(zatím nehodnoceno)
Loading...
Ponořte se do příběhu vyprávěného dívkou, která se narodila v roce 1992 do hladomoru, strachu o život, kde mizeli příbuzní, byli popravováni režimem, vězněni v krutých podmínkách, kdy se svou sestrou čekala, až se rodiče vrátí – možná zítra, možná až za měsíc, a jedla vážky a kořínky na louce, aby hlad nehryzal tak strašně. Kdy přemýšlela o útěku, kdy se dala se svou matkou všanc překupníkům s lidmi a prošla cestu nejen sexuálního zneužívání, ale i ponižování lidské důstojnosti, prošla přes Čínu a Mongolsko a dostala se do Jižní Koreji. Na svobodu…
A že svoboda s sebou nese nejen prožití posttraumatického syndromu, ale také tíhu oné svobody, která najednou… co si s ní počít? Toto byla jedna z věcí, kterou si z této knihy odnesu navždy. Nikdy mi vlastně nedošlo, jak pro trýzněného a vědomostmi i rozhledem utlačovaného člověka je náhle svoboda tíživá.
„Nikdy jsem si nedovedla představit, že svoboda může být tak těžká a krutá. Dosud jsem si myslela, že být svobodný znamená moct nosit džíny a dívat se na filmy, na jaké se chci dívat, aniž bych se musela bát vězení. Teď mi došlo, že musím pořád přemýšlet, a to bylo vyčerpávající. Byly okamžiky, kdy jsem si kladla otázku, jestli – nebýt toho nekonečného hladomoru – by mi nebylo lépe v Severní Koreji, kde se o všechno moje přemýšlení a o všechna moje rozhodnutí postaral někdo jiný.
Vyčerpávalo mě, že musím nést zodpovědnost. V Číně jsem byla živitelkou, byla jsem ta, která udržovala matku při životě. A teď jsem netušila, jak se mám vrátit zpět a být zase dítětem….
… Obě jsme se ze všech sil snažily zapomenout na všechno špatné a jít dál. Chtěla jsem svůj starý život vymazat, ale hrůza, kterou v sobě mel, se ke mně vracela pokaždé, jakmile jsem usnula. Všechny moje sny byly noční můry a obvykle měly stejné téma: okolo mě tekla voda a já jsem se musela dostat přes řeku. Někdo mě pronásledoval, ale já jsem se odtamtud nedokázala dostat, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Občas ty sny byly tak zlé, že jsem se budila s křikem…
… Ale jindy zase, i uprostřed bílého dne, mi připadalo, že jsem pořád v Severní Koreji a všechno kolem mne je pouhý sen. Tisíckrát denně jsem se musela štípnout, že se mi to nezdá. Bála jsem se, že se každou chvíli probudím v našem vymrzlém domě v Hjesanu, sama, jen se sestrou, budu ležet na podlaze, dívat se na měsíc za oknem a uvažovat, kdy se asi máma vrátí a přinese nám jídlo.“
Nebo když autorka popisovala vůbec fyzické stavy, vyrovnávání se s posttraumatickým syndromem, který postihne každého, kdo tuto cestu ze zbídačené země absolvoval…. Nebo když zjišťuje, že její slovní zásoba je malá, že třeba slovo „láska“ znamená i něco jiného než pouze lásku k Vůdci… když se začala učit anglicky a bojovala každý den s tímto jazykem. Když se zapřela a začala studovat, pracovat, využila svou píli a mládí a dostala se až tam, kde je nyní. Z malé hladové a vyhublé holčičky se stala aktivistkou za lidská práva a cestuje po světě s tímto svým příběhem, který je příběhem všech severokojeských občanů. Který je zpovědí děsivou a krutou…
Je to kniha, která vás dostane od chvíle, kdy si zvyknete na autorčin styl. Je vyprávěcí, chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetla. Začátek je velmi naléhavý, malá Jon-mi cítí hlad, zimu, všudypřítomný strach, kastování obyvatel, pády, který s sebou berou celé rodiny a vystavují je nebezpečí smrti, popravy, umírání ve vězení. Jaro je obdobím smrti, lidé nevydrží náročné období po vyčerpávající zimě a jaro je doba, kdy v Severní Koreji jsou ulice plné mrtvých dětí a starých lidí. Kolikrát si Jon-mi přála, aby místo listů a květů, pučelo jaro jídlem… ale do sklizně daleko… Začátek knih je plný informací a ujišťování autorky, že toto musíte vědět, abyste se dostali do příběhu společně s ní, jak těžké pro ni bylo zasuté vzpomínky vydolovat…. Ale po několika stránkách, dvacet, třicet stránek, zvyknete si na jemný autorčin styl i její nadhled, a vplujete nenásilně do příběhu, který je krutý, ale vyprávěný tak, že všechno pozorujete jakoby za sklem…. Už se s tím vyrovnala, už vkládá do příběhu svůj úhel pohledu ze svobodného života. Jen to jediné dělá knihu Abych přežila, vůbec přežitelnou…
Emočně. Citově, společensky.
O autorce:
Yeonmi Parková (v české transkripci také Pak Jon-mi) se narodila v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji a nyní žije v Soulu v Jižní Koreji. V současnosti cestuje po světě jako lidskoprávní aktivistka a podává svědectví o svém životě a zážitcích.
Vydalo Argo, 2015, www.argo.cz
Nejnovější komentáře