný medai­lon dostat zpět za kaž­dou cenu…

Český název: V pařá­tech smr­ti

Režie: Johannes Roberts

Rok výro­by: 2011

Délka: 88 min

Země: USA / Irsko

 

Hrají:

Kacey Clarke...(Kate)

Diarmuid Noyes...(Chuck)

Colin Maher...(Joel)

Oliver James...(Ryan)

Eliza Bennett...(Hailey)

Ned Dennehy...(Luca)

...a dal­ší

Jelikož jsem něja­kou dobu v Irsku žil a pra­co­val, doce­la jsem se na ten­to film i těšil. Zvláště pak na krá­sy země, kte­rá byla mým dru­hým domo­vem. Bohužel z Irska toho moc neu­vi­dí­me, za to si pro nás dal­ší pří­růs­tek z Maneater film Series při­pra­vil dal­ší pod­prů­měr­nou céč­ko­vou podí­va­nou, kte­rá nám pří­liš kva­lit­ních oka­mži­ků a tri­ků oprav­du nena­bíd­ne. S tím jsem ale tak nějak počí­tal už dopře­du, tak­že má oče­ká­vá­ní moc vel­ká vskut­ku neby­la. Ostatně jak už jsme od kous­ků pro­du­ko­va­né Syfy zvyklí, tak ani ten­to film neo­plý­val pří­liš vel­kým roz­poč­tem (2 000 000 dola­rů).

 

Naše omla­di­na nepo­bra­la zrov­na moc sym­pa­tií – opět zde máme pře­hlíd­ku tupých tee­nage­rů, kte­ří svou aro­gan­cí a drzos­tí urych­lí svůj pobyt na tom­to svě­tě. Ani jsem se moc těm irským vidlá­kům nedi­vil, že jim šli po krku, stej­ně jako jsem přál samot­né­mu Ptákovi Nohovi (Simuroc), aby jim vyklo­val ty jejich prázd­né mako­vi­ce co mož­ná nejdří­ve. Bohužel jak už to tak bývá, ten nej­vět­ší retard tam vydr­žel sko­ro nejdéle. Největší chy­bu ale vidím v samot­ném scé­ná­ři, kte­rý si pro nás při­pra­vil hro­ma­du nezá­živ­ných dia­lo­gů, mís­to aby se věno­val samot­né akci.

 

Když už totiž k něja­ké došlo, bylo to vět­ši­nou odby­to nále­tem digi­tál­ní­ho ptá­ka (mimo­cho­dem nepří­liš kva­lit­ně zpra­co­va­né­ho), kte­rý buď­to svou oběť chňa­pl do pařá­tů a odle­těl, nebo jí sho­dil z výš­ky s vyklov­nu­tým okem a to se pořád opa­ko­va­lo doko­la. Dost nuda a nebýt pro­ná­sle­do­vá­ní otrav­ný­mi bura­ny, tak bych u toho asi usnul. Sem tam se to totiž tvůr­ci sna­ži­li oko­ře­nit i něja­kou tou honič­kou v lese, během kte­ré se ale nic atmo­sfé­ric­ké­ho nedě­lo – pobí­há­ní mezi stro­my moc záživ­né není (z půl met­ru nesly­ší poví­dá­ní mezi omla­di­nou v díře, ale na dva kilo­me­t­ry sly­ší prask­nu­tí vět­ve), navíc tu je k vidě­ní spous­ta nelo­gic­kých situ­a­cím při kte­rých si bude­te ťukat na čelo.

 

Takže se ani moc nedi­vím, že V pařá­tech smr­ti nikdy žád­nou díru do svě­ta neu­dě­la­li. Samozřejmě jde o pod­prů­měr­nou céč­ko­vou zále­ži­tost, kte­rou klid­ně může­te minout bez povšim­nu­tí.

Hodnocení:

30% 

---