Pomyslné střídání stráží ve filmu je jen o něco málo frekventovanějším jevem než střídání stráží před prezidentským sídlem. Škatule se hejbou takřka za každým rohem, a abychom si vybavili několik názorných případů, nemusíme se ani příliš otáčet a vykrucovat tak křehké krční obratle. V poslední době nás o tom úspěšně přesvědčil Daniel Craig coby nový (a mnohem lidštější) agent James Bond a pár pátku před ním i režisér Jonathan Mostow, jenž se statečně (a zprvu se zdálo, že sebevražedně) ujal třetího Terminátora a zároveň svého času nejdražšího filmu všech dob.Abyste mi však rozuměli, jméno tvůrce Ponorky U-571 (slušné klaustrofobicko-podvodní drama o krádeži kódovacího přístroje Enigma z doby druhé světové války) zde nevypichuji jenom proto, abych rozpohyboval váhající prsty, ale mně se to hodí do krámu i z jiného důvodu. Aniž bych přirovnával Bryana Singera ke Cameronovi (to po mně nechtějte; navíc mě nový Superman skutečně neoslovil), jeho x-menovský nástupce Brett Ratner se ocitl v dost podobné (ne-li stejné) pozici jako nástupce taťky endoskeletonu T-800. Jen si to zesámerissujme: máme tady slušně rozjeté série, v obou případech dvojky, které překonaly jedničku po všech stránkách, a na konci toho všeho osiřelé třetí díly, jejichž zrodu bychom se zřejmě ani nedočkali, nebýt nucené a tolik riskantní adopce.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že právě tady veškerá podobnost končí, opak jest pravdou. Ba co víc, po pozření třetích X-Menů mám skoro pocit, že je Ratner Mostowem a naopak - Mostow Ratnerem. Režisér Křižovatky smrti upřednostnil totiž navlas stejný přístup jako jeho kolega. Vykašlal se na celkovou mytologii, na jakousi očekávanou spřaženost s předchozími útržky a na uslintaná očekávání marvelovských fanoušků, a místo toho natočil snímek, který má mnohem blíže k jakémusi vytleskanému přídavku, nežli k pravému a plnohodnotnému pokračování, které by se posouvalo někam dál.
V tomto směru se podbízí dvě zásadní otázky. Měl Ratner vůbec na výběr? A jestli ano, vypravil se správnou cestou?
Troufám si tvrdit, že Ratner učinil vše z toho, co mu bylo za dané konstelace hvězd umožněno. Přišel takřka k „hotovému“, začlenil se do dvakrát prověřeného týmu a hlavně – do rukou mu byl svěřen scénář, s nímž by si neporadil ani ten nejzdatnější „vařič z vody“. Citelný rozdíl mezi Posledním vzdorem a jeho předchůdcem tak netkví v osobě sedmatřicetiletého režiséra a jeho schopnostech, ale v absenci Singera a ve vynucené výměně na postu scénáristy. Nic proti Kinbergovi a Pennovi (tihle chlapíci už několikrát prokázali jakous takous schopnost cosi sepsat), ale tentokrát to klukům nevyšlo a šlápli do pořádně hluboké louže. Naskýtá se dvojice možných vysvětlení. Buďto od počátku přistupovali k látce tak, aby vyhovovala nepsané hollywoodské normě a pořád v ní něco „bouchalo“ (bez ohledu na její uvěřitelnost a kompaktnost), anebo se na to prostě a jednoduše v*srali. Ať tak, či onak, tristní výsledek odpovídá oběma možnostem. Příběh je poslepovaný ze všeho možného a je do něj vklíněno tolik „z prstu vycucaných“ událostí (viz vcelku zbytečné vzkříšení Jean Grey či dětinské žárlení Rogue), že by se i Ed Wood musel setsakramentsky snažit, aby tuhle laťku alespoň doskočil. Nutno však dodat – tady nejde ani tak o objem, jako spíše o styl, jakým je to celé prostírané (takže vida, i tebe, Ratnere, jeden pohlavek nemine).
[Upozornění: následný odstavec obsahuje spoilery.]
Je to vlažné, místy klišovité a co se týče samotných postav – když už hloupě neřeční, tak hloupě jednají a následně umírají, aniž by se to ostatních X-Menů (a kór diváků) nějak dotklo. Pasáže, v nichž se ten či onen odebírá na odchod, jsou vskutku odfláknuté a degradované úzce navazujícími scénami. Týká se to nejenom ostrozrakého Scotta (který se z plátna přímo vypaří), ale i profesora Xaviera a následných rozhovorů v duchu „Co budeme dělat dál?“. Přitom všem jde o události, které jsou nejenom v rámci celé série, ale i v tomto díle velmi zásadní.
To vše výše uvedené působí velmi vtipně. Vtipně proto, jelikož jsem ke trojce skutečně přistupoval s uvědoměním Singerova odchodu (že nakonec upřednostnil modročerveného pláštěnkáře před svými mutantskými ratolestmi – to mu asi hodně fanoušků neodpustí). Marně však. Mohl jsem si tisíckrát vtloukat do mysli, že se trojka přetransformuje do podoby přídavkového popcorňáku, a přesto jsem si někde vzááádu stále namlouval, že se Ratnerova parta nahecuje. Tím bylo mé vystřízlivění umocněno. Stejně jako následným (lehce uskromněným) updatem z úvodních minut: „No dobrá… postačí, když to nebude vynikající, ale dostatečné.“
V té chvíli bych ještě stále odpustil leccos. Včetně růžových kostýmů ústředních představitelů. Samozřejmě za předpokladu, kdyby nebyla Ratnerova říčka natolik plytká a povrchní a zaměstnala divákovy bulvy neprůstřelným nářezem.
Třetí X-Meni jsou však od počátku stavěni do pozice titulu, který by na to ani neměl. Což o to, že by se z nich dalo sestříhat pět-šest plnohodnotných (a přitom rozdílných) trailerů a stejně by nebylo odhaleno vše, což o to, že se trikaři skutečně předvedli a naservírovali divákům neskutečně propracované scény (souboj v domě Jean, stěhování mostu, popř. závěrečné vyřizování účtů ve slavné věznici), když je to doslova a do písmene „prd“ platné. Zdejší akce je sice „na oko“ bezchybná, ale také průhledná a v žádném případě nezastře hluboké díry v konstrukci hlavní zápletky. I proto jsem tentokrát odolal jindy neodolatelnému nátlaku a celou projekci uzavřel komentářem: „Tááák a mám to za sebou.“ Přičemž podotýkám, zvukový doprovod obstaral mohutný výdech.
Jsem si vědom toho, nakolik je má recenze nekompromisní a že jsem možná až přehnaně tvrdý. Stejně tak si uvědomuji, jak mi to dáte sežrat (mejly mi posílejte na [email protected]). Ale pochopte mě – já musel. Minulý rok jsem sepsal patnáct recenzí a jen svátečně (u prokazatelných slátanin) jsem hodnotil pod 70%. S odstupem času toho lituji, neb ne vždy bylo množství udělených procent spravedlivé (skutečně, druhého Spider-Mana bych dnes nehodnotil 90-ti procenty). A jelikož bych nerad sklouzl do škatulky diváka, jemuž k blahu postačí efektní výplň, budu alespoň dneska „ubírat“. Za jiných okolností bych Poslednímu vzdoru udělil oblíbených sedmdesát bodů (ach ty triky…), ale později by mě stíhaly výčitky svědomí.
