Temné vody - Dark Water

Nebudu prv­ní ani posled­ní, kdo k ame­ric­ké­mu rema­ku japon­ské­ho fil­mu při­stu­po­val jako k horo­ru. A to je hlav­ní pro­blém. Přestože jsou tak Temné vody pre­zen­to­vá­ny, děsi­vých scén je tu napros­té mini­mum. A jeli­kož jsem den před sle­do­vá­ním toho­to fil­mu viděl 3:15 Zemřeš, kon­trast mezi kla­sic­kým horo­rem a Dark Water vyni­kl ješ­tě více. Rovnou vás upo­zor­ním na to, že krve, „leka­ček“ a mrt­vol je tu mini­mum. Žádná roz­pá­ra­ná bři­cha nebo všu­dypří­tomní ducho­vé vyska­ku­jí­cí ze skří­ní. Nic tako­vé­ho. Hlavní zbra­ní, kte­rou reži­sér Walter Salles vyu­ží­vá k navo­ze­ní mra­ze­ní v zádech je pře­de­vším ladě­ní vizu­ál­ní strán­ky fil­mu do růz­ných očím nepří­jem­ných odstí­nů (zele­ná, čer­ná) a bez­moc, kte­rou poci­ťu­je hlav­ní hrdin­ka Dahlia (Jennifer Connelly). Jako roz­ve­de­ná mat­ka malé Ceci (Ariel Gade) je nuce­na hle­dat lev­ný pod­ná­jem. Najde malý, nepří­liš (vůbec) útul­ný byt, kte­rý je ale finanč­ně při­ja­tel­ný a dce­ři se, i přes počá­teč­ní odmí­tá­ní, začí­ná vel­mi líbit. Nakonec se tedy obě nastě­hu­jí, ale přes­to­že neo­če­ká­va­ly idy­lic­ké byd­le­ní, situ­a­ce je hor­ší než čeka­ly. Stropem začí­ná pro­sa­ko­vat voda, Ceci neu­stá­le mlu­ví o ima­gi­nár­ní kama­rád­ce a Dahlia trpí noč­ní­mi můra­mi.

Tentokrát se nedo­čká­me žád­ných pro­myš­le­ných dějo­vých zvra­tů, neu­vě­ři­tel­né­ho finá­le nebo scé­náris­tic­kých smy­ček. Naopak, neu­stá­le bude cítit inspi­ra­ci jiný­mi titu­ly, jako je napří­klad Kruh. Nebo je tu jiná mož­nost, že v Japonsku se pros­tě natá­čí obvykle jen horo­ry o mrtvých hol­čič­kách hle­da­jí­cích mat­ku (prav­dou je, že na japon­ských ver­zích Kruhu a Temných vod pra­co­va­li stej­ní tvůr­ci). Samotná pří­tom­nost ducha býva­lé nájem­ni­ce je val­nou vět­ši­nu času jen jem­ně nazna­čo­vá­na, a až na úpl­ném kon­ci se nemrt­vá ohlá­sí v plné síle. Jenže vzhle­dem k tomu, že 80 – 90 % celé­ho fil­mu ply­ne v dost poma­lém tem­pu je finá­le nepří­jem­ně sla­bé a  nená­pa­di­té.

Přesto nelze Temným vodám upřít to, že občas vyvo­lá­va­jí nepří­jem­ný pocit. Není to díky stra­ši­del­ným oka­mži­kům, ale pro­to, že se hlav­ní hrdin­ka oci­tá v hro­zi­vé, ale reál­né situ­a­ci. Žije v nevzhled­ném bytě, její dce­ra má pro­blémy s  cho­vá­ním, býva­lý man­žel hro­zí žalo­ba­mi, jeli­kož chce Ceci do vlast­ní péče, pro­na­jí­ma­tel domu je nechut­ný „sli­zoun“ a správ­ce, ten také kur­zy sluš­né­ho cho­vá­ní urči­tě nena­vště­vo­val. Pravděpodobně vydě­sí to, že by vás snad v budouc­nos­ti mohl potkat podob­ný osud. Nic jiné­ho, totiž strach nevy­vo­lá. Snad jeden mož­ná dva oka­mži­ky vás mír­ně vyle­ka­jí. Toť vše.

Jako horor tedy nema­jí Temné vody co nabíd­nout. Pokud si chce­te v pátek pus­tit něja­ké DVD, u kte­ré­ho se bude­te všich­ni krčit na gau­či a bát se, že v  potem­ně­lé chod­bě na vás čeká psy­cho­pat se seky­rou, oka­mži­tě sáh­ně­te jinam. Dark Water jako horor nefun­gu­je téměř vůbec. Naopak jako psy­cho­lo­gic­ké dra­ma s mír­ný­mi mys­te­ri­óz­ní­mi prv­ky si vede sluš­ně. Hlavně díky vyni­ka­jí­cí Jennifer Connelly, kte­rá roli str­ha­né mat­ky zvlá­dá výteč­ně. Ona je hlav­ním a nespor­ným kla­dem celé­ho fil­mu.

Ihned po zhléd­nu­tí jsem byl hod­ně roz­ča­ro­va­ný. Právě pro­to, že jsem před­po­klá­dal, že jde o kla­sic­kou vyvraž­ďo­vač­ku se spous­tou duchů a hek­to­li­t­ry krve. Měl jsem neod­byt­ný pocit, že se celý film v pod­sta­tě nic nedě­lo. A ona je to sko­ro prav­da. Většina pozor­nos­ti byla věno­vá­na vývo­ji hlav­ní posta­vy, kte­rá se muse­la potý­kat s nepříz­ní osu­du. Tak příš­tě by to chtě­lo roz­mys­let si, pod hla­vič­kou kte­ré­ho žán­ru film vypus­tit. Jinak se může­te stát podob­ná situ­a­ce jako nyní - z  napros­to nedě­si­vé­ho horo­ru se vyklu­ba­lo sluš­né dra­ma.

---

---