Po uvedení na festivalech v Cannes a ve Varech přišel do běžné české distribuce italský film Chiméra (La chimera, 2023). Jedná se o dílo italské režisérky Alice Rohrwacher, která není v Cannes neznámou postavou. Již před lety si odsud odnesla Velkou cenu festivalu za snímek Zázraky (Le meraviglie, 2014) a ocenění za nejlepší scénář k filmu Šťastný Lazzaro (Lazzaro felice, 2018). Na kontě má také několik nominací na Zlatou palmu, na Oscara (za krátkometrážní snímek Holčička - Le pupille, 2022), na Evropskou filmovou cenu a za již zmíněný snímek Šťastný Lazzaro získala několik ocenění i na filmovém festivalu v Sitges. Ve Varech její nejnovější dílo poměrně rezonovalo pozitivními ohlasy a tak jsem byl velmi zvědav, až se sním budu moci seznámit.
Pokud byste to z názvu filmu náhodou nepoznali, tak snímek vypráví o skupině lovců pokladů, nebo lépe řečeno italských vykradačů hrobek. V jejím čele stojí pro změnu anglický mladík Arthur (Josh O´Connor - znát jej můžete ze seriálu Koruna, nebo teď nově z Rivalů), který vyniká schopností najít lokaci pokladu pomocí virgule. Touto svou magickou schopností nám sice může připomínat slavného filmového archeologa, který taktéž za každým kamenem najde nějaký kouzelný předmět, ovšem pravda nemůže být více vzdálená. Zatímco Jones se stejně jako zbytek Arthurovi party honí zejména za poklady a bohatstvím spojeným s jejich prodejem, v průběhu tohoto filmu zjistíme, že Arthur hledá spíše lásku ke své mrtvé dívce, což ho nakonec dovede až na samou hranici mezi životem a smrtí.
Když jsem včera vyrážel na tento film do kina, přemýšlel jsem, kdy jsem naposledy viděl v kině nějaký současný italský film. A vzhledem k tomu, že jsem na žádný nepřišel (což ovšem také může být mou nepozorností), o to více jsem se těšil. A o to větší pak možná bylo zklamání. Nebo ne až tak zklamání, jako spíš rozčarování. Určitě souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrný snímek. Mě osobně potěšilo zejména to, že je natáčený na filmový materiál (to vždycky dokáže potěšit), ovšem když jsem se začal zamýšlet nad dějem, nějak se mi ta krása začala před očima trochu rozpadat. Ten příběh má totiž velmi pomalý rozjezd, což by ani tolik nevadilo, vzhledem k celkovému tempu snímku. Já osobně jsem ale měl problém s tím, že se mi ve zbytku stopáže nedostalo žádné hluboké myšlenky. Příběh sám se totiž na můj vkus až nepříjemně vleče a jeho tempu moc nepomáhá ani pasivní postava. Všechny své motivy nám pak autorka jen tak letmo ukáže, čímž v nás vzbudí otázku, ovšem záměrně nám na ní nedá odpověď. Nutí nás tak neustále přemýšlet o smyslu jejího příběhu, což nemusí být nutně špatně, ovšem u mě to po odchodu ze sálu vedlo k jistému pocitu rozčarovanosti a pochybám, co vlastně chtěla autorka svým příběhem říci. Naopak vyzdvihnout musím již zmíněnou technickou stránku. Ke svému vyprávění autorka chytře používá proměňující se formát obrazu a velmi hezky působí i barevnost zvoleného filmového materiálu v kontrastu s barevností mizanscény.
Kromě rozčarování z příběhu si také nejsem jist, zda film snese srovnání s Fellinim, které v souvislosti s ním často zaznívalo. Felliniho tvorba byla hodně ovlivněná končící érou italského neorealismu a je pravda, že Chiméra trošku otevírá ta sociální případně vztahová témata. Na druhou stranu je obohacuje o své magické vidění světa, což je sice hezký (a pro autorku nejspíš typický) prvek, ovšem nějak mi to nejde dohromady s tím slovem realismus. Myslím tedy, že autorka se Fellinim inspiruje, ovšem nelze podle mě říci, že by svým filmem na jeho tvorbu odkazovala.
Závěrem bych řekl asi toto: Chiméra nejspíš nebude režisérčiným přelomovým dílem. Jeho návštěvu bych doporučil všem, které zajímá aktuální světové dění na poli filmových festivalů, anebo lidem, kteří mají zálibu v dobře odvedené italské kinematografii. Myslím, že se jedná o typickou ukázku festivalového snímku, který osloví umělecky založené diváky, ovšem běžného diváka tolik nezaujme.
