Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Nová scéna Národního padla nabízí velmi často zajímavá představení, v poslední době jsem tam krom obligátního Čekání na Godota shlédl i velmi pozoruhodnou německou hru Šílená krev, kterou v Praze exkluzivně představil - ve spolupráci s Goethe Institutem - berlínský soubor Ballhaus Naunynstrasse. Tato hra je na německých prknech - navzdory tomu, že je jen zhruba rok stará - už dost zdomácnělá a stala se i kultovním představením, na nějž je takřka vždy vyprodáno. Nejinak tomu bylo i v Praze (mimochodem v první zahraniční neněmecké zastávce tohoto představení!).
Hra je označena jako postimigrační avantgardní drama, což možná zní vážně, ale podle mého názoru i dost výstižně. Celá se v podstatě odehrává na „půdě“ jedné německé střední školy, kde se právě má začít hodina věnovaná Schillerově hře Loupežníci. Třída ale na snahy své učitelky o jejich vzdělání moc kladně nereaguje. Její složení a chování je typické pro současnou „zlatou německou mládež“, tedy jejich mluva se hemží samým „respektem“, neustále jim pípají mobily, občas flusnou, apod. Schillerova hra o hledání svobody je zrovna moc nezaujme, až.....na scéně se objeví pistole (a jak praví známá padelní poučka, když je na scéně pistole, tak se z ní musí vystřelit, ano tady se střílí, a to hned několikrát, až jsem se pil, kolik se do takové zbraně vejde nábojů).
Pistole se zmocní učitelka a s její pomocí zjišťuje, že pouze takto, silou, je sto přimět své nezbedné svěřence ke studiu oné látky, které jim možná poodhalí i dost o nich samých....
Hra se lehce inspirovala v jednom franouzském filmu (nicméně Moliéra nahradili Schillerem), ale ve výsledku je cca 90% všeho na jevišti výsledkem inprovizací, během níž celá hra vznikala, nedá se tak zde mluvit o jednom autorovi (autorce), neboť celý ensamble má de facto svůj podíl na autorství.
Šílená krev je velmi zajímavá, má pozoruhodný děj, který se velmi ostře vyjadřuje k aktuálním problémům multikulturní společnosti. Není moralizující, když už se vám nějaká postava jeví jako „kladný hrdina“ nebo jako postava, která „konečně nalezla svoji pravou cestu a odhodila předchozí ujařmení“, tak se obvykle záhy situace zcela obrátí a ona postava je viděna ve zcela opačném světle. Režisérovi Nurkanu Erpulatovi se tak podařilo stvořit unikátní představení, která spíše než aby předávalo jakési své poselství, tak zejména nastoluje otázky, o kterých lze sáhodlouze diskutovat (což se koneckonců po skončení představení i stalo, neboť následovala velmi zajímavá diskuze s tvůrci a herci).
Hru Šílená krev bezesporu silně doporučuji, i když jsem si vědom toho, že na naše „prkna“ se jen tak nevrátí a na přehlídku do Theatertreffen se od nás také zrovna často nejezdí, nicméně bylo by snad i možné, že by se oné látky ujal nějaký domácí soubor a trochu si s ní pohrál, snad i my (Češi a spol.) máme svého Schillera (Moliéra)...
(4,91 z 5)