Yeonmi Parková: Abych přežila

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Ponořte se do pří­bě­hu vyprá­vě­né­ho dív­kou, kte­rá se naro­di­la v roce 1992 do hla­do­mo­ru, stra­chu o život, kde mize­li pří­buz­ní, byli popra­vo­vá­ni reži­mem, věz­ně­ni v kru­tých pod­mín­kách, kdy se svou sestrou čeka­la, až se rodi­če vrá­tí – mož­ná zít­ra, mož­ná až za měsíc, a jed­la váž­ky a kořín­ky na lou­ce, aby hlad nehry­zal tak straš­ně. Kdy pře­mýš­le­la o útě­ku, kdy se dala se svou mat­kou všanc pře­kup­ní­kům s lid­mi a pro­šla ces­tu nejen sexu­ál­ní­ho zne­u­ží­vá­ní, ale i poni­žo­vá­ní lid­ské důstoj­nos­ti, pro­šla přes Čínu a Mongolsko a dosta­la se do Jižní Koreji.  Na svo­bo­du…

A že svo­bo­da s sebou nese nejen pro­ži­tí post­trau­ma­tic­ké­ho syn­dro­mu, ale také tíhu oné svo­bo­dy, kte­rá najed­nou… co si s ní počít? Toto byla jed­na z věcí, kte­rou si z této kni­hy odne­su navždy. Nikdy mi vlast­ně nedo­šlo, jak pro trýz­ně­né­ho a vědo­most­mi i roz­hle­dem utla­čo­va­né­ho člo­vě­ka je náh­le svo­bo­da tíži­vá.

„Nikdy jsem si nedo­ved­la před­sta­vit, že svo­bo­da může být tak těž­ká a kru­tá. Dosud jsem si mys­le­la, že být svo­bod­ný zna­me­ná moct nosit dží­ny a dívat se na fil­my, na jaké se chci dívat, aniž bych se muse­la bát věze­ní. Teď mi došlo, že musím pořád pře­mýš­let, a to bylo vyčer­pá­va­jí­cí. Byly oka­mži­ky, kdy jsem si kladla otáz­ku, jest­li – nebýt toho neko­neč­né­ho hla­do­mo­ru – by mi neby­lo lépe v Severní Koreji, kde se o všech­no moje pře­mýš­le­ní a o všech­na moje roz­hod­nu­tí posta­ral někdo jiný.

Vyčerpávalo mě, že musím nést zod­po­věd­nost. V Číně jsem byla živi­tel­kou, byla jsem ta, kte­rá udr­žo­va­la mat­ku při živo­tě. A teď jsem netu­ši­la, jak se mám vrá­tit zpět a být zase dítě­tem….

… Obě jsme se ze všech sil sna­ži­ly zapo­me­nout na všech­no špat­né a jít dál. Chtěla jsem svůj sta­rý život vyma­zat, ale hrůza, kte­rou v sobě mel, se ke mně vra­ce­la pokaž­dé, jakmi­le jsem usnu­la. Všechny moje sny byly noč­ní můry a obvykle měly stej­né téma: oko­lo mě tek­la voda a já jsem se muse­la dostat přes řeku. Někdo mě pro­ná­sle­do­val, ale já jsem se odtam­tud nedo­ká­za­la dostat, ať jsem se sna­ži­la, jak jsem chtě­la. Občas ty sny byly tak zlé, že jsem se budi­la s kři­kem…

… Ale jin­dy zase, i upro­střed bílé­ho dne, mi při­pa­da­lo, že jsem pořád v Severní Koreji a všech­no kolem mne je pou­hý sen. Tisíckrát den­ně jsem se muse­la štíp­nout, že se mi to nezdá. Bála jsem se, že se kaž­dou chví­li pro­bu­dím v našem vymrz­lém domě v Hjesanu, sama, jen se sestrou, budu  ležet na pod­la­ze, dívat se na měsíc za oknem a uva­žo­vat, kdy se asi máma vrá­tí a při­ne­se nám jíd­lo.“

Nebo když autor­ka popi­so­va­la vůbec fyzic­ké sta­vy, vyrov­ná­vá­ní se s post­trau­ma­tic­kým syn­dro­mem, kte­rý postih­ne kaž­dé­ho, kdo tuto ces­tu ze zbí­da­če­né země absol­vo­val…. Nebo když zjiš­ťu­je, že její slov­ní záso­ba je malá, že tře­ba slo­vo „lás­ka“ zna­me­ná i něco jiné­ho než pou­ze lás­ku k Vůdci… když se zača­la učit ang­lic­ky a bojo­va­la kaž­dý den s tím­to jazy­kem. Když se zapře­la a zača­la stu­do­vat, pra­co­vat, vyu­ži­la svou píli a mlá­dí a dosta­la se až tam, kde je nyní. Z malé hla­do­vé a vyhub­lé hol­čič­ky se sta­la akti­vist­kou za lid­ská prá­va a ces­tu­je po svě­tě s tím­to svým pří­bě­hem, kte­rý je pří­bě­hem všech seve­ro­ko­jeských obča­nů. Který je zpo­vě­dí děsi­vou a kru­tou…

Je to kni­ha, kte­rá vás dosta­ne od chví­le, kdy si zvyk­ne­te na autor­čin styl. Je vyprá­vě­cí, chví­li mi trva­lo, než jsem se do kni­hy začet­la. Začátek je vel­mi nalé­ha­vý, malá Jon-mi cítí hlad, zimu, všu­dypří­tom­ný strach, kas­to­vá­ní oby­va­tel, pády, kte­rý s sebou berou celé rodi­ny a vysta­vu­jí je nebez­pe­čí smr­ti, popra­vy, umí­rá­ní ve věze­ní. Jaro je obdo­bím smr­ti, lidé nevy­dr­ží nároč­né obdo­bí po vyčer­pá­va­jí­cí zimě a jaro je doba, kdy v Severní Koreji jsou uli­ce plné mrtvých dětí a sta­rých lidí. Kolikrát si Jon-mi přá­la, aby mís­to lis­tů a kvě­tů, puče­lo jaro jíd­lem… ale do skliz­ně dale­ko…  Začátek knih je plný infor­ma­cí a ujiš­ťo­vá­ní autor­ky, že toto musí­te vědět, abys­te se dosta­li do pří­bě­hu spo­leč­ně s ní, jak těž­ké pro ni bylo zasu­té vzpo­mín­ky vydo­lo­vat…. Ale po něko­li­ka strán­kách, dva­cet, tři­cet strá­nek, zvyk­ne­te si na jem­ný autor­čin styl i její nad­hled, a vplu­je­te nená­sil­ně do pří­bě­hu, kte­rý je kru­tý, ale vyprá­vě­ný tak, že všech­no pozo­ru­je­te jako­by za sklem…. Už se s tím vyrov­na­la, už vklá­dá do pří­bě­hu svůj úhel pohle­du ze svo­bod­né­ho živo­ta. Jen to jedi­né dělá kni­hu Abych pře­ži­la, vůbec pře­ži­tel­nou…

Emočně. Citově, spo­le­čen­sky.

O autor­ce:

Yeonmi Parková (v čes­ké tran­skrip­ci také Pak Jon-mi) se naro­di­la v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji a nyní žije v Soulu v Jižní Koreji. V sou­čas­nos­ti ces­tu­je po svě­tě jako lid­sko­práv­ní akti­vist­ka a podá­vá svě­dec­tví o svém živo­tě a zážit­cích.

Vydalo Argo, 2015, www.argo.cz