(zatím nehodnoceno)
Loading...Dlouho vězněný džin vypráví svůj staletí starý příběh osamělému učenci, který ho probudil, ve filmu Tři tisíce let touhy, který po nesoutěžní premiéře v Cannes uzavřel letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Režie: George Miller (Šílený Max), adaptace: A. S. R. Štefánik, rež. Byattové ze sbírky povídek Džin v oku slavíka z roku 1994, je film Tři tisíce let touhy plný intenzivních krásných scén a vizuální podívané, ale nakonec se mu nedaří vytvořit uspokojivý celek.
Ústřední příběh mezi džinem a učencem, který slouží jako rámcový prvek Tří tisíc let touhy, by měl být srdcem filmu, ale místo toho působí podivně odtažitě. Pro režiséra, který mezi svými filmy o Šíleném Maxovi produkoval a režíroval řadu dalších úspěšných snímků, se jedná o ambiciózní, ale vzácný omyl.
Tři tisíce let touhy představuje Tildu Swintonovou v roli Alithey Binnieové, londýnské profesorky naratologie, která se účastní konference v Istanbulu, aby zde přednesla příspěvek o starověkém vyprávění a významu pohádek předávaných z generace na generaci.
Po skončení konference narazí Alithea při prohledávání zboží v istanbulském starožitnictví na zdobenou láhev a nestačí se divit: při čištění láhve v jejím hotelovém pokoji z ní vykoukne obrovský džin (hraje ho Idris Elba), který se zmenší do lidské velikosti, aby Alithee sdělil dobrou zprávu.
Tři přání, prosím: cokoli, po čem její srdce touží. Protože je však Alithea v podobných záležitostech odbornicí, je vůči džinnově nabídce bystře obezřetná. A protože jsme slyšeli jeden nebo dva barové vtipy a četli jeden nebo dva příběhy o Opičí tlapce, máme v sobě i ponaučení „buď opatrný, co si přeješ“.
A tak se Alithea místo přání vyptává na život džinna a jeho titulní Tři tisíce let touhy. A tady film skutečně stoupá:
Tyto menší příběhy skutečně obsahují onen uspokojivý zvrat „pozor, co si přeješ“, a tady je ten kámen úrazu: protože jeho předchozí majitelé dostali každý nějakou odplatu, než mohli vyslovit třetí přání, je Djinn navždy uvězněn. V těchto příbězích není zlotřilým skřítkem, ale spíše tragickou postavou, která je sama spoutána džinskými zákony.
Nebo to alespoň říká; všechno to může být jen potenciální pokus přesvědčit Alitheu, aby splnila svá zatracená přání. Ale protože postava Swintonové vidí věci na konferenci v Istanbulu už předtím, než se setká s džinem, a všechno by se to mohlo odehrávat v její mysli, a především sledujeme film o džinovi a třech přáních, je těžké vzbudit velký zájem o vztah mezi Alitheou a džinem. I když se nás závěrečné dějství Tří tisíc let touhy snaží přesvědčit o opaku.
Tří tisíc let touhy je sice nepovedený snímek, ale i tak si zachovává dostatek zajímavosti. Ačkoli rámcový příběh je z velké části omezen na istanbulský hotel, příběhy, které džinové vyprávějí, jsou nádherně ztvárněny díky živým kulisám a kostýmům a nádherné kameře Johna Seala (Mad Max: Fury Road).
Jednotlivé dějové linie jako by nám nikdy neposkytly více než pár minut s jakoukoli postavou, ale jsou samy o sobě tak bohatě propracované a uspokojivé (jedna z nich, v níž vystupuje královský dědic se zálibou ve velkých ženách, jako by byla vytržena z obrazu Jana Saudka), že kvůli nim stojí za to Tři tisíce let touhy sledovat, i když nás film jako celek nechá toužit po něčem víc.
Nejnovější komentáře