Asteroid City – Recenze – 60 %

Nový film reži­sé­ra a sce­náris­ty Wese Andersona (Život pod vodou, Až vyjde měsíc) se ode­hrá­vá ve fik­tiv­ní nevad­ské poušt­ní loka­ci zva­né Asteroid City, jíž dal jmé­no blíz­ký krá­ter vznik­lý po dáv­ném dopa­du mete­o­ri­tu. Oproti názvu ale nejde ani tak o měs­teč­ko jako spíš o putov­ní mís­to tvo­ře­né výzkum­nou labo­ra­to­ří, čer­pa­cí sta­ni­cí, bis­trem, mote­lem pro turis­ty a nedo­sta­vě­ným kusem sil­nič­ní­ho nad­jez­du. Občas tudy pro­jíž­dí vlak a neda­le­ko pro­bí­ha­jí tes­ty jader­ných zbra­ní. Nejen spo­ra­dic­ká pří­tom­nost ato­mo­vých hři­bů, ale i cel­ko­vá dobo­vá sty­li­za­ce odpo­ví­dá 50. létům minu­lé­ho sto­le­tí.

Photo © 87 Productions / Focus Features

Do Asteroid City při­jíž­dí čtve­ři­ce nebý­va­le inte­li­gent­ních tee­nage­rů, aby se zde zúčast­ni­la kaž­do­roč­ní­ho slav­nost­ní­ho vyhlá­še­ní sou­tě­že nej­lep­ších škol­ních vědec­kých pro­jek­tů. Nadané stře­do­ško­lá­ky dopro­vá­zí rodi­če (nebo ale­spoň jeden rodič) a pří­pad­ně též dal­ší rodin­ní pří­sluš­ní­ci. Mezi nimi jsou i čer­s­tvě ovdo­vě­lý váleč­ný foto­graf (Jason Schwartzman) a zná­má fil­mo­vá hereč­ka (Scarlett Johansson), kte­ré sve­de dohro­ma­dy sdí­le­ná zádum­či­vost a vzá­jem­né poro­zu­mě­ní. Směsici postav růz­ných gene­ra­cí dopl­ňu­jí ved­lej­ší figur­ky úsluž­né­ho ředi­te­le mote­lu (Steve Carell), Augieho odmě­ře­né­ho tchá­na (Tom Hanks), zapá­le­né věd­ky­ně (Tilda Swinton), své­ráz­né­ho auto­me­cha­ni­ka (Matt Dillon) a dal­ších, včet­ně sku­pi­ny coun­t­ry muzi­kan­tů, škol­ní exkur­ze a něko­li­ka pří­sluš­ní­ků ame­ric­ké armá­dy.

Děj pak sestá­vá pře­de­vším z čet­ných ver­bál­ních inter­ak­cí jed­not­li­vých postav, jež se při­bliž­ně v polo­vi­ně fil­mu sta­nou svěd­ky setká­ní s mimo­zemš­ťa­nem a jsou násled­kem karan­té­ny nuce­ny setr­vat upro­střed pouš­tě déle, než původ­ně plá­no­va­ly. Příběh je to jed­no­du­chý, struk­tu­ra fil­mu je však slo­ži­těj­ší. Anekdotické udá­los­ti v Asteroid City (barev­né a širo­ko­úh­lé) jsou totiž ve sku­teč­nos­ti dějem stej­no­jmen­né diva­del­ní hry, jejíž jed­not­li­vá děj­ství roz­dě­lu­jí sní­mek do kapi­tol. Souběžně s onou hrou při­tom sle­du­je­me i pří­běh její­ho vzni­ku (čer­no­bí­lý a ve čtver­co­vém for­má­tu), dopl­ně­ný o scé­ny z diva­del­ní­ho záku­li­sí a sty­li­zo­va­ný do podo­by sta­rých tele­viz­ních pořa­dů. V této meta-rovině vystu­pu­jí zejmé­na posta­vy dra­ma­ti­ka a auto­ra Asteroid City (Edward Norton), diva­del­ní­ho reži­sé­ra (Adrien Brody) nebo vypra­vě­če, kte­rý divá­ky celým pořa­dem pro­vá­zí (Bryan Cranston). Postavy ze samot­né hry jsou zde pří­tom­ny jako her­ci a hereč­ky vede­ní uči­te­lem herec­tví (Willem Dafoe).

Po fil­mech Grandhotel Budapešť a Francouzská depe­še Liberty, Kansas Evening Sun se tak Wes Anderson opět uchy­lu­je k rám­co­vé­mu vyprá­vě­ní, vyu­ží­vá jej však jinak než dopo­sud. Dění v Asteroid City jím obo­ha­cu­je o kon­text, když uka­zu­je, že stej­nou melan­cho­lií a exis­ten­ci­ál­ní úzkos­tí, kte­rou pro­je­vu­jí jeho hlav­ní akté­ři, pro­ží­va­li též tvůr­ci hry, tedy její autor a reži­sér. Neustálé pře­pí­ná­ní mezi obě­ma lini­e­mi nicmé­ně vede i k naru­šo­vá­ní ply­nu­los­ti vyprá­vě­ní, stej­ně jako dal­ší zci­zu­jí­cí prv­ky zvý­raz­ňu­jí­cí vypra­věč­ský odstup, kupří­kla­du když se obě rovi­ny jako­by omy­lem prol­nou a her­ci začnou vědo­mě vypa­dá­vat ze svých rolí a roze­bí­rat smy­sl vlast­ních moti­va­cí. Scény „ze záku­li­sí“ navíc v Andersonově podá­ní para­dox­ně půso­bí mno­hem méně rea­lis­tic­ky než bizar­ní dění v při­zna­ně umě­lém poušt­ním měs­teč­ku.

Je osvě­žu­jí­cí, že film Asteroid City v jed­né své rovi­ně pře­destí­rá inte­lek­tu­ál­ní a k ana­lý­zám vybí­ze­jí­cí kon­cep­tu­ál­ní úva­hu pojed­ná­va­jí­cí o tvor­bě fik­ce a o vzta­hu mezi uměl­cem a jeho dílem. Tu ale snad­no pře­bí­jí rovi­na dru­há, zasa­ze­ná do nevad­ské pouš­tě, kte­rá je rea­li­zo­va­ná mno­hem důsled­ně­ji a vzhle­dem k vyšper­ko­va­né­mu vizu­ál­ní­mu poje­tí plné­mu nápa­di­tých detai­lů a hra­vých gagů i atrak­tiv­ně­ji. Podobný nesou­lad je vidět i v prá­ci s posta­va­mi, kdy je sice do popře­dí sta­vě­na dvo­ji­ce posmut­ně­lých hrdi­nů vyrov­ná­va­jí­cích se s téma­tem smr­ti a mar­nos­ti živo­ta, leč cito­vé napo­je­ní na ně zne­mož­ňu­je sna­ha vytvo­řit oko­lo nich vděč­ný zdroj humo­ru v podo­bě sil­ně kon­trast­ní­ho panop­ti­ka výstřed­ních ved­lej­ších posta­vi­ček a jejich mnoh­dy absurd­ních mikro-příběhů.

Nezaměnitelný ruko­pis Wese Andersona je zřej­mý už od úvod­ních titul­ků. Pečlivě kom­po­no­va­né zábě­ry, pas­te­lo­vá retro sty­li­za­ce, nápa­di­tá mizanscé­na s drob­ný­mi vizu­ál­ní­mi vtíp­ky v prv­ním i dru­hém plá­nu, hbi­té koša­té dia­lo­gy, plejá­da slav­ných herec­kých tvá­ří i v těch nejmen­ších rolič­kách, roz­to­mi­lá výpra­va těží­cí z vidi­tel­né­ho pou­ží­vá­ní mode­lů i jem­ný mini­ma­lis­tic­ký humor pre­zen­to­va­ný s váž­nou tvá­ří, to vše je pří­tomno zce­la kon­zis­tent­ně od začát­ku do kon­ce. Krom zjev­né­ho upuš­tě­ní od nadu­ží­vá­ní stře­do­vých kom­po­zic tak změ­ny spo­čí­va­jí zejmé­na ve vyzně­ní fil­mu a v pou­ží­vá­ní nezvyk­lých žán­ro­vých pro­pri­et.

Komediální ladě­ní fil­mu totiž ten­to­krát výraz­ně ustu­pu­je mno­hem zasmu­ši­lej­ší nála­dě, jíž se oddá­va­jí jed­not­li­ví ztrá­pe­ní hrdi­no­vé řeší­cí vše­li­ja­ké osob­ní, rodin­né, vzta­ho­vé či pro­fes­ní kri­ze, čímž se Anderson v pod­sta­tě vra­cí ke koře­nům vlast­ní tvor­by. Žánrově zas popr­vé zabrousil do sci-fi, jímž vzdá­vá hold naiv­ním vědecko-fantastickým fil­mům a tele­viz­ním seri­á­lům z 50. let. Snímek mimo to obsa­hu­je napří­klad i prv­ky wes­ter­nu nebo ani­mo­va­ných gro­te­sek. V někte­rých ohle­dech je tak opro­ti před­cho­zím nedáv­ným poči­nům Wese Andersona znát v jeho sty­lu mír­ný odklon, přes­to ale reži­sér povět­ši­nou spí­še jen per­mu­tu­je vlast­ní dosa­vad­ní postu­py, než že by při­chá­zel vylo­že­ně s něčím novým.

Jakožto oso­bi­tý autor­ský fil­mař je Wes Anderson stá­le věr­ný své typic­ké obra­zo­vé este­ti­ce, což je záro­veň jeho před­nos­tí i sla­bi­nou. Jeho fil­my jsou totiž na jed­nu stra­nu pořád ori­gi­nál­ní a výluč­né svým jed­not­ným sty­lem, na stra­nu dru­hou však čím dál zna­tel­ně­ji upa­da­jí do pou­hé maný­ry, kte­rá je pře­káž­kou k hlub­ší­mu pro­nik­nu­tí k posta­vám a jejich emo­cím. A prá­vě melan­cho­lic­ké posta­vy zaží­va­jí­cí magic­ky poe­tic­ké situ­a­ce nebo leh­ké záchvěvy hlu­bo­kých emo­cí býva­ly v jeho nej­lep­ších fil­mech spo­lu s výraz­nou a nápa­di­tou výtvar­nou for­mou tou nej­sil­něj­ší slož­kou.