Co se poslední trilogie Star Warstýče, tak Epizoda VII: Síla se probouzí(režie J.J. Abrams) byla sice v podstatě jen reminiscenčním festivalem nostalgie, leč s dobře vyprávěným klasickým příběhem a silnými postavami. Oproti tomu Epizoda VIII: Poslední z Jediů(režie Rian Johnson) na nějakou nostalgii, staré pořádky a divácká očekávání kašlala a troufla si být v rozvíjení děje i v práci s leckterými motivy skutečně inovativní, radikální a odvážná.
Devátou a zároveň poslední epizodu Star Wars nyní natočil opět J.J. Abrams, který se tudíž ocitl v nelehké pozici. Chopit se režie závěrečného dílu trilogie a zároveň celé ságy Star Wars a navázat přitom na předchozí díl režírovaný jiným člověkem tak, aby byl výsledek co nejvíce uspokojivý, byl totiž úkol zatížený enormní mírou zodpovědnosti a tlaku nejen ze strany studia a producentů, ale i ze strany fanoušků rozdělených do dvou válčících táborů, z nichž v jednom předchozí epizodu milují a v druhém ji nenávidí.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
J.J. Abrams to mazaně vyřešil tak, že některé elementy osmé epizody prakticky ignoroval (např. romantickou linii mezi Finnem a Rose, kteří se k sobě najednou chovají, jako by se neznali, nehledě na to, že Rose se navíc ve filmu téměř nevyskytuje) a místo toho hned zkraje do příběhu zahrnul NOVÉHO HLAVNÍHO ZÁPORÁKA, který v předchozích dvou dílech nebyl a ani se v nich jeho nástup na scénu nedal předem předpokládat. A pokud se vám na předchozí epizodě líbila její rozvětvená vyprávěčská struktura, progresivita a vizionářský přístup, tak po tom není v deváté epizodě ani památky – ta se naopak opět nese v nostalgicky sentimentálním duchu epizody sedmé (aby ne, když ji režíroval ten samý člověk), působí jako velmi opatrná a bezpečná rána na jistotu a i její děj je tentokrát poměrně přímočarý a jednoduchý (což ještě neznamená, že je srozumitelný a pochopitelný).
Jinými slovy, pokud byl Rian Johnson za statečného rebela, co si dovolil provokativně tnout do živého a utrhnout se ze řetězu, tak J.J. Abrams oproti němu působí jako staromilský konzervativec, který se drží se staženým ocasem pěkně při zemi a především chlácholí, hladí po srsti a klopotně uvádí na pravou míru to, co bylo dříve řečeno. A pokud přeci jen sem tam vytáhne z rukávu něco nečekaného, působí to najednou zmateně, zbrkle a nevěrohodně.
Velkým kamenem úrazu je i to, že Star Wars: Vzestup Skywalkera má ze všech tří posledních epizod zdaleka nejděravější scénář. Scénář s nejméně prokreslenými postavami (jejichž chování a vzájemné vztahy se vyvíjejí těžkopádně, kostrbatě a uspěchaně) a s nejméně promyšleným a nejhůře vyprávěným příběhem, v němž neustále na střídačku dochází k různým překvapivým zvratům a odhalením a k dojemným či epickým akčním scénám, v nichž se máme podivovat, dojímat a nechávat se ohromit, ale aniž by se cokoli z toho vysvětlovalo nebo odůvodňovalo.
Je přinejmenším podivné, že se větší část příběhu zabývá honbou hrdinů za nějakým novým artefaktem, namísto toho, aby se hrálo s již rozdanými kartami a vyprávění se soustředilo na dávno rozjeté peripetie postav (jejichž jednání je navíc až příliš často posunováno vpřed tím, že jim předá nějaký důležitý předmět či informaci nějaká postava, která se před nimi najednou zjeví jako deus ex machina a pak zas zmizí – a znovu se objeví až úplně na konci). Je nemyslitelné, aby závěrečný díl trilogie namísto poskytování odpovědí vytvářel nové otázky, složitě budovanou psychologii a komplexní dilemata postav šmahem řešil nebo obracel naruby mávnutím ruky a vše zakončil obrovskou akční bitevní scénou, jíž se sice účastní tisíce vesmírných lodí, ale která je poměrně krátká a natočená nepříliš velkolepě.
Je bolestně patrné, že tvůrci závěrečné trilogie zřejmě opravdu neměli předem ujasněno, co přesně se bude v které epizodě dít a k čemu to povede (plus jim práci zkomplikovalo úmrtí Carrie Fisher), přičemž J.J. Abrams to teď marně splétá dohromady s kolísavou úspěšností. Příběh se pochopitelně soustředí především na vztah Rey a Kylo Rena, neustále procházející jistými proměnami, ostatní postavy se ale již nevyvíjejí nijak a u těch nových není v některých případech ani zřetelné, proč ve filmu vůbec figurují (zejména jeden nový droid a jedna nová bývalá stormtrooperka) – přičemž je klidně možné, že nějakou úlohu v nějakých scénách původně měly, ale tyto scény byly vystřiženy.
V čem naopak Star Wars: Vzestup Skywalkera nezklamává, je jeho aura velkolepého finále, v němž se očekává nějaké završení na mnoha úrovních. Je to film, v němž se opět potkávají nové postavy s těmi starými, utužují se přátelství a rodinné vazby a čeká se na to, jestli na konci skutečně zavládne mír v celé galaxii napříč všemi kulturami, rasami a pohlavími. V tomto směru snímek očekávání naplňuje, byť se k finále dobelhá dost konvenční cestou, během níž se snaží hlavně nikoho moc nepopudit – což ale zároveň znamená jet po celou dobu v již vyjetých kolejích a nepouštět se do ničeho riskantního (vyjma jedné zásadní věci, která bude jistě opět předmětem kontroverze). Je to hravá a zábavná jízda s konzistentně hbitým tempem, spoustou roztodivných prostředí a postav a se spektakulární akcí, jíž tentokrát vévodí souboje se světelnými meči – akorát je tím horší, čím víc se budete snažit její děj analyzovat, a čím víc od ní budete coby od závěrečné kapitoly očekávat nějaké vysvětlování, během něhož by do sebe všechno mělo perfektně zapadnout.
Pořád je to samozřejmě strhující podívaná (spousta efektní akce, pořád se něco děje, solidní herecké výkony, působivé vizuální, řemeslné a technické aspekty, vynikající hudba Johna Williamse), ale za uspokojivé vyvrcholení devítidílného eposu ji lze považovat jen stěží (za obstojné však ano). Díky Abramsově zručné režii je snímek Star Wars: Vzestup Skywalkera napínavý, vtipný i dojemný tam, kde být má, a spousta jednotlivých scén je zdařilá sama o sobě, nicméně z hlediska celku jde o film výrazně kulhající a plný vypravěčských nedostatků a příběhových nejasností.
