Vlny – historické drama z období okupace – 75 %

Vlny (2024) jsou v pořa­dí již tře­tím režij­ním poči­nem mla­dé­ho (38 let), ale přes­to naděj­né­ho her­ce, scé­náris­ty a reži­sé­ra Jiřího Mádla, kte­rý již odros­tl svým puber­tál­ním rolím raf­ťá­ka či snow­borďá­ka. Žánrově se jed­ná o his­to­ric­ké dra­ma s prv­ky psy­cho­lo­gic­ké­ho thrille­ru. Film na poza­dí etic­kých i poli­tic­kých dile­mat roze­hrá­vá hru emo­cí, vzta­hů a lás­ky hlav­ních postav. Snímek posbí­ral obrov­ské množ­ství cen: zís­kal sedm Českých lvů z pat­nác­ti nomi­na­cí, dále Diváckou cenu dení­ku Právo na MFF KV, také vyhrál cenu Satellite Awards za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film a mimo to se dostal mezi 15 kan­di­dá­tů na cenu Oscar v kate­go­rii nej­lep­ší zahra­nič­ní film - ten­to úspěch zna­me­ná, že čes­ký film byl vybrán z více než 85 zemí, což je význam­ný krok pro čes­kou kine­ma­to­gra­fii.

Co pra­ví ano­ta­ce:

„Dobový film Vlny reži­sé­ra Jiřího Mádla uká­že napí­na­vé a dopo­sud uta­je­né pří­běhy novi­ná­řů Československého roz­hla­su. Na kon­ci 60. let, kdy zněl z rádi­o­vých vln roke­nrol, a stu­dent­ské revol­ty měni­ly svět, nastou­pí star­ší z bra­trů do pres­tiž­ní redak­ce roz­hla­su. Záhy se ocit­ne v nebez­peč­ném sou­bo­ji redak­to­rů a taj­ných slu­žeb. Ve víru udá­los­tí půjde brzy všem o život a hlav­ní hrdi­na sto­jí před drs­nou vol­bou: ochrá­nit bra­t­ra, nebo prav­du a kole­gy? Film je inspi­ro­ván sku­teč­ným pří­bě­hem sku­pi­ny novi­ná­řů mezi­ná­rod­ní redak­ce Československého roz­hla­su a jejich odhod­lá­ním při­ná­šet nezá­vis­lé zprá­vy za kaž­dou cenu.“

O čem vlast­ně film Vlny pojed­ná­vá?

Film sle­du­je pře­váž­ně pra­cov­ní­ky v pro­stře­dí roz­hla­so­vé­ho stu­dia v srpnu 1968, těs­ně před a během inva­ze vojsk Varšavské smlou­vy, kte­rá zlo­mi­la čes­ko­slo­ven­ské reform­ní nadě­je. V cen­t­ru dění sto­jí posta­va roz­hla­so­vé­ho redak­to­ra Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský), jenž se oci­tá v dra­ma­tic­kém stře­tu mezi prav­dou, pro­fe­si­o­nál­ní ctí a oba­va­mi z dopa­dů cen­zu­ry i vojen­ské­ho vpá­du. Silný výkon podá­vá také posta­va Luboše Dobrovského (Martin Hofmann) jako kole­ga a mos­kev­ský zpra­vo­daj, kte­rý váhá mezi kola­bo­ra­cí a vnitř­ním odpo­rem.

Potřebujete zhléd­nout Vlny i vy?

Na začá­tek bych nad­ho­di­la pár otá­zek: Potřebuje čes­ký národ dal­ší his­to­ric­ký sní­mek, hle­dí­cí do naší ne tak zce­la skvě­lé minu­los­ti? Co je na sním­ku Vlny tak jedi­neč­né­ho, že zís­kal sedm čes­kých lvů z pat­nác­ti nomi­na­cí? Jsou Vlny Jiřího Mádla sku­teč­ně oje­di­ně­lým fil­mem o oku­pa­ci v 68 nebo máme tako­vých vel­ko­fil­mů více? Předně, Vlny jsou sil­ně sty­li­zo­va­né dra­ma, při­tom nepů­so­bí pate­tic­ky ani přespří­liš pře­hna­ně. Ačkoliv se nejed­ná o doku­ment, pří­běh je inspi­ro­ván čás­teč­ně sku­teč­ný­mi udá­lost­mi (novi­nář Jiří Dienstbier), a záro­veň jde o vel­ko­film s ohrom­nou dobo­vou výpra­vou, tech­nic­kým zpra­co­vá­ním a emo­ci­o­nál­ním zása­hem – a tako­vých bylo dopo­sud na poli čes­ké­ho fil­mu oprav­du málo. Další sním­ky, týka­jí­cí se nějak okra­jo­vě téma­tu oku­pa­ce, sice exis­tu­jí, ale není jich mno­ho: Hoří, má panen­ko (1967, Miloš Forman) – kri­ti­ka reži­mu ve fil­mu, kte­rý sil­ně před­jí­má spo­le­čen­ský roz­klad, a pro­to bývá zpět­ně vní­mán jako pro­roc­ký obraz doby těs­ně před oku­pa­cí, Pelíšky (1999, Jan Hřebejk) – se zabý­vá oku­pa­cí nepří­mo, ale kon­čí srp­no­vou inva­zí, Pouta (2010, Radim Špaček) – se zabý­va­jí více dobou 80. let, ale režim­ní atmo­sfé­ra a morál­ní dile­ma­ta jsou zde podob­ná, Jan Palach (2018, Robert Sedláček) – dra­ma o násled­ku oku­pa­ce líčí posled­ní měsí­ce živo­ta stu­den­ta Jana Palacha, kte­rý se upá­lil na pro­test pro­ti oku­pa­ci, nebo Okupace (2021, Michal Nohejl) – sice se netý­ká oku­pa­ce z roku 1968, ale tema­tic­ky reflek­tu­je násled­ky nor­ma­li­za­ce a pří­tom­nost rus­ké­ho vojá­ka v meta­fo­ric­ké rovi­ně.

Většina zmí­ně­ných sním­ků má spo­leč­né jed­no: jen lehce se dotý­ka­jí téma­tu srp­no­vé oku­pa­ce, ale nejsou tak výraz­ně zamě­ře­ny na samot­nou oku­pa­ci, jako prá­vě Vlny. Doposud jsme měli spí­še komor­ní fil­my, retrospek­ti­vy nebo sym­bo­lic­ké výpo­vě­di, až Vlny jsou jed­ním z mála fil­mů, kte­rý se oprav­du věnu­je roku 1968 napří­mo, s váž­nos­tí a hloub­kou. A potře­bu­je vůbec čes­ká spo­leč­nost tako­vý film? Podle mého názo­ru je dob­ré si při­po­mí­nat naši národ­ní minu­lost, ačko­liv není jen skvě­lá, ale mnoh­dy tem­ná a nic, čím bychom se moh­li chlu­bit, pro­to­že nezna­lost minu­los­ti hro­zí jejím opa­ko­vá­ním – to není klišé, ale sku­teč­nost, v dneš­ní době asi stá­le více aktu­ál­ní. A mys­lím si, že zce­lo­vat jakés takés národ­ní cítě­ní v sil­ně glo­ba­li­zo­va­ném svě­tě není na ško­du, jak­ko­li to zní ško­lo­met­sky – čes­ký národ není dva­krát hrdý sám na sebe a nepro­je­vu­je tolik sebe­vě­do­mí, opro­ti tře­ba tako­vým Španělům či Britům, snad jen kro­mě národ­ní­ho spor­tu v podo­bě výtrž­nic­tví na fot­ba­le.

Předně, čet­la jsem něko­lik poku­sů o recen­ze, napří­klad zde na Kritikách, se kte­rý­mi nemo­hu sou­hla­sit. Srovnávat Vlny zrov­na s Žižkou mi nepři­jde jako vhod­ná prv­ní vol­ba – jedi­ný spo­leč­ný bod je vel­ko­for­mát. Dále, po zhléd­nu­tí sním­ku si nemys­lím, že by pro­ta­go­nis­té byli hero­i­zo­vá­ni nebo vydá­vá­ni za samot­né titá­ny, to vůbec ne – toho­to sty­lu nad­di­men­zo­vá­ní se snad Mádl vyva­ro­val a pohlí­dal si, aby her­ci nepře­hrá­va­li, ale půso­bi­li při­ro­ze­ně. Naopak, hlav­ní posta­vy: Věra Štovíčková (T. Pauhofová), Jiří Dienstbier (V. Kotek), Tomáš Havlík (V. Vodochodský) jsou vykres­le­ni jako oby­čej­ní chy­bu­jí­cí lidé, kte­ří se dopus­ti­li i mno­ha závaž­ných spo­le­čen­ských pře­či­nů, omy­lů a osob­ních selhá­ní, ale přes­to s nimi divák doká­že sym­pa­ti­zo­vat, pro­to­že se ale­spoň sna­ži­li obstát v neleh­kých zkouš­kách vlast­ní­ho cha­rak­te­ru – kdo ví, jak by se kaž­dý z nás v tako­vých a podob­ných situ­a­cích zacho­val? Vlny jsou nejen o morál­ce a mora­li­zo­vá­ní (to se dělá a to ne), ale rov­něž o eti­ce (je etic­ké lhát, pokud tím něko­mu zachrá­ním život?) a dile­ma­tech uvnitř nit­ra (mám či nemám?).

Rovněž si nemys­lím, jako někte­ří, co se pokou­še­jí sní­mek inter­pre­to­vat, že by šlo o jaký­si druh novo­do­bé pro­pa­gan­dy, kte­rá by byla nato­lik povin­ná, že by dochá­ze­lo k pro­mí­tá­ní i ve ško­lách. Ačkoliv moder­ní škol­ství vyu­ží­vá audi­o­vi­zu­ál­ní mate­ri­ál pro úče­ly výu­ky, srov­ná­vat ten­to film s nor­ma­li­zač­ní pro­pa­gan­dou se mi jeví jako při­nejmen­ším hod­ně při­ta­že­né za vla­sy a k maso­vé­mu pro­mí­tá­ní na ško­lách nej­spíš dochá­zet nebu­de.

Kolega Jiří Kejkula dokon­ce mlu­ví o kýči v sou­vis­los­ti s vizu­ál­ní sty­li­za­cí sním­ku a emoč­ním ladě­ním: před­ně si mys­lím, že jeho chá­pá­ní kýče i nabíd­nu­tá defi­ni­ce je poně­kud mimo. Když se řek­ne kýč, vyba­ví se mi sochař Bedřich Mára z fil­mu Pupendo, kte­rý ztě­les­ňo­val uměl­ce, kte­rý se při­způ­so­bil reži­mu a tvo­ří kýč pro sys­tém v podo­bě por­ce­lá­no­vých prde­lí. Takový kýč je laci­ný a bez hloub­ky, bez hlub­ší­ho význa­mu a bez vnitř­ní výpo­vě­di – čis­tě nablýska­ný barev­ný a líbi­vý povrch, kte­rý režim i spo­leč­nost víta­jí – pro­to­že neo­hro­žu­je, nevzbu­zu­je otáz­ky, je deko­ra­tiv­ní, „vtip­ný“, kon­zu­mo­va­tel­ný. Myslím si, že do této odpad­ní kate­go­rie film Vlny urči­tě nespa­dá, ba prá­vě nao­pak. Podle mého názo­ru, Vlny mož­ná nejsou bez chy­by, lec­cos by šlo vyš­ťou­rat a vytknout, přes­to mají svou výpo­věd­ní hod­no­tu, nejen dob­rý vizu­ál, ale i hlub­ší myš­len­ku, skr­ze kte­rou mají stá­le co říct i mla­dým gene­ra­cím. Ačkoliv Vlny mohou způ­so­bit doje­tí, emo­ce či u někte­rých pamět­ní­ků i slzy, sen­ti­ment sám o sobě není kýč – pro­to­že může být hlu­bo­ký, dojem­ný a prav­di­vý.

Ačkoliv o fil­mu bylo napsá­no mno­ho snůšek nesmys­lů, Vlny v tuto chví­li zís­ka­ly neu­vě­ři­tel­ných 86% na ČSFD, což asi o něčem vypo­ví­dá. A přes­to­že Vlny jsou jed­ním z nej­draž­ších čes­kých fil­mů posled­ních let, nema­jí atri­bu­ty bloc­kbus­te­ru v plném roz­sa­hu: nema­jí glo­bál­ní dis­tri­buč­ní poten­ci­ál, nejsou plné počí­ta­čo­vých tri­ků, nema­jí epic­ký pří­běh ani nedo­sa­hu­jí masiv­ní­ho roz­počtu. Ještě něco málo ke zmi­ňo­va­né­mu roz­počtu, kte­rý se pohy­bo­val kolem 80 mili­o­nů korun (Státní fond kine­ma­to­gra­fie při­spěl na jeho výro­bu část­kou 15 mili­o­nů korun. Koproducenty sním­ku byly Český roz­hlas, Česká tele­vi­ze, Barrandov Studio, Wandal Productions (Slovensko) a RTVS (Slovensko). Financování bylo pod­po­ře­no také Pražským audi­o­vi­zu­ál­ním nadač­ním fon­dem, Plzeňským kra­jem a Audiovizuálním fon­dem Slovenské repub­li­ky. Soukromí inves­to­ři se rov­něž podí­le­li na finan­co­vá­ní pro­jek­tu.) Tento širo­ký okruh pod­po­ro­va­te­lů a kopro­du­cen­tů svěd­čí o mezi­ná­rod­ním a insti­tu­ci­o­nál­ním zájmu o film Vlny, kte­rý se zamě­řu­je na klí­čo­vou his­to­ric­kou udá­lost – inva­zi vojsk Varšavské smlou­vy v roce 1968 – a její dopad na novi­ná­ře a roz­hla­so­vé pra­cov­ní­ky.

Verdikt:

Vlny Jiřího Mádla jsou žánro­vě umís­ti­tel­né mezi his­to­ric­ké dra­ma a poli­tic­ký thriller, s výraz­ně osob­ní, psy­cho­lo­gic­ky ladě­nou rovi­nou. Snímek lze vní­mat i jako výprav­né dra­ma, kte­ré doká­že sklou­bit osob­ní lid­ský pří­běh s šir­ší his­to­ric­kou reflexí. Film vyni­ká komor­ním napě­tím, dobo­vě věr­ným zpra­co­vá­ním a suges­tiv­ní atmo­sfé­rou uza­vře­né­ho medi­ál­ní­ho pro­sto­ru v čase his­to­ric­ké­ho zlo­mu. Vlny nejsou žád­ný „malý film“ v pro­dukč­ním smys­lu: mají výraz­nou výpra­vu, přes­nou rekon­struk­ci doby, natá­če­lo se ve sku­teč­ných inte­ri­é­rech, zejmé­na v budo­vě Českého roz­hla­su, a roz­po­čet se pohy­bo­val kolem 80 mili­o­nů korun, což je na čes­ké pomě­ry vel­mi sluš­né. Přesto se nejed­ná o bloc­kbus­ter plný tri­ků a maso­vých scén, ale o intim­ní, uza­vře­ný pří­běh, kte­rý však ote­ví­rá zásad­ní etic­ká a his­to­ric­ká dile­ma­ta. Režisér Mádl doka­zu­je, že i „malý vel­ký film“ může mít vel­ké téma, ačko­liv kul­tov­ní Pelíšky ve štěd­ro­ve­čer­ním pro­gra­mu asi nena­hra­dí. Uděluji 75 %.

---