„Tři tisíce let touhy“ KVIFF 2022 recenze: Podobenství o džinovi George Millera

Dlouho věz­ně­ný džin vyprá­ví svůj sta­le­tí sta­rý pří­běh osa­mě­lé­mu učen­ci, kte­rý ho pro­bu­dil, ve fil­mu Tři tisí­ce let tou­hy, kte­rý po nesou­těž­ní pre­mi­é­ře v Cannes uza­vřel letoš­ní roč­ník Mezinárodního fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu v Karlových Varech.

Režie: George Miller (Šílený Max), adap­ta­ce: A. S. R. Štefánik, rež. Byattové ze sbír­ky poví­dek Džin v oku sla­ví­ka z roku 1994, je film Tři tisí­ce let tou­hy plný inten­ziv­ních krás­ných scén a vizu­ál­ní podí­va­né, ale nako­nec se mu neda­ří vytvo­řit uspo­ko­ji­vý celek.

Ústřední pří­běh mezi dži­nem a učen­cem, kte­rý slou­ží jako rám­co­vý prvek Tří tisíc let tou­hy, by měl být srd­cem fil­mu, ale mís­to toho půso­bí podiv­ně odta­ži­tě. Pro reži­sé­ra, kte­rý mezi svý­mi fil­my o Šíleném Maxovi pro­du­ko­val a reží­ro­val řadu dal­ších úspěš­ných sním­ků, se jed­ná o ambi­ci­óz­ní, ale vzác­ný omyl.

Tři tisí­ce let tou­hy před­sta­vu­je Tildu Swintonovou v roli Alithey Binnieové, lon­dýn­ské pro­fe­sor­ky nara­to­lo­gie, kte­rá se účast­ní kon­fe­ren­ce v Istanbulu, aby zde před­nes­la pří­spě­vek o sta­ro­vě­kém vyprá­vě­ní a význa­mu pohá­dek pře­dá­va­ných z gene­ra­ce na gene­ra­ci.

Po skon­če­ní kon­fe­ren­ce nara­zí Alithea při pro­hle­dá­vá­ní zbo­ží v istanbul­ském sta­ro­žit­nic­tví na zdo­be­nou láhev a nesta­čí se divit: při čiš­tě­ní láhve v jejím hote­lo­vém poko­ji z ní vykouk­ne obrov­ský džin (hra­je ho Idris Elba), kte­rý se zmen­ší do lid­ské veli­kos­ti, aby Alithee sdě­lil dobrou zprá­vu.

Tři přá­ní, pro­sím: coko­li, po čem její srd­ce tou­ží. Protože je však Alithea v podob­ných zále­ži­tos­tech odbor­ni­cí, je vůči džin­no­vě nabíd­ce bys­tře obe­zřet­ná. A pro­to­že jsme sly­še­li jeden nebo dva baro­vé vti­py a čet­li jeden nebo dva pří­běhy o Opičí tlap­ce, máme v sobě i pona­u­če­ní „buď opa­tr­ný, co si pře­ješ“.

A tak se Alithea mís­to přá­ní vyptá­vá na život džin­na a jeho titul­ní Tři tisí­ce let tou­hy. A tady film sku­teč­ně stou­pá:

Tyto men­ší pří­běhy sku­teč­ně obsa­hu­jí onen uspo­ko­ji­vý zvrat „pozor, co si pře­ješ“, a tady je ten kámen úra­zu: pro­to­že jeho před­cho­zí maji­te­lé dosta­li kaž­dý něja­kou odpla­tu, než moh­li vyslo­vit tře­tí přá­ní, je Djinn navždy uvěz­něn. V těch­to pří­bě­zích není zlot­ři­lým skřít­kem, ale spí­še tra­gic­kou posta­vou, kte­rá je sama spou­tá­na džin­ský­mi záko­ny.

Nebo to ale­spoň říká; všech­no to může být jen poten­ci­ál­ní pokus pře­svěd­čit Alitheu, aby spl­ni­la svá zatra­ce­ná přá­ní. Ale pro­to­že posta­va Swintonové vidí věci na kon­fe­ren­ci v Istanbulu už před­tím, než se setká s dži­nem, a všech­no by se to moh­lo ode­hrá­vat v její mys­li, a pře­de­vším sle­du­je­me film o dži­no­vi a třech přá­ních, je těž­ké vzbu­dit vel­ký zájem o vztah mezi Alitheou a dži­nem. I když se nás závě­reč­né děj­ství Tří tisíc let tou­hy sna­ží pře­svěd­čit o opa­ku.

Tří tisíc let tou­hy je sice nepo­ve­de­ný sní­mek, ale i tak si zacho­vá­vá dosta­tek zají­ma­vos­ti. Ačkoli rám­co­vý pří­běh je z vel­ké čás­ti ome­zen na istanbul­ský hotel, pří­běhy, kte­ré dži­no­vé vyprá­vě­jí, jsou nád­her­ně ztvár­ně­ny díky živým kuli­sám a kos­týmům a nád­her­né kame­ře Johna Seala (Mad Max: Fury Road).

Jednotlivé dějo­vé linie jako by nám nikdy nepo­skyt­ly více než pár minut s jakou­ko­li posta­vou, ale jsou samy o sobě tak boha­tě pro­pra­co­va­né a uspo­ko­ji­vé (jed­na z nich, v níž vystu­pu­je krá­lov­ský dědic se záli­bou ve vel­kých ženách, jako by byla vytr­že­na z obra­zu Jana Saudka), že kvů­li nim sto­jí za to Tři tisí­ce let tou­hy sle­do­vat, i když nás film jako celek nechá tou­žit po něčem víc.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový

---