zelenakniharecenzefilmu
Hlavním hrdinou na pět Oscarů nominovaného filmu Zelená kniha, odehrávajícího se v Americe v první polovině 60. let, je newyorský Američan s italskými kořeny Tony Vallelonga (Viggo Mortensen), milující manžel a otec a bývalý vyhazovač s nebývalou chutí k jídlu, jemuž je nabídnuto dělat šoféra a bodyguarda černošskému klavíristovi Dr. Donovi Shirleymu (Mahershala Ali) na jeho dvouměsíčním koncertním turné po jihu USA. Přičemž Tony je sice v jádru dobrák, ale zároveň tak trochu samorost, primitiv, ranař a rasista, který těží ze svých pracovních zkušeností z nočních klubů a ví, jak to ve světě chodí, zatímco Dr. Don je bohatý, důstojný a kultivovaný elegán a hudební génius, který žije v luxusním apartmánu nad Carnegie Hall, a jehož představy o reálném světě jsou poněkud naivní.
Výsledkem je precizně vybroušená směs komedie a dramatu, která vypovídá o rasismu, aniž by byla přehnaně citově vydírající a příliš tlačila na pilu, a o tom, jak se z lidí stávají díky vzájemnému vlivu lepší a poučenější bytosti, aniž by se utápěla v neobratně podsouvaných či doslovných ponaučeních. Jde o nesmírně příjemný, pozitivní a divácky nenáročný snímek z žánru road movie, který sice prakticky jen naplňuje určitou šablonu o přátelství dvou velmi rozdílných postav pocházejících z různých prostředí a sociálních vrstev (divácky neuvěřitelně vděčnou a ozkoušenou na mnoha filmech od Řidiče slečny Daisy po Nedotknutelné), leč naplňuje ji mimořádně schopně a na vysoké úrovni v každém ohledu.
Předně je potřeba vyzdvihnout fantastické výkony Vigga Mortensena a Mahershaly Aliho (obou nominovaných na Oscara), kteří se do svých jasně definovaných a výborně napsaných postav převtělili do nejmenších drobností od stylu vyjadřování a intonace hlasu (Mortensenův dokonalý italský přízvuk) po drobná gesta, úšklebky a celkovou řeč těla. V mnohém jim přitom pomohl pečlivě budovaný scénář s chytře vymyšlenými dialogy a přesná režie Petera Farrellyho. Je to opravdu k nevíře, že režisérem tohoto vyzrálého a kultivovaného filmu je stejný člověk, jenž spolu se svým bratrem proslul jako tvůrce stupidních a mnohdy i dost nevkusných, trapných a otřesných komedií, mezi nimiž snímky Něco na té Mary je či Blbý a blbější ještě lze považovat za ty povedenější.
Děj Zelené knihy je sice do určité míry předvídatelný a neříká se v něm nic vyloženě objevného, co by už nezaznělo v mnoha jiných filmech dříve (ale opět, je to realizováno velmi přirozeně, příjemně, nápaditě a zručně), a zároveň je zřetelně stylizovaný a hollywoodsky přikrášlený. Na mnoha místech tím pádem působí až pohádkově a nerealisticky ve vztahu ke skutečnému světu – byť jsou oba jeho hrdinové vytvořeni podle reálných předobrazů a opravdu společně v šedesátých letech projeli jižní státy USA v rámci koncertního turné (a Zelená kniha byla skutečná turistická příručka pro černochy cestující po americkém jihu s tipy, kde se mohou bez újmy na zdraví najíst a přespat). Nicméně nikde není řečeno, že se filmy inspirované skutečnými událostmi musejí vždy držet reality, pokud jsou v rámci svého vnitřního světa a své stylizace soudržné a konzistentní, protože to je to, co se počítá. A to Zelená kniha rozhodně je.
Je pravda, že relativně hladký průběh děje je z hlediska rasismu narušován pouze jednoduchými a opakujícími se konflikty (napadání, segregace), jimž chybí hloubka a komplexnost. Avšak nezdá se, že by ambice Zelené knihy spočívaly ve snaze o komplexní výpověď na téma rasismu v Americe, spíš jde pouze o poukázání na to, jak je rasismus ve své podstatě hloupý a nesmyslný – a v tomto ohledu Zelená kniha dosahuje svého cíle zcela uspokojivě. Nedostatečně působí akorát přerod Tonyho z rasisty v ne-rasistu, který je zbytečně uspěchaný a takřka skokový, nehledě na to, že Tony se jako rasista projevuje jen sporadicky (vyjma pár předsudků prakticky jen v jedné scéně na začátku filmu, v níž vyhodí do odpadkového koše skleničky, ze kterých dávala jeho žena napít dvěma černošským instalatérům).
Nicméně zcela zavrhnout mohou Zelenou knihusnad akorát ti, kteří podobné filmy vnímají jako vykalkulované, populistické a zjednodušené sázky na jistotu, vytvořené kvůli filmovým cenám a určené pro ten typ diváků, co se snadno a rádi rozplývají nad šablonovitým sentimentálním kýčem. Zelená kniha sice je do jisté míry zjednodušená, sentimentální a populistická (přeci jen divákům servíruje černobílé vidění světa a nakonec dodává hřejivou naději, že jsou i hodní lidé bez předsudků) a rozhodně je i šablonovitá, leč čistě za strategický kalkul ji označit nelze, už jen proto, že za jejím scénářem stojí mimo jiné Nick Vallelonga, syn skutečného Tonyho Vallelongy, z čehož vyplývá, že prvotní důvody za vznikem filmu mají především osobní původ.
Šablonovitost a diskutabilně ztvárněný motiv rasismu tak tvoří nejproblematičtější prvky filmu, na který je však pro jeho vysoké tvůrčí a herecké kvality těžké se zlobit. Zelená kniha totiž jinak zcela plní svůj účel coby nenáročná feel-good oddechovka s jasným poselstvím, která exceluje ve vykreslení postupně se vyvíjejícího vztahu svých hrdinů na pozadí spousty skvěle pointovaných situací a roztomilých vedlejších motivů (psaní dopisů, Tonyho apetit), a vzhledem k tomu, že vrcholí Štědrým dnem, tak plně obstojí i jako vánoční film.
Podívejte se na hodnocení Zelená kniha na Kinoboxu.
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Odebírat
Přihlášení
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější komentáře