Pro řeckou filmovou tvorbu (možná i z důvodu jejího sporadického výskytu u nás - mimochodem slovo sporadicky je řecké - od Sporád) mám jistou slabost. Seriál Maestro není dobré stavět na nějaké velké piedestaly, není to bůhvíjaká překvapivá záležitost, nicméně - a to je jeho hlavní předností - se mu dobře daří vybrat správné ingredience a ty vhodně smíchat. Podobně, jako když děláte řecký salát. Není to velké umění, avšak při dodržení správného poměru a kvalitních surovin, se dostaví fajn výsledek.
Hudebník Orestes se vydává na ostrov Paxos, neboť tam byl pozván, aby pomohl uspořádat pravidelný hudební festival, který byl v předchozích letech patrně přerušen následkem rozmachu covidu 19. Orestes tedy přijíždí a potkává o generaci mladší Kleliu. Mezi nimi se rozvine zápletka, která si ničím nezadá s Rosamunde Pilcher. Být to jen o tom, asi by seriál patřil někam do večerního programu TV Barrandov, jenže na ostrově žijí ještě jiní lidé, každý má nějakého toho kostlivce ve skříni a když budete pozorně sledovat, kostlivci budou hlasitě chřestit kostmi a možná i nějaký vypadne. V tom spočívá kouzlo tohoto seriálu, u jehož sledování mě krom výše zmíněné Rosamunde často přicházelo na mysl i Lynchovo Twin Peaks, pokud by tedy bylo točeno v Řecku a korekturu tomu dělala paní Pilcher s paní Steel. Ano, nestydím se, mně se to líbilo.
Velkým plusem jsou neokoukané herecké tváře, citlivé prostřihy do minulosti a fajn vybraná podkresová hudba (Goldfrapp, Cat´s Eyes,...).
Vrabci na střechách řeckých větrných mlýnů si cvrlikají, že prý se začalo s přípravami na druhou sérii. Inu, proč ne, ten závěr si o ni přímo (až možná přespříliš podbízivě) říká.
