Grand Theft Auto IV vyměnilo rozlehlost a bezstarostnou zábavu San Andreas za sevřenější, realističtější a výrazně pochmurnější pohled na život ve velkoměstě. Příběh Nika Bellica patří k nejvýraznějším v celé sérii a Liberty City dodnes působí nezaměnitelně. Návrat ovšem může zkomplikovat opakování některých misí, těžkopádnější ovládání i technický stav počítačové verze.
- Sen o novém začátku naráží na realitu
- Realističtější ovládání mění rytmus hry
- Mise těží z atmosféry, ale časem se opakují
- Liberty City je víc než působivá kulisa
- Niko Bellic je středobodem silného kriminálního dramatu
- Rozšíření ukazují další tváře města
- Počítačová verze umí návrat znepříjemnit
- Verdikt: osobitý díl, který obětuje část svobody
- Silné a slabší stránky
- Části seriálu: GTA
Sen o novém začátku naráží na realitu
Když Niko Bellic dorazí do Liberty City, nečeká ho pohádkové přivítání ani rychlá cesta k bohatství. Jeho bratranec Roman mu v dopisech popisoval život plný luxusu, jenže skutečnost je mnohem skromnější: provozuje malou taxislužbu, je zadlužený a na žádný velký úspěch zatím nedosáhl. Rozpor mezi sliby a realitou hned v úvodu nastaví tón celé hry.
Liberty City není jen obrovské hřiště, na němž může hráč bez následků vyvádět. Je to prostředí, které obyvatele svírá, zároveň je láká příslibem lepšího života a neustále jim připomíná, jak málo možností mají. Právě v tom se GTA IV liší od lehkovážnějších výprav do Vice City a San Andreas: městské prostředí tu není pouhou kulisou, ale důležitou součástí příběhu.
Rockstar se v roce 2008 vydal směrem k uzemněnějšímu pojetí otevřeného světa. Namísto obrovské mapy rozdělené mezi několik měst a venkovské oblasti nabídlo GTA IV hustě zastavěné Liberty City. Jeho čtvrti působí jako různé části jednoho živého organismu. Tento přístup pomáhá atmosféře i soustředěnějšímu vyprávění, zároveň však znamená ústup od některých systémů a možností, které si hráči oblíbili v San Andreas. Proto hra dodnes rozděluje publikum: jedni ji považují za vrchol série, jiní za krok zpět. Oběma názorům lze rozumět.
Realističtější ovládání mění rytmus hry
Základní náplň zůstává povědomá: Niko chodí, řídí, střílí a plní úkoly pro pestrou skupinu zadavatelů. Postupně se zaplétá do místního podsvětí, pomáhá Romanovi a buduje vztahy, které se časem propojí s většími konflikty. Přestřelky využívají krycí systém, jenž v době vydání představoval výrazný posun. Hráč se může schovat za překážku, vykukovat zpoza ní a přesouvat se mezi jednotlivými kryty.
Systém přidává soubojům taktický rozměr, neznamená však, že by byly vždy přehledné. Přestřelka se snadno zvrhne v chaos, zejména když se nepřátelé rozptýlí v členitém prostoru nebo se objeví z nečekané strany. Hráč tak musí hlídat okolí a reagovat na situaci, ale ne vždy má dost času nebo prostoru zvolit ideální postup.
Nejvýrazněji se změnil pocit z řízení. Auta mají znatelnou hmotnost, jejich podvozek se při jízdě naklání a prudké zatáčky vyžadují předvídavost. Oproti předchozím dílům působí jízda méně arkádově. Některým hráčům právě tato fyzika dodává honičkám napětí a přesvědčivost, jiným připadá ovládání příliš těžkopádné. Smyk může přijít ve chvíli, kdy se nejméně hodí, a proměnit obyčejný přesun v nechtěnou komplikaci.
Také boj zblízka se vyhýbá lehkosti typického akčního hrdiny. Niko se umí bránit, jeho pohyby ale nepůsobí elegantně a rvačky se někdy mění v nepřehledné strkání. Realističtější pojetí tak není vždy výhodou: v některých situacích dodává hře osobitost, jindy zpomaluje tempo a ubírá soubojům na zábavnosti.
Mise těží z atmosféry, ale časem se opakují
Úkoly často začínají cestou na určené místo a pokračují pronásledováním cíle, vyzvednutím předmětu nebo likvidací ozbrojených protivníků v budově. Mise jsou pevně zasazené do života postav a řada z nich umí dobře vystupňovat napětí. S postupem hry se však jejich základní struktura vrací. Vedle výrazných příběhových scén tak přibývají zakázky, které působí jako obměny několika známých šablon.
Jednotvárnost částečně vyvažuje samotné město. Cesta k zadavateli nemusí být jen prázdným přemístěním mezi dvěma body: v ulicích může dojít k nečekanému střetu nebo náhodné události, případně se hráč může prostě zastavit a sledovat každodenní ruch. Liberty City dokáže zabavit i ve chvílích, kdy se hlavní mise zrovna neposouvá.
Ve srovnání se San Andreas je ale v nabídce méně vedlejších systémů, sběratelských aktivit i možností, jak rozvíjet postavu. Kdo očekává stejně širokou škálu činností a podobnou míru volnosti, může úbytek obsahu pocítit výrazně. GTA IV upřednostňuje pevnější vedení a příběhové soustředění před množstvím vedlejší zábavy.
Liberty City je víc než působivá kulisa
Po Nikovi je největší hvězdou hry její město. Inspirace New Yorkem je patrná v siluetě, husté zástavbě i dopravě, ale také v kontrastu mezi rušnými obchodními třídami a zanedbanějšími čtvrtěmi. Liberty City nepůsobí jako prázdná mapa, kterou vývojáři zaplnili jen kvůli cestování. Chodci spěchají po chodnících, řidiči reagují na provoz a v ulicích se odehrávají drobné okamžiky, které se nemusejí opakovat.
Vizuální nálada je záměrně šedá a často zatažená. To dobře ladí s příběhem, ale zároveň může při delším hraní působit jednotvárně. Hra nesází na pestrou, pohlednicovou krásu; její půvab spočívá v detailech, celkové náladě a dojmu, že město žije dál, i když se hráč zrovna nevěnuje hlavnímu ději.
Liberty City nejvíc vynikne po setmění. Světla reklam, výloh a pouličních lamp vytvářejí působivé panorama, které dává ulicím další rozměr. Animace postav a jejich fyzické reakce na okolí zase pomáhají scénám působit hmatatelněji. Některé tváře dnes sice vypadají hrubě a méně přesvědčivě než v současných hrách, město jako celek si ale uchovává výraznou identitu.
Atmosféru podporuje i zvuková stránka. Rádia nabízejí směs hudby a pořadů, které dokreslují místní kulturu, zatímco dialogy střídají civilní rytmus s charakteristickým humorem. Vedle vážných rozhovorů zaznívají hlášky, které se snadno vryjí do paměti, včetně Romanových opakovaných pozvánek na bowling. Právě propojení rádií, ruchu ulic a rozhovorů pomáhá tomu, aby Liberty City působilo jako skutečné místo, ne jen jako herní prostor.
Niko Bellic je středobodem silného kriminálního dramatu
Niko přijíždí do Spojených států s nadějí na nový začátek, ale minulost ho neopouští. Jeho život ovlivnily válečné zkušenosti a ztráty, zároveň ho žene touha najít člověka spojeného se starou zradou. Vedle toho se snaží ochránit Romana a vybudovat si v novém prostředí vlastní zázemí. Tyto cíle dávají jeho příběhu pevný základ a odlišují ho od pouhého řetězce úkolů.
Niko není jen vykonavatelem příkazů. Musí se pohybovat mezi osobním přežitím, loajalitou a touhou po spravedlnosti. Hra jeho minulost nepoužívá jako jednoduchou omluvu pro násilí, ale ukazuje, jak snadno se člověk může dostat do kruhu rozhodnutí, z něhož vede cesta k dalšímu konfliktu. Právě v tom spočívá jedna z nejpůsobivějších stránek vyprávění.
Důležitou roli má také Roman. Často působí komicky a někdy může být únavný, jeho vztah s Nikem však připomíná skutečné pouto dvou lidí, kteří se znají dlouho před začátkem hry. Příběh doplňují svérázní spojenci i nebezpeční zadavatelé, jejichž osobnosti pomáhají odlišit jednotlivé části děje. Humor z GTA nezmizel, jen častěji naráží na cynismus a bezútěšnost.
Výsledkem je příběh, který se méně opájí představou amerického snu a více zkoumá, co z takového snu zůstane pod tlakem. Rozhodnutí v pozdějších fázích navíc dávají závěru osobnější rozměr a nutí hráče přemýšlet o ceně, kterou Niko za své jednání platí. Vedle výrazné atmosféry je právě jeho osobní cesta důvodem, proč příběh patří k nejsilnějším v sérii.
Rozšíření ukazují další tváře města
Součástí kompletního vydání mohou být také příběhová rozšíření The Lost and Damned a The Ballad of Gay Tony. Obě mění perspektivu i tón vyprávění a rozšiřují pohled na Liberty City. Zejména druhé z nich přináší podstatně výstřednější energii a připomíná divočejší stránku série.
Rozšíření ukazují, jak se příběhy různých postav mohou ve stejném městě protínat, aniž by hlavní děj Nika přišel o vlastní identitu. Pro hráče, kteří chtějí v Liberty City zůstat déle, jde o důležitý bonus. Zároveň ještě zřetelněji vynikne, že základní GTA IV je oproti San Andreas střídmější a soustředěnější: nabízí méně systémů, zato klade větší důraz na postavy a jejich příběhy.
Počítačová verze umí návrat znepříjemnit
Na konzolích představovalo GTA IV v době vydání výrazný technologický krok. Na současných počítačích je však jeho technický stav podstatně obtížnější obhájit. Kompatibilita i výkon se liší podle sestavy a nastavení. Některým hráčům hra běží bez větších potíží, jiní se potýkají s kolísáním snímkové frekvence, dlouhým načítáním nebo chybami, které mohou přerušit postup.
Mezi hlášené potíže patří také zmizení zvuku po přepnutí do jiné aplikace, mise uvázlá na načítací obrazovce nebo postava, případně vedlejší postava, která se zasekne v prostředí. U titulu s tak dlouhou historií působí podobné závady obzvlášť neomluvitelně. Modernější počítač navíc automaticky nezaručuje bezproblémový zážitek.
Komunitní úpravy zaměřené na stabilitu a kompatibilitu mohou situaci výrazně zlepšit, nejsou ale ideální cestou pro každého. Hráč, který chce hru pouze nainstalovat a spustit, by neměl být nucen nejprve hledat návody, upravovat nastavení a instalovat neoficiální opravy. Část potíží souvisí s vysokou snímkovou frekvencí nebo se staršími technickými předpoklady hry.
Samotné GTA IV si návrat zaslouží, počítačová verze však může nostalgickou radost rychle vystřídat čekáním, restartováním a hledáním řešení. Technické nedostatky tak patří k největším slabinám současného vydání. Hra, která dokáže zaujmout svým příběhem a atmosférou, někdy klade zbytečné překážky ještě předtím, než se hráč dostane k samotnému hraní.
Verdikt: osobitý díl, který obětuje část svobody
GTA IV se nesnaží překonat San Andreas množstvím aktivit ani rozlohou. Místo toho zužuje záběr a soustředí se na uvěřitelnější město, osobní drama a protagonistu, jehož minulost ovlivňuje každý další krok. Výsledkem je jeden z nejpamátnějších příběhů série a atmosféra, která se od ostatních dílů odlišuje i po letech.
Za toto zaměření hra platí ústupem části hravé svobody. Vedlejší činnosti nejsou tak pestré, mise se postupně opakují a některé mechaniky působí spíš neobratně než realisticky. Její hodnota tedy nespočívá v tom, že by ve všem překonávala předchůdce, ale v odvaze zvolit jiný směr.
Návrat do Liberty City lze doporučit každému, kdo hledá silné kriminální drama a dokáže přijmout pomalejší tempo i specifické ovládání. Fanoušci série tu najdou nezapomenutelného protagonistu, přesvědčivě vystavěné město a příběh, který obstojí i vedle řady novějších her. Na PC je ovšem nutné počítat s technickými komplikacemi, které mohou vyžadovat trpělivost a někdy i zásah komunity.
GTA IV zůstává mimořádně hodnotným, nikoli však bezchybným dílem. Jeho největším vítězstvím je, že vzpomínka na Nika a jeho cestu přetrvá déle než většina jednotlivých přestřelek. Největší slabinou je, že samotný návrat k nim může být zbytečně komplikovaný.
Silné a slabší stránky
Co se povedlo: Silný, dospělejší příběh a výborně napsaná postava Nika Bellica; husté Liberty City s výraznou atmosférou a přesvědčivým městským životem; výrazná příběhová rozšíření a nezaměnitelná kombinace humoru a dramatu.
Co může vadit: Opakující se struktura misí a menší nabídka aktivit než v San Andreas; těžkopádné řízení a soubojové situace, které nemusí sednout každému; nestabilní výkon, chyby a dlouhé načítání, s nimiž se mohou setkat hráči PC verze.
Hodnocení: 87 %
Části seriálu: GTA
- GTA IV: temnější příběh v Liberty City, který dodnes stojí za návrat
- GTA V (PC) – recenze
- GTA: San Andreas i po letech nabízí svět, ve kterém se dá ztratit
- Vice City pořád svítí. Jen ten remaster občas poblikává.



















