Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...
Načítám počet zobrazení...
V dnešním přehršli nejrůznějších remaků, kdy si skutečně každý druhý klipař může předělat libovolnou hitovku let minulých (zvlášť, když mu to zpravidla dobrovolně zacáluje Michael Bay), je jakýkoliv dodatečný sequel či prequel nějaké žánrové klasiky vlastně docela dobrým zpestřením. Nemá cenu zapírat, že i tyhle filmy jsou do jisté míry vlastně remaky, ale na druhou stranu se alespoň snaží nějak koexistovat s originálem a celkově ho respektovat, spíš než ho jen bezostyště ohnout a ojebat.
To byl třeba příklad loňských Predátorů, u kterých si producent Robert Rodriguez s režisérem Nimródem Antalem namísto jen dalšího doplnění videoherní AVP mytologie skutečně dali práci s oslavou původního McTiernanova filmu. Vedle toho nová The Thing (nad českým názvem Věc: Počátek už se ani nebudu pozastavovat, protože prostě český distributor...) má ve srovnání právě s Predátory přitom ještě daleko více předpokladů k úspěšnosti a obhájení relevantnosti vlastní existence. Zabývá se totiž otázkou, kterou si klademe už od původního filmu Johna Carpentera z roku 1982: co se vlastně stalo s norskou výzkumnou stanicí, která objevila uprostřed Antarktidy zmrzlého mimozemského vetřelce, schopného dokonale imitovat jakýkoliv živý organizmus (sic tady ta otázka samozřejmě není ani tak „co“ jako spíš „jak“ a „kolik u toho cákalo krve“)?
V tomhle případě je ale problém samozřejmě s tím, že novou Věc si nevzalo pod ochranné křídlo žádné zvučnější jméno typu Rodrigueze, a její výsledná snůška producentů by si naopak zjevně dokonale vystačila s dalším polotovarem bayovského Texaského masakru nebo Noční můry z Elm Street.
Především: u nové Věci nemůže být vůbec řeč o budování nějaké atmosféry, se kterou se tak vymazlil Carpenterův originál. Celý film se totiž mimo jiné drží onoho odporného schématu moderního hororového filmu „první půlku budeme nudně vysvětlovat a tu druhou vyvražďovat jak na běžícím pásu“. Jakmile Věc vyleze z ledu a začne se vlastním nezaměnitelným šarmem projevovat, Mary Elizabeth Winstead s naprostou samozřejmostí přejímá pozici Kurta Russella bez fousů a s hezčím zadkem a obyvatelstvo norského tábora začne řídnout s postupně čím dál rychlejší frekvencí. Jakékoliv větší časové mezery v druhé polovině filmu jsou nemyslitelné; děj naopak plyne skoro v reálném čase, až by se člověk chvílemi podivil, kdy má vůbec Věc stihnout někoho někde asimilovat.
Ona samotná Věc a její patvarní proměny je tady docela průšvih. Je totiž vážně ostuda, že pokračování předchůdce filmu, který ve své době platil za jeden z největších mezníků ve filmových vizuálních efektech, má na dnešní dobu průměrné až podprůměrné CGI. Digitální Věc samozřejmě dokáže být oproti originálu mnohem rychlejší, flexibilnější a vizuálně rozmanitější v jednotlivých svých proměnách, pořád je ale mnohem méně uvěřitelná než původní lovecraftovští emzáci, na které si mohl člověk skutečně „sáhnout“. Občas se tu sice vyjeví nějaká snaha o kombinaci CGI s klasickými maketami a maskami, což pak sice skutečně vypadá dobře, ale využitelné to je pouze u statických scén typu pitvy nebo Věci zalezlé pod boudou, a to je tady konkrétně případ asi... vlastně jen těchhle dvou scén.
Asi největší paradox celého filmu proto je, že pokud má původní Věc pořád ještě lepší triky než ta nová (a to myslím opravdu vážně!), nový prequel naopak sem tam dokáže nastínit mnohem uvěřitelnější psychologii hlavních postav a mnohem sugestivnější atmosféru všeobecné paranoie. Ono celkově spíše než s bandou ošlehaných chlapáků, u kterých ani pořádně nevíme, co na té Antarktidě vlastně sakra vůbec dělali, se mnohem lépe pracuje s podstatně pestřejší skupinou vědátorů, která navíc má předpoklady k tomu formovat se do různých ofenzivních táborů (Norové spolu musí držet proti zlým Američanům a jediného Brita tu serou bez rozdílu všichni). V takových scénách je paranoia nové Věci skutečně sugestivnější a uvěřitelnější, než jak to se svými plochými postavami kdy dokázal Carpenter. Nenechte se však mýlit, že by to pro tenhle film bylo nějak extra velké plus. Scény, ve kterých taková sugesce opravdu funguje, jsou v něm totiž zase asi jenom dvě...
Závěrečná vtipná pointa tedy tkví především v tom, že tohle všechno jsou vesměs výtky, které už v kontextu hollywoodského hororového remaku ani nemá smysl zmiňovat, protože už se víceméně staly normou. Pokud by člověk vytěsnil jakoukoliv spojitost s originálem, mohl by si novou Věc užít jako oddechový cheesy horor, který není zase až tak natvrdlý, jako většina jeho soukmenovců. Jenže nová Věc vám oprostit se od originálu nedovolí, což nejrazantněji podtrhuje její závěrečná titulková sekvence přelévající se do začátku Carpenterova originálu. A jestliže právě po této finální scéně stejně jako já naznáte, že to byla vlastně nejlepší část celého filmu, tak to už o něčem sakra svědčí.
(Hned po nové Věci je opravdu zajímavé pustit si tu původní a sledovat v ní nejrůznější detaily, se kterými si v nové verzi někdo nepopiratelně a úctyhodně dal velkou práci je dodržovat a rozvíjet. To se týká ale jen první zhruba půlhodinky. Pak už je to nuda, protože prostě víceméně sledujete zase to samé...)
Podívejte se na hodnocení Věc: Počátek na Kinoboxu.
(4,91 z 5)