Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Nový film režiséra a scenáristy Wese Andersona (Život pod vodou, Až vyjde měsíc) se odehrává ve fiktivní nevadské pouštní lokaci zvané Asteroid City, jíž dal jméno blízký kráter vzniklý po dávném dopadu meteoritu. Oproti názvu ale nejde ani tak o městečko jako spíš o putovní místo tvořené výzkumnou laboratoří, čerpací stanicí, bistrem, motelem pro turisty a nedostavěným kusem silničního nadjezdu. Občas tudy projíždí vlak a nedaleko probíhají testy jaderných zbraní. Nejen sporadická přítomnost atomových hřibů, ale i celková dobová stylizace odpovídá 50. létům minulého století.
 |
| Photo © 87 Productions / Focus Features |
Do Asteroid City přijíždí čtveřice nebývale inteligentních teenagerů, aby se zde zúčastnila každoročního slavnostního vyhlášení soutěže nejlepších školních vědeckých projektů. Nadané středoškoláky doprovází rodiče (nebo alespoň jeden rodič) a případně též další rodinní příslušníci. Mezi nimi jsou i čerstvě ovdovělý válečný fotograf (Jason Schwartzman) a známá filmová herečka (Scarlett Johansson), které svede dohromady sdílená zádumčivost a vzájemné porozumění. Směsici postav různých generací doplňují vedlejší figurky úslužného ředitele motelu (Steve Carell), Augieho odměřeného tchána (Tom Hanks), zapálené vědkyně (Tilda Swinton), svérázného automechanika (Matt Dillon) a dalších, včetně skupiny country muzikantů, školní exkurze a několika příslušníků americké armády.
Děj pak sestává především z četných verbálních interakcí jednotlivých postav, jež se přibližně v polovině filmu stanou svědky setkání s mimozemšťanem a jsou následkem karantény nuceny setrvat uprostřed pouště déle, než původně plánovaly. Příběh je to jednoduchý, struktura filmu je však složitější. Anekdotické události v Asteroid City (barevné a širokoúhlé) jsou totiž ve skutečnosti dějem stejnojmenné divadelní hry, jejíž jednotlivá dějství rozdělují snímek do kapitol. Souběžně s onou hrou přitom sledujeme i příběh jejího vzniku (černobílý a ve čtvercovém formátu), doplněný o scény z divadelního zákulisí a stylizovaný do podoby starých televizních pořadů. V této meta-rovině vystupují zejména postavy dramatika a autora Asteroid City (Edward Norton), divadelního režiséra (Adrien Brody) nebo vypravěče, který diváky celým pořadem provází (Bryan Cranston). Postavy ze samotné hry jsou zde přítomny jako herci a herečky vedení učitelem herectví (Willem Dafoe).
Po filmech Grandhotel Budapešť a Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun se tak Wes Anderson opět uchyluje k rámcovému vyprávění, využívá jej však jinak než doposud. Dění v Asteroid City jím obohacuje o kontext, když ukazuje, že stejnou melancholií a existenciální úzkostí, kterou projevují jeho hlavní aktéři, prožívali též tvůrci hry, tedy její autor a režisér. Neustálé přepínání mezi oběma liniemi nicméně vede i k narušování plynulosti vyprávění, stejně jako další zcizující prvky zvýrazňující vypravěčský odstup, kupříkladu když se obě roviny jakoby omylem prolnou a herci začnou vědomě vypadávat ze svých rolí a rozebírat smysl vlastních motivací. Scény „ze zákulisí“ navíc v Andersonově podání paradoxně působí mnohem méně realisticky než bizarní dění v přiznaně umělém pouštním městečku.
Je osvěžující, že film Asteroid City v jedné své rovině předestírá intelektuální a k analýzám vybízející konceptuální úvahu pojednávající o tvorbě fikce a o vztahu mezi umělcem a jeho dílem. Tu ale snadno přebíjí rovina druhá, zasazená do nevadské pouště, která je realizovaná mnohem důsledněji a vzhledem k vyšperkovanému vizuálnímu pojetí plnému nápaditých detailů a hravých gagů i atraktivněji. Podobný nesoulad je vidět i v práci s postavami, kdy je sice do popředí stavěna dvojice posmutnělých hrdinů vyrovnávajících se s tématem smrti a marnosti života, leč citové napojení na ně znemožňuje snaha vytvořit okolo nich vděčný zdroj humoru v podobě silně kontrastního panoptika výstředních vedlejších postaviček a jejich mnohdy absurdních mikro-příběhů.
Nezaměnitelný rukopis Wese Andersona je zřejmý už od úvodních titulků. Pečlivě komponované záběry, pastelová retro stylizace, nápaditá mizanscéna s drobnými vizuálními vtípky v prvním i druhém plánu, hbité košaté dialogy, plejáda slavných hereckých tváří i v těch nejmenších roličkách, roztomilá výprava těžící z viditelného používání modelů i jemný minimalistický humor prezentovaný s vážnou tváří, to vše je přítomno zcela konzistentně od začátku do konce. Krom zjevného upuštění od nadužívání středových kompozic tak změny spočívají zejména ve vyznění filmu a v používání nezvyklých žánrových propriet.
Komediální ladění filmu totiž tentokrát výrazně ustupuje mnohem zasmušilejší náladě, jíž se oddávají jednotliví ztrápení hrdinové řešící všelijaké osobní, rodinné, vztahové či profesní krize, čímž se Anderson v podstatě vrací ke kořenům vlastní tvorby. Žánrově zas poprvé zabrousil do sci-fi, jímž vzdává hold naivním vědecko-fantastickým filmům a televizním seriálům z 50. let. Snímek mimo to obsahuje například i prvky westernu nebo animovaných grotesek. V některých ohledech je tak oproti předchozím nedávným počinům Wese Andersona znát v jeho stylu mírný odklon, přesto ale režisér povětšinou spíše jen permutuje vlastní dosavadní postupy, než že by přicházel vyloženě s něčím novým.
Jakožto osobitý autorský filmař je Wes Anderson stále věrný své typické obrazové estetice, což je zároveň jeho předností i slabinou. Jeho filmy jsou totiž na jednu stranu pořád originální a výlučné svým jednotným stylem, na stranu druhou však čím dál znatelněji upadají do pouhé manýry, která je překážkou k hlubšímu proniknutí k postavám a jejich emocím. A právě melancholické postavy zažívající magicky poetické situace nebo lehké záchvěvy hlubokých emocí bývaly v jeho nejlepších filmech spolu s výraznou a nápaditou výtvarnou formou tou nejsilnější složkou.
(4,91 z 5)