Německý snímek Za hranicí ticha je dílem známé režisérky Caroline Link (která se asi nejvíce proslavila filmem Nikde v Africe). Jedná se o velmi citlivý film pojednávající o lásce, o hudbě a zejména o vztahu „normálních“ s neslyšícími.
Lara to nemá v životě lehké, moc ji ve škole nejde čtení a na svůj věk (cca 9 let) má povinností nad hlavu. Se svými rodiči musí absolvovat návštěvu banky, být aktivní při rodinných setkání se širším příbuzenstvem a pomáhat i při sledování filmů, a to jen z toho důvodu, že oba její rodiče jsou neslyšící. Lara vynikajícím způsobem ovládá znakovou řeč a je tak pro své rodiče určitým pevným spojovacím vláknem se zvukovým světem všude okolo.
Při sledování filmu jsem si uvědomil kolik obtíží, které by mě třeba hned ani nenapadly, mají v reálním životě neslyšící lidé, stačí jen pomyslet na telefonní hovory (sms jsou teprve v plenkách, film je z roku 1996), kdy si Lařini rodiče musí pořídit poměrně komplikovaný stroj, který na jednořádkovém digitálním displeji umožňuje jakousi textovou komunikaci, problémem je ale i samotné zvonění na dveřní zvonek, či jen zazvonění telefonu, což se řeší obvykle tak, že zvuk je vázán na blikající světlo v místnosti, apod.
Film je v tomto ohledu velmi zajímavou sondou do života neslyšících lidí.
Určitým protikladem ke světu ticha je v tomto filmu svět hudby, což je záliba, které mála Lara velmi rychle propadá. Při hře na klarinet prokáže nesporný talent, čímž se dostává do velmi zajímavé situace možného odcizení od vlastní rodiny. Velmi silným zážitek je ale i samotné hudba ve filmu, kterou složila Niki Reiser (dvorní skladatelka režisérky Link).
Film Za hranicí ticha byl mým druhým seznámením s tvorbou Caroline Link (po Nikde v Africe) a už teď si jsem jist, že to nebude seznámení poslední. Jedná se o zdánlivě obyčejný film o obyčejných lidech, jejichž životy ale divák prožívá nadmíru neobyčejně :).
A to jsem si ještě před nějakými 15 lety myslel, že v Německu dobré filmy vznikají spíše výjimečně ... :-).
