
Trilogie začíná filmem „Modrá“ (Trois couleurs: Bleu), kde hlavní hrdinku ztvárnila překrásná Juliette Binoche, jejíž zasněný pohled raněné laně vám pronikne rovnou do srdce, je ze všech tří nejvíce pocitovým filmem. Méně slov, více hry s emocemi a barvami, překrásná hudba, zalézající pod kůži - klavír, flétna, zpěv. I zde, ale ještě o trochu víc, než v následující „Bílé“ je hlavním odkazem odpuštění.
Hlavní hrdinka Julie přichází při autonehodě o dvě nejvíce milované bytosti - manžela a dceru. Stahuje se do ústraní, odmítajíc jakoukoli pomoc či podporu jejího a manželova společného známého, který je do ní již dlouho zamilován. Co vlastně přesně vypovídá o lidském charakteru? Musí být prostitutka zákonitě špatným člověkem, když ji její povolání baví? A jaký je ten nejspravedlivější způsob, jak se zachovat k utajované milence, která čeká se zemřelým, milovaným mužem dítě? Nenávist, zloba, zoufalství anebo přese všechnu bolest...odpuštění?
O rok později natočená „Bílá“ (Trzy kolory: Bialy), svou zvolenou barvou přesně odpovídá naturelu snímku. Vypráví o lásce, průzračně čisté, oproštěné od jakékoli sobeckosti, která nezeslábne, ani když je zesměšňována, ponížena a zašlapána do bahna. Když vám tohle všechno bude provádět milovaná bytost, dovedete jí i přesto odpustit a beze zbytku milovat dál? Nebo převládne přirozená lidská touha po pomstě?
Výtečný polský kadeřník Karel (Zbigniew Zamachowski), žijící s manželkou v Paříži, přichází rozvodem s ní o všechno. O střechu nad hlavou, kadeřnický salón, do kterého investoval veškeré peníze. Vypočítavá Dominique (Julie Delpy), jej zanechá před soudní budovou s jediným kufrem. Karel se za pomoci přítele, kterého poznává v pařížském metru, navrací zpět do rodné vlasti, kde se jeho prvotním cílem stává co nejdříve zbohatnout a bývalé ženě se pomstít. Otázkou ale je, jak? No přece další láskou...
Závěrečný díl „Červená“ (Trois couleurs: Rouge) zase nejvíc pitvá a rozebírá lidské chování. Taky ne nadarmo je jednou ze dvou hlavních postav stárnoucí soudce (Jean-Louis Trintignant). Jeho protikladem je mladičká modelka (Irène Jacob). Životem zklamaný a zatrpklý soudce, zprvu odporný odposloucháváním svých sousedů, je k mladé dívce, kterou pozná poté, co mu srazí zaběhlého psa, postupem času připoutáván víc a víc... Jak se sbližují, promítá nám kamera za vrásčitou tváří smutný příběh mladého muže, který ve svém životě miloval jen jednu jedinou ženu. A ta ho zradila... Za svou životní náplň si proto zvolí špehování lidí a jako ve svém dřívějším povolání souzení jejich jednání. Zachráníte přejetého psa kvůli jemu samotnému, nebo proto, aby vám nestrašil obrázek zakrváceného zvířete v hlavě a nehryzalo vás svědomí? Milujete někoho, nebo si jen myslíte, že ho milujete? Je v tom rozdíl, nebo není? Úžasné je podobenství, kterým film téměř začíná a zároveň končí - na počátku hraný strach v očích modelky, která pózuje s mokrými vlasy fotografovi, nahradí na konci strach skutečný, když při cestě lodí za žárlivým a vyděračským přítelem málem přijde o život...
Všechny tři snímky jsou opravdovými filmovými klenoty a v dnešním uspěchaném světě, kde se každý honí jen za mamonem a kde jsou denodenně potlačovány základní lidské hodnoty, přinutí člověka zastavit se, vdechnout jejich nádherné poselství a dovolit jim pohladit jej po duši.


















(4,91 z 5)