Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Letošní rok se nese ve znamení Zdeňka Svěráka, který v březnu oslavil významné životní jubileum - úctyhodné devadesátiny, které jsem mimo jiné uctil výběrem dvaceti jeho zásadních počinů. V květnu jsem pak připomínal oscarového Kolju, který do kin vstoupil před třiceti lety. Ještě o deset let starší je snímek, který byl sice na „zlatého svalovce“ jen nominován, přesto se však pro tuzemské diváctvo stal nesmrtelnou klasikou. Tehdy se Svěrák již potřetí po budovatelském dramatu Kdo hledá zlaté dno (1974) a především populární komedii Na samotě u lesa (1976) spojil s oscarovým režisérem Jiřím Menzelem, přičemž jejich třetí společný film Vesničko má středisková je dodnes vlajkovou lodí období perestrojky v českém filmu. Jak tato čerstvě čtyřicetiletá klasika nejklasikovatější vznikala, jak odlišné mělo být obsazení a jaká poselství se skrývají za okřídlenými hláškami, to si připomeneme v následujících odstavcích, v nichž se přeneseme do středočeské obce Křečovice druhé poloviny osmdesátých let.
¨Ústřední dvojicí příběhu jsou prostoduchý závozník Otík Rákosník (János Bán) a jeho řidič Karel Pávek (Marián Labuda). Otík nechtěně způsobuje Pávkovi všelijaké lapálie, on s ním však má svatou trpělivost. Její pohár však přeteče ve chvíli, když Pávek Otíkovou vinou nabourá bránu vlivnému pražskému chalupáři Robertu Rumlenovi (Ladislav Županič), z čehož má ve vsi z ostudy kabát. Rozhodne se proto, že už s Otíkem nechce dál jezdit, pročež by Otík musel jít do služeb prchlivého a žárlivého surovce Josefa Turka (Petr Čepek), z čehož má tato čistá duše hrůzu. Předsedovi JZD Vojtěchu Kalinovi (Miloslav Štibich) však následně přijde dopis z pražského podniku Dřevoplech, ve kterém se píše, že by o Otíkovy služby měli zájem a že mu nabízí pražský byt na sídlišti Lhotka. Jakkoliv si všichni obyvatelé Křečovic uvědomují, že poslat Otíka do Prahy by byla katastrofa, bezelstný Otík tuto nabídku přijme, protože pro něj představuje menší zlo než jezdit s Turkem. Později vyjde najevo, že v tom má prsty Rumlena, který Otíkovu chalupu dohodil svému šéfovi, řediteli Dřevoplechu (Josef Somr). V této chvíli osudově selže Kalina, který Otíka obětuje svému sobeckému zájmu, kdy potřebuje dostat svého syna Honzu (Rudolf Hrušínský nejml.) na námořní školu, pročež je pro něj spolupráce s ředitelem Dřevoplechu výhodná. Musí proto zasáhnout Pávek, který dokáže potlačit osobní ješitnost a Otíka jede zachránit přímo do Prahy.
Manželé Josef a Jana Turkovi jsou důkazem faktu, že domácí násilí je nadčasový problém.
Nejvýraznější vedlejší linku má výše zmíněný Turek a jeho žena Jana (Libuše Šafránková), která jej podvádí se zootechnikem Václavem Kašparem (Jan Hartl), přičemž se tajně scházejí v Otíkově chalupě, když Kašpar kupuje Otíkovi lístky do biografu. Toho si však všimne sousedka Ludmila Hrabětová (Milada Ježková), která je Otíkovou opatrovatelkou a která tak tento milenecký pár podezřívá z úmyslu dostat Otíka do Prahy. K vyvrcholení trojúhelníku mezi Turkovými a Kašparem dojde na taneční zábavě, kdy Turek jejich poměr odhalí, nejprve zmlátí Kašpara a následně i svou manželku. V této linii jsou tak akcentována hned dvě závažná a nadčasová témata, jakými jsou manželská nevěra a domácí násilí.
Další vedlejší linka se týká Pávkova syna Jardy (Stanislav Aubrecht), který je platonicky zamilován do mladé učitelky Věry Kousalové (Magdalena Šebestová), pročež místo Pávka i jeho ženy Růženy (Milena Dvorská) chodí na třídní schůzky své mladší sestry Majky (Klára Pollertová, dnes Trojanová). Jardovy naděje uhasí nový přistěhovalec do vsi, akademický malíř Evžen Ryba, kterého si zahrál sám Svěrák a v jehož náručí mladá učitelka skončí, pročež se nešťastně zamilovaný mladík pokusí o sebevraždu.
Z ostatních postav musíme na prvním místě zmínit především doktora Skružného, který se řadí k vůbec nejznámějším rolím Rudolfa Hrušínského (dalších 29 zásadních rolí tohoto hereckého velikána si připomeňte zde). Tento moudrý venkovský lékař působí pro obyvatele Křečovic jako vrba, které mohou svěřit všechna svá trápení. Jeho „guilty pleasures“ jsou však krásy české krajiny a verše z Máchova Máje, při jejichž recitování se kochá i za volantem, což má za následek časté havárie. Skružný je nejen největším hláškařem filmu, ale v jeho postavě se dokonale snoubí svěrákovská a menzelovská poetika, jejímž základem je pohlížení na chyby a slabosti ostatních s obrovskou dávkou empatie a porozumění.
Přestože je doktor Skružný až třetí největší postava filmu, patří tento venkovský mudrc k vůbec nejznámějším rolím hereckého velikána Rudolfa Hrušínského.
Za zmínku dále stojí rostlinář Jaromír Kunc (Oldřich Vlach), který nikoho neposlouchá, aby nestrkal vypálené sirky do krabičky, což se mu málem ošklivě vymstí. Epizodními figurkami jsou družstevníci Drápalík (Rudolf Hrušínský ml.), který má ocelové tělo, jež nezničí ani kombajn, škodolibý šprýmař Duda (Petr Brukner) a Turkův závozník Šesták (Milan Šteindler), který však neřekne ani slovo. Sympatické cameo si střihnul slovenský komik Julius Satinský coby pilot práškovacího letadla Štefan. Další rázovitou figurkou je hostinský Bedřich Rambousek (Jiří Lír), hypochondr, který si dopředu objednal hrobku. Nabízí se i paralela s výše zmíněným Koljou, jelikož hrobník (Eugen Jegorov) se zde rovněž jmenuje Brož.
Vesnička vznikla za velmi zvláštních okolností a u jejího zrodu stál de facto omyl, kdy Svěrák dostal nedopatřením dvakrát zaplaceno za výše zmíněnou komedii Na samotě u lesa. Sekretářka z téhož studia jej tedy požádala, aby napsal ještě dvě stránky strojopisu, aby se dalo předstírat, že existuje ještě jiný námět a nebyl malér z duplicitního proplacení téhož scénáře. První nástřel příběhu však nikoho nenadchl, až teprve se zapojením Menzela dostal film jasnější kontury. Hlavní postava Otíka vznikla velmi nenápadně, když si Svěrák všimnul mlčenlivého závozníka, který při práci nepromluvil ani slovo a vystačil si s vlastním světem. A právě díky tomu Otík působí tak autenticky i po čtyřiceti letech od natáčení.
Obsazení obou hlavních rolí však mělo být původně odlišné. Roli Otíka psal Svěrák původně na tělo Václavu Vydrovi, avšak Menzel následně viděl v budapešťském divadle maďarského herce Jánose Bána, pročež bylo o představiteli Otíka jasno, přičemž z hendikepu v podobě jazykové bariéry se udělala přednost. Ještě známějším faktem je, že Pávka měl původně hrát Petr Nárožný, který je rekordmanem v tom, kolik rolí měl hrát a nakonec nehrál (podobným způsobem měl být o pár let dříve knihkupcem a falešným vrchním Daliborem Vránou v další klasické svěrákovské komedii Vrchní, prchni! (1980), dnes si však v této roli nedokážeme představit nikoho jiného než Josefa Abrháma, a zrovna tak zhruba v téže době mu režisér Karel Kachyňa nabídl roli pošťáka Josefa Pumplmě ve válečné minisérii Vlak dětství a naděje (1985), která se následně stala životní rolí Stanislava Zindulky). Menzel si však přednostně vybral slovenského herce Mariána Labudu, do té doby převážně kabaretního komika. A s odstupem času se ukázalo, že to byla trefa do černého, jelikož Labuda dokázal Pávkovi dodat ten správný poměr dobrosrdečnosti a tvrdohlavosti. Navíc tu byl i technický detail, že Labuda uměl řídit legendární náklaďák Praga V3S, tudíž se ušetřilo za kaskadéra. Z ostatních rolí měla být ještě sousedkou Hrabětovou původně Stella Zázvorková a mladou učitelku Kousalovou měla pro změnu ztvárnit Marie Horáková (dnes Míková), známá především jako Růženka z pohádky Jak se budí princezny (1977) Václava Vorlíčka.
Křečovice se za 40 let vůbec nezměnily, jen Otíkova chalupa změnila barvu.
Z dnešního pohledu má Vesnička především punc odpočinkové komedie s nesmrtelnými hláškami a letně pohodovým feelingem. Pod touto slupkou však najdeme typicky perestrojkovou společenskou satiru, která si bere na paškál marasmus pozdního socialismu. Leitmotiv postiženého člověka, který je v podstatě celou dobu pasivní (čímž se liší například od amerického Forresta Gumpa) a ostatní si jej pohazují jako horký brambor, je smutnou alegorií na rezignovaný národ, se kterým si tehdejší režim dělal, co se mu zachtělo. Oproti ostatním perestrojkovým satirám má však Vesnička výraznou nadstavbu ve svěrákovské poetice, kdy je na prosté venkovany, ať už se dopouští jakýchkoliv špatností (prospěchářství, využívání slabšího, manželské nevěry či domácího násilí), nahlíženo jako na lidi v jádru velmi ryzí a autentické. Pro Menzela, který již v adaptacích Bohumila Hrabala, jakými byly oscarové Ostře sledované vlaky (1966), trezoroví Skřivánci na niti (1969), poetické Postřižiny (1980) nebo lidově jadrné Slavnosti sněženek (1983), ukázal velký cit pro pověstné hledání perliček na dně, tak byla Vesnička ideálním materiálem. Spojení dvou filmařských géniů tak dalo vzniknout majstrštyku, který v kinech lámal rekordy (návštěvnost svého času dosáhla na neuvěřitelných 4,43 milionu diváků) a ani po čtyřiceti letech neztrácí na nadčasovosti a mnoho takových Otíků, Pávků, Skružných, Turků, Kašparů i Kalinů můžeme potkávat i dnes, přičemž vůbec nezáleží na tom, že již neexistuje JZD a neoslovujeme se soudruhu.
Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Médium.cz (článek autora Tarise Bodgatise), Krajské listy, kinomaniak.cz, AI;
Foto: © Česká televize
Zobrazit příspěvek na Instagramu
(4,91 z 5)