Věc: Počátek [60%]

the thing1

V dneš­ním pře­hršli nej­růz­něj­ších rema­ků, kdy si sku­teč­ně kaž­dý dru­hý kli­pař může pře­dě­lat libo­vol­nou hitov­ku let minu­lých (zvlášť, když mu to zpra­vi­dla dob­ro­vol­ně zacá­lu­je Michael Bay), je jaký­ko­liv doda­teč­ný sequel či prequel něja­ké žánro­vé kla­si­ky vlast­ně doce­la dob­rým zpes­t­ře­ním. Nemá cenu zapí­rat, že i tyhle fil­my jsou do jis­té míry vlast­ně rema­ky, ale na dru­hou stra­nu se ale­spoň sna­ží nějak koexis­to­vat s ori­gi­ná­lem a cel­ko­vě ho respek­to­vat, spíš než ho jen bez­o­styš­tě ohnout a oje­bat.

To byl tře­ba pří­klad loň­ských Predátorů, u kte­rých si pro­du­cent Robert Rodriguez s reži­sé­rem Nimródem Antalem namís­to jen dal­ší­ho dopl­ně­ní video­her­ní AVP myto­lo­gie sku­teč­ně dali prá­ci s osla­vou původ­ní­ho McTiernanova fil­mu. Vedle toho nová The Thing (nad čes­kým názvem Věc: Počátek už se ani nebu­du poza­sta­vo­vat, pro­to­že pros­tě čes­ký dis­tri­bu­tor...) má ve srov­ná­ní prá­vě s Predátory při­tom ješ­tě dale­ko více před­po­kla­dů k úspěš­nos­ti a obhá­je­ní rele­vant­nos­ti vlast­ní exis­ten­ce. Zabývá se totiž otáz­kou, kte­rou si kla­de­me už od původ­ní­ho fil­mu Johna Carpentera z roku 1982: co se vlast­ně sta­lo s nor­skou výzkum­nou sta­ni­cí, kte­rá obje­vi­la upro­střed Antarktidy zmrz­lé­ho mimo­zem­ské­ho vetřel­ce, schop­né­ho doko­na­le imi­to­vat jaký­ko­liv živý orga­ni­zmus (sic tady ta otáz­ka samo­zřej­mě není ani tak „co“ jako spíš „jak“ a „kolik u toho cáka­lo krve“)?

V tomhle pří­pa­dě je ale pro­blém samo­zřej­mě s tím, že novou Věc si nevza­lo pod ochran­né kří­d­lo žád­né zvuč­něj­ší jmé­no typu Rodrigueze, a její výsled­ná snůš­ka pro­du­cen­tů by si nao­pak zjev­ně doko­na­le vysta­či­la s dal­ším polo­to­va­rem bay­ov­ské­ho Texaského masa­k­ru nebo Noční můry z Elm Street.

Především: u nové Věci nemů­že být vůbec řeč o budo­vá­ní něja­ké atmo­sfé­ry, se kte­rou se tak vymaz­lil Carpenterův ori­gi­nál. Celý film se totiž mimo jiné drží ono­ho odpor­né­ho sché­ma­tu moder­ní­ho horo­ro­vé­ho fil­mu „prv­ní půl­ku bude­me nud­ně vysvět­lo­vat a tu dru­hou vyvraž­ďo­vat jak na běží­cím pásu“. Jakmile Věc vyle­ze z ledu a začne se vlast­ním neza­mě­ni­tel­ným šar­mem pro­je­vo­vat, Mary Elizabeth Winstead s napros­tou samo­zřej­mos­tí pře­jí­má pozi­ci Kurta Russella bez fou­sů a s hez­čím zad­kem a oby­va­tel­stvo nor­ské­ho tábo­ra začne říd­nout s postup­ně čím dál rych­lej­ší frek­ven­cí. Jakékoliv vět­ší časo­vé meze­ry v dru­hé polo­vi­ně fil­mu jsou nemys­li­tel­né; děj nao­pak ply­ne sko­ro v reál­ném čase, až by se člo­věk chví­le­mi podi­vil, kdy má vůbec Věc stih­nout něko­ho někde asi­mi­lo­vat.

Ona samot­ná Věc a její patvar­ní pro­mě­ny je tady doce­la prů­švih. Je totiž váž­ně ostuda, že pokra­čo­vá­ní před­chůd­ce fil­mu, kte­rý ve své době pla­til za jeden z nej­vět­ších mez­ní­ků ve fil­mo­vých vizu­ál­ních efek­tech, má na dneš­ní dobu prů­měr­né až pod­prů­měr­né CGI. Digitální Věc samo­zřej­mě doká­že být opro­ti ori­gi­ná­lu mno­hem rych­lej­ší, fle­xi­bil­něj­ší a vizu­ál­ně roz­ma­ni­těj­ší v jed­not­li­vých svých pro­mě­nách, pořád je ale mno­hem méně uvě­ři­tel­ná než původ­ní lovecraf­tov­ští emzá­ci, na kte­ré si mohl člo­věk sku­teč­ně „sáh­nout“. Občas se tu sice vyje­ví něja­ká sna­ha o kom­bi­na­ci CGI s kla­sic­ký­mi make­ta­mi a mas­ka­mi, což pak sice sku­teč­ně vypa­dá dob­ře, ale vyu­ži­tel­né to je pou­ze u sta­tic­kých scén typu pitvy nebo Věci zalez­lé pod bou­dou, a to je tady kon­krét­ně pří­pad asi... vlast­ně jen těchhle dvou scén.

Asi nej­vět­ší para­dox celé­ho fil­mu pro­to je, že pokud má původ­ní Věc pořád ješ­tě lep­ší tri­ky než ta nová (a to mys­lím oprav­du váž­ně!), nový prequel nao­pak sem tam doká­že nastí­nit mno­hem uvě­ři­tel­něj­ší psy­cho­lo­gii hlav­ních postav a mno­hem suges­tiv­něj­ší atmo­sfé­ru vše­o­bec­né para­no­ie. Ono cel­ko­vě spí­še než s ban­dou ošle­ha­ných chla­pá­ků, u kte­rých ani pořád­ně neví­me, co na té Antarktidě vlast­ně sak­ra vůbec děla­li, se mno­hem lépe pra­cu­je s pod­stat­ně pes­t­řej­ší sku­pi­nou vědá­to­rů, kte­rá navíc má před­po­kla­dy k tomu for­mo­vat se do růz­ných ofen­ziv­ních tábo­rů (Norové spo­lu musí držet pro­ti zlým Američanům a jedi­né­ho Brita tu serou bez roz­dí­lu všich­ni). V tako­vých scé­nách je para­no­ia nové Věci sku­teč­ně suges­tiv­něj­ší a uvě­ři­tel­něj­ší, než jak to se svý­mi plo­chý­mi posta­va­mi kdy doká­zal Carpenter. Nenechte se však mýlit, že by to pro tenhle film bylo nějak extra vel­ké plus. Scény, ve kte­rých tako­vá suges­ce oprav­du fun­gu­je, jsou v něm totiž zase asi jenom dvě...

Závěrečná vtip­ná poin­ta tedy tkví pře­de­vším v tom, že tohle všech­no jsou vesměs výtky, kte­ré už v kon­tex­tu holly­wo­od­ské­ho horo­ro­vé­ho rema­ku ani nemá smy­sl zmi­ňo­vat, pro­to­že už se více­mé­ně sta­ly nor­mou. Pokud by člo­věk vytěs­nil jakou­ko­liv spo­ji­tost s ori­gi­ná­lem, mohl by si novou Věc užít jako odde­cho­vý che­e­sy horor, kte­rý není zase až tak natvrd­lý, jako vět­ši­na jeho soukme­nov­ců. Jenže nová Věc vám opros­tit se od ori­gi­ná­lu nedo­vo­lí, což nej­ra­zant­ně­ji pod­tr­hu­je její závě­reč­ná titul­ko­vá sek­ven­ce pře­lé­va­jí­cí se do začát­ku Carpenterova ori­gi­ná­lu. A jestli­že prá­vě po této finál­ní scé­ně stej­ně jako já nazná­te, že to byla vlast­ně nej­lep­ší část celé­ho fil­mu, tak to už o něčem sak­ra svěd­čí.

(Hned po nové Věci je oprav­du zají­ma­vé pus­tit si tu původ­ní a sle­do­vat v ní nej­růz­něj­ší detai­ly, se kte­rý­mi si v nové ver­zi někdo nepo­pi­ra­tel­ně a úcty­hod­ně dal vel­kou prá­ci je dodr­žo­vat a roz­ví­jet. To se týká ale jen prv­ní zhru­ba půl­ho­din­ky. Pak už je to nuda, pro­to­že pros­tě více­mé­ně sle­du­je­te zase to samé...)

Části seriálu:  Věc

• Věc: Počátek [60%]
• Věc - John Carpenter zrodil legendu, s kterou mu notně pomohl Kurt Russell. Výtečný film, který nadchne atmosférou a paranoiou, která se šíří rychlostí blesku.