Zloději - nevnucující se artovka, ve které si budete muset hledat význam sami

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Dnes se podí­vá­me do tro­chu jiné­ho kul­tur­ní­ho pro­stře­dí. Filmová pro­duk­ce asij­ských zemí mě vždy fas­ci­no­va­la a popsal bych ji asi jako ode zdi ke zdi. Buď jsem z ní nad­še­ný, nebo dané fil­my ani nedo­kou­kám. To, co pro­be­re­me dnes, ve mně zpo­čát­ku budi­lo smí­še­né poci­ty, nako­nec se to ale zařa­di­lo spí­še do té prv­ní kate­go­rie. Pojďme ale od začát­ku.

Film Zloději (Manbiki kazo­ku nebo Shoplifters), kte­rý měl pre­mi­é­ru v roce 2018, je japon­ské dra­ma reži­sé­ra Hirokazu Koreedy. Film vyprá­ví pří­běh chudé rodi­ny, kte­rá se živí drob­ný­mi krá­de­že­mi, aby pře­ži­la. Jednoho dne se čle­no­vé rodi­ny ujmou opuš­tě­né hol­čič­ky a začnou ji vycho­vá­vat jako svou vlast­ní dce­ru. Chvíli pozo­ru­je­me rela­tiv­ně spo­ko­je­nou, idy­lic­kou rodi­nu zlo­dě­jů žijí­cích na okra­ji spo­leč­nos­ti, ať už to zní sebe­mor­bid­ně­ji. Postupně ale zjiš­ťu­je­me, kolik je v rám­ci jed­né rodi­ny pohřbe­ných tajem­ství (a nejen tajem­ství).

Začneme tedy pří­bě­hem. Na prv­ní pohled je jas­né, že jde o arto­vý film s fes­ti­va­lo­vý­mi a umě­lec­ký­mi ambi­ce­mi. Nemohl jsem sice dohle­dat ofi­ci­ál­ní roz­po­čet, ale obec­ně vza­to půso­bi­li Zloději spí­še níz­ko­roz­počto­vě. Natáčelo se s malým počtem her­ců a na ome­ze­ném množ­ství loka­cí. Snímek tedy nevsá­zí na opu­lent­nost, ale spí­še na pří­běh a jeho inter­pre­ta­ci. Koreeda celý film pojal na prin­ci­pu „show, don’t tell“, což pova­žu­ji za vhod­né řeše­ní. Ačkoliv měl bez­po­chy­by své vypra­věč­ské zámě­ry, vyu­ži­tím toho­to prin­ci­pu nechá­vá spous­tu pod­tex­to­vých prv­ků na inter­pre­ta­ci divá­ka.

Celková expo­zi­ce byla dob­ře posklá­da­ná, ale lhal bych, kdy­bych řekl, že jsem se ani jed­nou za celý film nenu­dil. Některé pasá­že jsou zdlou­ha­vé a pro­škr­tá­ní by jim neuško­di­lo. Mělo to ovšem jeden zají­ma­vý efekt. Pokud jsou mož­ná až zby­teč­ně dlou­hé dia­lo­go­vé linie mezi posta­va­mi, vyvo­lá­vá to ve vás pocit, že ty posta­vy pozná­vá­te. Divák tak žije v dojmu, že všech­ny posta­vy mož­ná až pří­liš důvěr­ně zná. Ve tře­tím aktu ho ale film vel­mi rych­le vyve­de z omy­lu. Pokud to bylo cílem, klo­bouk dolů. Pokud ne, klo­bouk dolů i tak, ale pro­škr­tá­ní bych oce­nil.

Zastavím se i u vzta­hů mezi posta­va­mi. Opět zde nará­ží­me na to, že celý film je budo­vá­no něco, co je poté divá­ko­vi str­že­no před oči­ma. Nicméně i to je vel­mi dob­rá sou­hra mezi tím, jak divák pře­mýš­lí, a tím, jak reži­sér oče­ká­vá, že divák bude pře­mýš­let. Protože tře­ba v mém pří­pa­dě se tre­fil. Postavy se mezi sebou cho­va­jí tak, jak by člo­věk oče­ká­val, že se za daných vzta­hů budou k sobě cho­vat (když vez­me­me v potaz kul­tur­ní roz­dí­ly, což také není mar­gi­nál­ní). Nicméně na kon­ci se dozví­me, že vzta­hy jsou ze stra­ny rodi­čů spí­še vsu­ge­ro­va­né a film tak dosta­ne jiný význam.

Pojďme ale k dal­ším prv­kům. Velmi rád bych oce­nil herec­ké výko­ny. Bohužel nejsem na sto pro­cent scho­pen říct, jaké byly, jeli­kož jsem film viděl v ori­gi­nál­ním zně­ní a netu­ším, zda byl into­nač­ně dob­ře zahra­ný. Co se týče vizu­ál­ní­ho herec­tví, zde urči­tě oce­ním pře­de­vším dět­ské her­ce, jejichž výko­ny byly až neu­vě­ři­tel­né.

Z vizu­ál­ní strán­ky fil­mu jsem měl smí­še­né poci­ty. Kondo Ryuto, kame­ra­man fil­mu, pod­le mě odve­dl skvě­lou prá­ci co se týče zábě­ro­vá­ní. Nápaditá a pre­ciz­ní kame­ra­man­ská prá­ce je nezpo­chyb­ni­tel­ná. Co bych ale zpo­chyb­nil, je reži­sé­ro­va vůle natá­čet film na 35mm ana­lo­go­vý pás. Není to žád­ná tech­nic­ká chy­ba a napros­to chá­pu, že jde o umě­lec­ký záměr – zvláš­tě s mini­mál­ním color gra­din­gem to navo­dí pocit chu­do­by a syro­vos­ti, což je přes­ně to pro­stře­dí, kte­ré se film sna­ží komu­ni­ko­vat. Ale jsem vizu­ál­ně zalo­že­ný člo­věk a čas­to mě este­tic­ké nedo­stat­ky mož­ná bez­dů­vod­ně ruší, i když je to umě­lec­ky napros­to obha­ji­tel­né a vlast­ně i doce­la nápa­di­té.

Nakonec si nechám mou oblí­be­nou slož­ku – zvuk. Zde jsem opět na roz­ces­tí, co se poci­tů týče. Samotný zvu­ko­vý mix dia­lo­gů a atmo­sfé­ry fun­gu­je dob­ře. Mé roz­pol­ce­ní ale pra­me­ní z hud­by, kte­rou vytvo­řil Haruomi Hosono. Ta byla totiž vel­mi dob­rá, ale bohu­žel i vel­mi málo pou­ži­tá. Opět doká­žu pocho­pit umě­lec­ký záměr, kde „i ticho hra­je“, pokud chce­te ilu­stro­vat chudé pro­stře­dí. Přijde mi ale ško­da se o tuto slož­ku při­pra­vit úpl­ně. Hudbu sly­ší­me v pod­sta­tě jen na úpl­ném začát­ku a úpl­ném kon­ci.

Závěrem mohu říci, že jde o zají­ma­vý arto­vý sní­mek, kte­rý se urči­tě hodí, pokud si chce­te odpo­či­nout od komerč­ní euro­a­me­ric­ké pro­duk­ce. Nicméně se při­prav­te na to, že film sto­jí pře­de­vším na pří­bě­hu, kte­rý si navíc bude­te muset mís­ty najít sami. Film vám nebu­de pod­bí­zet líbi­vým vizu­á­lem ani hud­bou. Určitě ale dopo­ru­ču­ji ho zhléd­nout.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře