O filmu 2012 jste již bezpochyby slyšeli. Je to hit, který zasáhl světová kina rychlostí příchodu tsunami. Pohříchu však - jako ostatně všechny snímky R. Emmericha - je to zábava dosti povrchní zabalena do blištivého pozlátka. Podle toho se také prodává.
Zkuste si namátkou představit ty nejhorší kýče a patos, který vám jen vytane na mysli. To vše ve filmu je. Zkuste si představit všechny možné i nemožné katastrofy, jež by mohly nastat. To vše rovněž ve filmu je (až se jeden pí, kam na ty nápady tvůrci chodí). Ale tohle už prostě je Roland Emmerich. On už ty filmy asi ani jinak točit neumí - nebo ani nechce, jeho „nejvelkolepější“ díla jsou silně zisková....
Intermezzo: Roland Emmerich a pan Libor.
Ke tvorbě tohoto pána z Německa jsem se dostal čirou náhodou jako malý chlapec v našem tehdy ještě fungujícím biografu při příležitosti sledování filmu Měsíc 44. Tato sci-fi (tuším rok 1989) je poměrně pitomoučkým příběhem o souboji dvou megakorporací ve vesmíru, nicméně vzhledem k mému věku a silnému zaujetí pro vše, co tehdy obsahovalo magická slůvka „sájnc fikšn“ se mi film moooc líbil. To dokonce natolik, že o několik let později jsem si jej pořídil i na originální vhs... Další filmy - Den nezávislosti a Den poté - jsem již projal o poznání chladněji. Přeci jen, člověk z dětského nadšení pro patos a kýč jednou vyroste...
Příběh filmu je prostý jako pás cudnosti ukrajinské prostitutky. Rozvedená rodina k sobě díky rozičným přírodním katastrofám nachází zpět cestu, všechny kladné postavy se chovají příkladně kladně (to je věta, panečku) a záporňáci p že nad sebou nemáchají cedulemi s nápisem „já jsem ten zlý!“. Člověk by sice mohl ocenit zajímavé efekty, ale to je asi tak vše, co by šlo filmu připsat k dobru. Pokud jste se jako malí bavili borcením hradů z písku, tak si zde bezesporu přijdete na své. Bordí se tu domy, dálnice, zem. Lidé neustále křičí a pobíhají sem a tam. Pokud máte takové věci rádi, tak hybaj do kina - budete nadšeni. Bohužel, film není zase až tak pitomý, aby se mu šlo čistě od srdce zasmát. Dokonce se musím přiznat, že jsem se během sledování vůbec nenudil.
Jsem ale stejně rád, že jsem na to nešel do kina.
