Načítám počet zobrazení...
Filmová série Toy Story: Příběh hraček je vlajkovou lodí studia Pixar – už jen proto, že její první díl byl v roce 1995 vůbec prvním celovečerním trojrozměrně animovaným snímkem v historii kinematografie. V roce 2010 byla tato série úspěšně završena třetím dílem, jenž její příběh příjemně a smysluplně uzavíral, a nevypadalo to, že by kdy mělo dojít k jakémukoli dalšímu pokračování. Vznik dílu čtvrtého po devítileté pauze proto pochopitelně doprovázely obavy, jestli se v jeho ději podaří nějak navázat na události předchozích filmů, a zdali nepůjde jen o nastavovanou kaši vyrobenou čistě za účelem finančního zisku.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
Potenciálního zklamání se ale nakonec není třeba obávat, neb Toy Story 4: Příběh hraček je naštěstí důstojným pokračováním, které svým předchůdcům rozhodně ostudu nedělá. K osudům mnohých postav a k motivům typickým pro celou sérii se vrací s tím, že je nadále rozvíjí, a opatřuje finální tečkou i jednu vedlejší příběhovou linii, která se pořádného završení doposud nedočkala. V tomto ohledu je potřeba pochválit scénář, resp. děj filmu, jemuž se podařilo dát chytře vystavěný a s láskou opracovaný tvar, za jehož vznikem skutečně nestojí jen vidina výdělku, ale i touha vyprávět, jak to bylo s populárními hrdiny dál.
Film začíná letmým nostalgickým připomenutím některých okamžiků z předešlých dílů série a pokračuje v podstatě tam, kde se naposledy skončilo – předáním hlavních hrdinů, dětských hraček, do rukou nové majitelky. Tou je šestiletá holčička Boonie, která si během svého prvního dne ve škole vyrobí z použité plastové vidličky a několika odpadků novou hračku a pojmenuje ji Vidlík. Poněkud zmateného nováčka se ujme zbytek party v čele s kovbojem Woodym a zasvětí ho do toho, co to obnáší být něčí hračkou. Zbytek příběhu je věnován záchranné misi započaté tím, že Boonie ztratí Vidlíka během rodinného výletu a Woody se vydá po jeho stopách, následován Buzzem Rakeťákem. Následně dojde ke znovushledání Woodyho s porcelánovou panenkou Pastýřkou, s níž si dříve (už od prvního Toy Story) vyměňoval zamilované pohledy, dokud oba neskončili vinou nešťastného osudu každý u jiného majitele.
Z původních postav je tudíž nejvíce času věnováno Woodymu, Pastýřce a Buzzi Rakeťákovi, zatímco ostatní jsou odsunuti na vedlejší kolej, což ale neznamená, že by byli přehlíženi. Film se k nim totiž pravidelně vrací a sleduje je při vykonávání jejich práce – zajištění dostatku času pro ostatní, aby jejich záchranná mise mohla být úspěšná. Z nových postav je nejzajímavější rozbitá panenka z vetešnictví, která ve filmu plní funkci podlé záporačky se strašidelnými poskoky. Za jejími činy však stojí pochopitelné motivace, jež z ní ve výsledku nečiní zlo, které by bylo nutné potrestat, nýbrž zranitelnou oběť okolností, jíž je potřeba porozumět a pokusit se jí pomoct. Ostatní nové postavy mají téměř výhradně už jen komickou funkci, a to včetně zmíněného Vidlíka, slabomyslného neurotika s neujasněnou osobností a fetišem na odpadkové koše.
Technicky dokonalé animaci každopádně nelze nic vytknout a z hlediska děje a jeho vyprávění těch vad také není příliš. Rozjezd je sice trochu pomalejší a starší díly Toy Story byly v řadě scén nápaditější, vtipnější a spletitější, i tak jde ale stále o zdařilou zábavu, která je v rámci animované konkurence stále vtipná, nápaditá a příběhově vynalézavá značně nadstandardně, a hlavně je vkusná a nepotřebuje si příliš vypomáhat primitivními groteskovými gagy. Tvůrcům v čele s celovečerně debutujícím režisérem Joshem Cooleym (jedním ze scenáristů filmu V hlavě) navíc nelze upřít skvělou práci s gradací, postavami, komediálním načasováním a citem pro emocionální pasáže, jež zejména ke konci efektivně dojímají, aniž by musely příliš tlačit na pilu.
Co se filmařům též povedlo, je navázat na témata přátelství, vzájemné pospolitosti a hledání svého místa ve světě, jež prostupují celou sérii Toy Story, a jsou silně akcentovány i tentokrát. Novinkou je však motiv odložených hraček, které už nebavilo být přehlížené a chytat prach na poličce, a tak se rozhodly osamostatnit, odejít do světa a žít vlastní život. Doposud bylo totiž údělem hraček sloužit svým dětským majitelům a být nástroji jejich štěstí a radosti, nemluvě o citových vazbách, které vznikaly mezi dětmi a jejich hračkami oboustranně. V Toy Story 4 ale přibývá postav, jejichž cílem je dosažení jejich vlastního štěstí, jenž nemusí nutně spočívat v naplnění touhy patřit nějakému dítěti. Je to opět posun někam dál – v Toy Story 3 si hrdinové uvědomili, že se nemusí vázat pouze na jednoho člověka, neb mohou učinit šťastným kterékoli dítě, teď pro změnu zjišťují, že se klidně obejdou i bez dětí.
Pro existenci filmu Toy Story 4: Příběh hraček se tak nakonec podařilo nalézt ospravedlnění a povedlo se i udržet ve všech ohledech vysokou kvalitativní laťku, díky čemuž snímek působí skutečně jako nedílná součást série a nikoli pouze jako její nadbytečná nadstavba. Příběh hraček se tak konečně dočkal definitivního finále, o čemž svědčí i zpráva, že se v Pixaru zapřísáhli, že s natáčením jakýchkoli pokračování nadobro skoncovali. Tak uvidíme, jestli dodrží slovo.
Podívejte se na hodnocení Toy Story 4: Příběh hraček na Kinoboxu.
