Hodnocení článku
(5 hlasů, průměr: 3,60 z 5)
Loading...TAJEMSTVÍ SMRTI: Kontroverzní dokument Viliama Poltikoviče
U příležitosti svátku mrtvých vstupuje do kin odvážný duchovní snímek Viliama Poltikoviče s názvem Tajemství smrti, kterým provází v roli komentátora herec Jaroslav Dušek známý svým alternativním zaměřením. Tento poněkud kontroverzní snímek seznamuje diváka s různými kulturními přístupy k pojetí konce života, s tím domněle vědeckým, který tvrdí, že smrtí vše končí, ale i s tím alternativním, kdy smrt nemusí být nutně vnímána jako tabu, tragédie, konec či něco veskrze zlého, tak jak se již po mnohá léta traduje v naší západní kultuře.
Tvůrce dokumentu o smrti - v jedné osobě kameraman, fotograf, spisovatel a hlavně jeden z nejvýraznějších režisérů s duchovní tématikou u nás Viliam Poltikovič, vystudoval na katedře dokumentární tvorby, debutoval celovečerním dokumentem Dva roky pro celý život (1986) a jako velice plodný tvůrce doposud natočil přes 170 filmů zejména pro Českou televizi. Viliam není vyloženě známá slavná osobnost ve smyslu mediální celebrity, já sama jej ‚znám‘ asi pouhých deset let, ale myslím si osobně, že Viliam po tomto druhu slávy ani neprahne. Jsem toho názoru, že komerční úspěšnost jeho děl není pro Viliama prioritou číslo jedna, ale zřejmě sleduje i jiné své vlastní vyšší cíle. Tedy vysoká návštěvnost jako u komerčních trháků plných duchaprázdného balastu zapíjena kolou a zajídána popcornem Viliama asi netáhne. Musím bohužel smutně uznat, že naše společnost nedoceňuje až tak plně jeho žánr děl. Mezi jeho díly jmenujme například další dokumenty obdobného zaměření jako Smrt jako brána (2022), seriál Brána smrti (2015) nebo Dalajlamovo poselství (2009). Dokument Tajemství smrti se točil poměrně dlouhou dobu - bezmála deset let od roku 2015 do roku 2024. Snímek je svým obsahem komponován velmi podobně jako již zmíněný o devět let starší cyklus Brána smrti, mohlo by se tedy zdát, že již jde o opakování tématu. Nicméně mírné odlišnosti mezi oběma díly jsou: namísto seriálové formy pro českou televizi je volena forma kratší pro kina a ucelenější. Obě díla jsou si velmi podobna myšlenkou, obsahem a dokonce i někteří hosté jsou stejní. Vyvstává tedy otázka repetitivnosti, zda se Viliam nezasekl ve svém díle u tématu sdílené smrti a prožitkům blízké smrti? Já věřím, že ne a budu se těšit na další nyní rozpracovaný zajímavý dokument o reinkarnaci, který je nyní připravován a bude zpracován v příštích několika letech.
Režisér Viliam Poltikovič se v dokumentu dotýká citlivého tématu smrti, sdílené smrti, prožitků blízké smrti a možnosti života po životě, což je pro mnohé z nás bohužel naprosto nepřijatelné téma, ačkoliv v jiných kulturách je smrt vnímána jako zcela samozřejmá součást života. Rozumí běžný odmítavý zarytý ateista vůbec těmto termínům? Kupodivu pro nevěřícího člověka věda dovede tyto termíny od sebe odlišit, kdy sdílenou smrt prožívá mnoho ošetřovatelů v hospicích, zdravotníků v nemocnicích, záchranářů a pozůstalých u ‚lůžka‘ odcházejícího a podávají o tomto fenoménu svou zprávu (mimochodem i zde v dokumentu). Naproti tomu zážitek blízké smrti prožívá umírající člověk na svou vlastní kůži (někdo ano, jiný ne). Tolik k vysvětlení základních pojmů. Tedy skrze mnohé svědecké výpovědi účinkujících zdravotníků, lékařů, psychologů, filozofů, učitelů a dalších autor vtiskl do svého dokumentu myšlenku, že život smrtí zdaleka nekončí. Pracuje tedy s přirozeným lidským strachem ze smrti a pokouší se tento strach překonat. Autor dokonce ukazuje smrt jako prostředek manipulace právě pro strach z konečnosti pozemského žití. Dokument je podán uměleckou formou, ale i přes veškerou svou barevnost může na některé jedince působit temně, přesto je laděn optimisticky, že i něco takového jako smrt může být fantastickým zážitkem. Dle svého autora je téma smrti bohužel v naší bohužel veskrze konzumní společnosti opomíjeno a vytěsňováno, což způsobuje mnohé psychické či duchovní potíže. Autor dokonce tvrdí, že ze strachu ze smrti se odvíjejí další mnohdy až panické strachy lidí, kteří se ve svých straších utápějí, neboť se svými fobiemi nepracují a snadno těmto atakům podléhají. Autor sám patří k lidem, kteří se po vzoru tradičních kultur na smrt připravují a skrze vědomí smrti může teprve docenit přítomný okamžik života.
Ale co je tedy obsahem snímku? Celý příběh je vypravován skrze komentátora Jaroslava Duška, který diváka provede různými zkušenostmi, mýty, legendami ale i osobními výpověďmi. Já sice nesouhlasím do puntíku se všemi Duškovými názory, myšlenkami a postoji kolem života, nemoci a smrti, ale přesto považuji za velice ozdravné a přínosné zamýšlet se nad skutečnostmi, které Jaroslav nadhazuje. Považuji za moudré seznámit se s rozličnými tezemi a vybrat si to, co s člověkem rezonuje. Zejména nesouhlasím s aplikací platónských idejí, které lze vystopovat nejen u zmíněného Jaroslava a Viliama, ale bohužel zejména v celé naší křesťansky zformované moderní společnosti. Je nutné zmínit, že Jaroslav sám skrze své působení v tomto dokumentu nikomu nesvěřuje žádné tajemství ani nikomu nenutí žádné ultimátní pravdy. Naopak, je pouze vlídným průvodcem, který po vzoru starořeckého myslitele Sókrata klade nepříjemné otázky a vzbuzuje tím v lepším případě neklid anebo v tom horším případě až úzkost na straně odmítavého diváka. Pokud však semínko padne na úrodnou půdu, může se divák dopracovat ke svým vlastním myšlenkovým závěrům, což je jistě dle mého skromného názoru cílem díla. V dokumentu zejména dále vystoupí také mnoho účinkujících postav se svými osobními příběhy, na nichž je celý dokument vystavěn. Jmenujme především několik postav jako je Stanislav Grof - uznávaný český psychiatr pracující v Americe, který tvrdí, že smrt bude jistě fantastickým zážitkem, dále Raymond Moody - autor knihy Život po životě, ve které zkoumá zážitky blízké smrti, duchovní dalajlama Tändzin Gjamccho, Anita Moorjani - autorka globálního bestselleru Musela jsem zemřít, Amit Goswami, filozof Ervín László je jedním z hlavních světových teoretiků integrálního myšlení a současně je i zakladatelem tzv. systémové filozofie, proslavil se svou teorií o vesmíru, který je podle něj tvořivým, vnitřně propojeným procesem, jehož základním aspektem je vědomí. Tito a rovněž další zpovídaní účinkující hosté prezentují ve snímku svůj názor na konec života. K obsahu dokumentu se ještě vrátím o pár řádek dále.
Proč snímek považuji za kontroverzní? Snímky Viliama Poltikoviče obvykle vyvolávají souhlas i nesouhlas, uznání i odmítnutí, souhlasné pokyvování i odmítavé kroucení hlavou. Viliamova tvorba tedy rozděluje veřejné mínění společnosti nebo vyvolává vášnivé debaty či hádky, kdy jedni tvůrce oslavují a druzí zatracují s odkazem na vědecké teorie. Mimochodem jenom dodám, že v dnešní době je to právě věda, která se již dlouhá léta zabývá studiem v dokumentu předkládaných fenoménů. Je tedy patrné, že do jisté míry všem se změnil život po setkání se smrtí. Dokument nese poselství, že nelze žít zcela dobrý život bez vědomí jeho konečnosti a současně je tradičně dobré věnovat za života čas přípravě na smrt.
Pro koho je snímek určen? Ačkoliv jsou Viliamovy snímky přijímány společností rozporuplně, tvůrce má svou početnou základnu diváků. Tento film je určen úzké skupině spirituálně otevřených lidí sestávající z fajnšmekrů, kteří si potrpí na tento druh alternativna. Dokument propagovaný zejména v rozhlase, v rozhovorech a na sítích vstupuje nyní do kin, ale já bych očekávala posléze i zakoupení českou televizí, odvysílání a zpřístupnění na iVysílání, kde je volně ke zhlédnutí i předchozí cyklus Brána smrti. Viliam tvoří své dokumenty evidentně pro svou ne příliš početnou cílovou skupinu, která je složena ze stejně smýšlejících přemýšlejících a hledajících lidí, kteří nejsou uvězněni pouze ve své mysli, ale jsou otevřeni a přístupni i jinému druhu vnímání. Totiž, je-li divákem bytost na určitém stupni vývoje vědomí, může být tento dokument přijat veskrze pozitivně. Ale není-li divák cílovou skupinou, setká se zřejmě ve svém nitru se směsicí smíšených pocitů v podobě odmítnutí, averze, rozčarování, velkého zklamání a možná i velké nudy. Mě osobně se snímek líbil a dojal mne svou upřímnou výpovědí skrze osobní příběhy vystupujících osob. Řadím se totiž mezi osoby, které toto téma upřímně zajímá, dokonce jsem četla i knihy od účinkujícího Raymonda Moodyho nebo třeba tibetskou knihu mrtvých.
Snímek kromě toho, že je vizuálně nápaditý svou tajemnou kouzelnou i strašidelnou fantazií obrazů, lebek, duchů a jiných symbolů, je velmi silný a má hlubokou myšlenku přiblížit smrt nám všem v podobě, v jaké ji běžně neznáme. Snímek nastoluje otázky a hledá na ně odpovědi. Líbí se mi napůl snivá forma zpracování i obsah a forma výpovědí hostujících účastníků. Já se koster nebojím, takže záběry z kostnice v Sedlci mne nepohoršily a jen dodávám, že v dokumentu neúčinkují žádné obživlé či mluvící lebky ani duchové, jak tvrdí někteří zlí jazykové. Oceňuji, že v dokumentu vystupují vědci, lékaři, psychologové, filozofové, záchranáři i obyčejní lidé, kteří nabízí své výpovědi. Je fajn, že dokument je obohacen titulky se jmény a profesemi účinkujících, což má svou výpovědní hodnotu. Snímek navzdory všem zlým jazykům získal na čsfd v tuto chvíli krásných 63% a je možné, že toto procento dále poroste.
Pozn.: Pro méně chápavé nebo méně vzdělané: Primární význam slova kontroverzní v tomto kontextu odkazuje spíše na rozporuplné přijetí než na objektivní snahu o vyvážené zkoumání tématu. Takový dokument často polarizuje publikum a vyvolává diskuze o svém záměru či obsahu.