Na úterní podvečer si druhý kanál České televize připravil televizní premiéru snímku Všechno dobře dopadne. Pokud jste se dobře dívali na předávání cen Český lev za loňský rok, asi jste o něm již slyšeli. Jedná se o dílo dokumentaristy Miroslava Janka, který si letos ze slavnostního ceremoniálu odnesl sošku za nejlepší dokumentární film. Nutno podotknout, že to nebylo poprvé, co tento režisér držel sošku v ruce. Konkrétně to bylo již po páté, co si ocenění odnesl. Prvně jej získal v roce 2008 za film Občan Havel, po druhé v roce 2014 za film Olga, o rok později si šel pro sošku za snímek Filmová lázeň (tuto ovšem získal v jiné kategorii - nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál), po čtvrté za snímek Normální autistický film (2016) a naposledy tedy letos za snímek Všechno dobře dopadne. To už vypadá na pěknou sbírku, která začíná šlapat na paty i Ivanu Trojanovi.
Všechno dobře dopadne je celovečerní filmovou esejí na téma včela a člověk. Autor se zde noří hluboko do útrob úlu a na příkladu naprosto dokonalého společenstva, jako je to včelí, nám nastiňuje naše vlastní problémy lidského kolektivu. Taktéž ale poukazuje i na vzájemný vztah včelaře a jeho včelstva, přičemž nám naznačuje, kdo koho vlastně potřebuje. V anotaci se režisér doslova vyjadřuje takto: „O tom, jak lidstvo směřuje k degeneraci, nechci mluvit filmem přímo a doslovně, ten pocit by tam měl být přítomen podprahově, jako kdyby vzorně upraveným záhonem nenápadně prorůstal plevel a tím kazil celkový dojem“. Zásadním aspektem filmu tak je i podněcování diváka k zamyšlení.
Na to, že se jedná o dokument koprodukovaný Českou televizí, je film dosti stylisticky nestandartní. Zvolené téma autor nechce pojednávat nijak v detailu, ale naopak se jej snaží komplexně pojednat a předat divákovi co možná nejlepší obraz o celkovém stavu situace. K tomu mu velmi dobře napomáhá zvolený vyprávěcí styl, tedy filmová esej. Autor se zde nemusí nechat svazovat nějakými konvencemi, nemusí se zdržovat titulováním respondentů ani jejich představováním, protože o tom film není. Nejde o to, kdo k nám ve filmu promlouvá, ale o to, co nám říká. Režisér se nebojí do dokumentu promlouvat a i když je schovaný za kamerou, vede občas s objektem před ní živý dialog. Vzhledem k tomu, že Miroslav Janek je zkušený autor, muselo mu být jasné, že zvoleným vyprávěcím stylem si nakloní akademickou porotu, která tento sice pravda zajímavý, ale přesto již z mého pohledu trochu přežitý vyprávěcí styl ocení.
Ve finále si tak myslím, že film určitě zajímavě využívá žánr eseje v přírodopisném dokumentu, ovšem nemyslím si, že by byl natolik přínosným pro českou dokumentární kinematografii, aby musel být oceněn lvem. Zajímavou poznámkou v tomto směru podle mě je i to, že na nejvýznamnějším českém a možná i evropském festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava tento snímek sice nominován byl, ale žádnou cenu nezískal. Na Cenách české filmové kritiky dokonce nezískal ani nominaci. Nechci tím říci, že je to špatný film. Spíš si myslím, že je důležité se na každý film dívat i v širším kontextu, než jen slepě vybírat podle počtu získaných vavřínů. U mě tento snímek vystoupal někam lehce nad průměr a to proto, že i když své téma pojímá zajímavě, pořád se jedná o poměrně konvenční filmovou esej, bez výraznějšího nápadu. Pokud byste jej chtěli zhlédnout i vy a udělat si případně vlastní názor, po omezenou dobu je nyní k dispozici v iVysílání ČT.
