Umírají ti, co se nepřizpůsobili: Říká rudý prach

(zatím nehodnoceno)

Loading...

„Už jsem dost dlou­ho na tomhle svě­tě, abych se nechal oba­la­mu­tit tako­vým diva­dlem. Srdce mi dáv­no zka­me­ně­lo, to už žád­ný cit neroz­hý­be, k pro­je­vům pří­vě­ti­vos­ti cho­vám pochy­by ze zása­dy. Laskavost je nej­prud­ším jedem toho­to svě­ta, nej­hez­čí hou­by jsou smr­tel­né, za vlíd­ným úsmě­vem se skrý­vá les ost­rých čepe­lí, život ve své pod­sta­tě je prázd­no­ta bez citu, rudý prach kon­ce nezná a ti, kdo umí­ra­jí před­čas­ně, umí­ra­jí pro­to, že se nepři­způ­so­bi­li.“

A v kni­ze je spous­tu dal­ších pasá­ží, o kte­rých lze říct, že je snad do kame­ne tesat - nebo je uvá­dět jako to, o čem je celá kni­ha! Neuvěřitelně sil­ná, emo­ci­o­nál­ně nabi­tá, pro­chá­ze­jí­cí celou duší čte­ná­ře nato­lik, že nako­nec jsem se při­stih­la, že s hlav­ním hrdi­nou sym­pa­ti­zu­ji, pro­to­že on neměl jinou mož­nost. Musel pře­žít. Musel.

A prá­vě tohle je způ­sob, jak to udě­lat. Už od chví­le prv­ní­ho náde­chu jsou v Číně děti vycho­vá­vá­ny k pře­ži­tí a když vez­me­me v potaz, že se pohy­bu­je­me v cel­kem vyso­ké spo­leč­nos­ti, o to víc musí­me zka­me­nět. Lidskost je na obtíž. Ale efek­ti­vi­tu - tu se tady nau­čí­te prá­vě tak, jak to musí udě­lat pre­dá­to­ři a obě­ti v džun­g­li.
Kdo chce, uvi­dí v kni­ze obraz čín­ské spo­leč­nos­ti, nemi­lo­srd­né zrca­dlo, ve kte­rém ale­spoň stří­pek spat­ří kaž­dý, kdo žije v tzv. „civi­li­zo­va­né čás­ti svě­ta“.
Kdo chce, uvi­dí i stří­pek sebe samé­ho, nebo svých vlast­ních život­ních okol­nos­tí.
Kdo chce, spat­ří v kni­ze obraz mužů a žen a jejich vzá­jem­né­ho výhod­né­ho vzta­hu.
Kdo chce, pro­jde se do hloub­ky duše člo­vě­kem, kte­rý se díky své­mu posta­ve­ní nau­čil pře­žít, pře­hod­no­til hod­no­ty a ty lid­ské umrt­vil, zašla­pal, ale ony přes­to sem tam v depre­siv­ních sta­vech vyvě­ra­jí, aby daly kni­ze prá­vě tako­vé pasá­že, jaká je v úvo­du člán­ku.

A aby vyvsta­ly z celé­ho pří­bě­hu jako to, co se vám neo­myl­ně vtisk­ne do pamě­ti.
Než sleh­ne rudý prach, stih­ne­te se toho dost nau­čit, dost pro­žít a ano - i se jako čte­nář emoč­ně dost vyčer­pat.
Autor je sku­teč­ný talent a tako­vých knih snad chci víc, snad pro tu hloub­ku, snad pro ten děs...

Tenhle:

„Svět v mých očích není nic jiné­ho než obrov­ská hal­da svin­stva, nad kte­rou tan­cu­je sbor masa­řek, kte­rou se pro­hlo­dá­vá armá­da čer­vů, ta hni­lo­ba pro­ni­ká vším, není jedi­né­ho nedo­tče­né­ho kous­ku. Už dáv­no jsem se nau­čil vysá­vat život do krve a na dřeň, mé prs­ty jsou nelí­tost­né drti­če, mému pohle­du nic neu­nik­ne, číhám na kaž­dou živou duši, když je maso, sním nejdří­ve to, a když ho ohry­žu, zlo­mím ješ­tě kost, abych vysál morek. Zvykl jsem si na zlo­čin i na to, že je ho svět plný, nedo­ve­du si ani před­sta­vit, že by ho sku­teč­ně někdo někdy odsou­dil.“

Cynický rea­lis­mus – to je prý defi­ni­ce toho, co Mu-žung Sue-cchun píše. Ale mož­ná prá­vě cynik vidí tenhle svět oprav­du rea­lis­tic­ky. Netřeba nad­sá­zek – tohle je rea­li­ta.

O auto­ro­vi: Mu-žung Süe-cchun, vlast­ním jmé­nem Chao Čchün, se naro­dil v roce 1974 v Šan-thungu na seve­ro­vý­cho­dě Číny. Nekonvenční člo­věk, kte­rý se vymy­ká čín­ské kon­t­ro­le a čas­to píše své romá­ny ve více­ro vari­an­tách, aby uni­kl cen­zu­ře. Žije v Honkongu a je komen­tá­to­rem čín­ských udá­los­tí pro The New York Times. Napsal již šest podob­ných romá­nů, kte­ré budí pozor­nost po celém svě­tě prá­vě vari­a­bi­li­tou a syro­vos­tí témat i zpra­co­vá­ní.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2018, www.argo.cz

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře