Dnes se podíváme do trochu jiného kulturního prostředí. Filmová produkce asijských zemí mě vždy fascinovala a popsal bych ji asi jako ode zdi ke zdi. Buď jsem z ní nadšený, nebo dané filmy ani nedokoukám. To, co probereme dnes, ve mně zpočátku budilo smíšené pocity, nakonec se to ale zařadilo spíše do té první kategorie. Pojďme ale od začátku.
Film Zloději (Manbiki kazoku nebo Shoplifters), který měl premiéru v roce 2018, je japonské drama režiséra Hirokazu Koreedy. Film vypráví příběh chudé rodiny, která se živí drobnými krádežemi, aby přežila. Jednoho dne se členové rodiny ujmou opuštěné holčičky a začnou ji vychovávat jako svou vlastní dceru. Chvíli pozorujeme relativně spokojenou, idylickou rodinu zlodějů žijících na okraji společnosti, ať už to zní sebemorbidněji. Postupně ale zjišťujeme, kolik je v rámci jedné rodiny pohřbených tajemství (a nejen tajemství).
Začneme tedy příběhem. Na první pohled je jasné, že jde o artový film s festivalovými a uměleckými ambicemi. Nemohl jsem sice dohledat oficiální rozpočet, ale obecně vzato působili Zloději spíše nízkorozpočtově. Natáčelo se s malým počtem herců a na omezeném množství lokací. Snímek tedy nevsází na opulentnost, ale spíše na příběh a jeho interpretaci. Koreeda celý film pojal na principu „show, don’t tell“, což považuji za vhodné řešení. Ačkoliv měl bezpochyby své vypravěčské záměry, využitím tohoto principu nechává spoustu podtextových prvků na interpretaci diváka.
Celková expozice byla dobře poskládaná, ale lhal bych, kdybych řekl, že jsem se ani jednou za celý film nenudil. Některé pasáže jsou zdlouhavé a proškrtání by jim neuškodilo. Mělo to ovšem jeden zajímavý efekt. Pokud jsou možná až zbytečně dlouhé dialogové linie mezi postavami, vyvolává to ve vás pocit, že ty postavy poznáváte. Divák tak žije v dojmu, že všechny postavy možná až příliš důvěrně zná. Ve třetím aktu ho ale film velmi rychle vyvede z omylu. Pokud to bylo cílem, klobouk dolů. Pokud ne, klobouk dolů i tak, ale proškrtání bych ocenil.
Zastavím se i u vztahů mezi postavami. Opět zde narážíme na to, že celý film je budováno něco, co je poté divákovi strženo před očima. Nicméně i to je velmi dobrá souhra mezi tím, jak divák přemýšlí, a tím, jak režisér očekává, že divák bude přemýšlet. Protože třeba v mém případě se trefil. Postavy se mezi sebou chovají tak, jak by člověk očekával, že se za daných vztahů budou k sobě chovat (když vezmeme v potaz kulturní rozdíly, což také není marginální). Nicméně na konci se dozvíme, že vztahy jsou ze strany rodičů spíše vsugerované a film tak dostane jiný význam.
Pojďme ale k dalším prvkům. Velmi rád bych ocenil herecké výkony. Bohužel nejsem na sto procent schopen říct, jaké byly, jelikož jsem film viděl v originálním znění a netuším, zda byl intonačně dobře zahraný. Co se týče vizuálního herectví, zde určitě ocením především dětské herce, jejichž výkony byly až neuvěřitelné.
Z vizuální stránky filmu jsem měl smíšené pocity. Kondo Ryuto, kameraman filmu, podle mě odvedl skvělou práci co se týče záběrování. Nápaditá a precizní kameramanská práce je nezpochybnitelná. Co bych ale zpochybnil, je režisérova vůle natáčet film na 35mm analogový pás. Není to žádná technická chyba a naprosto chápu, že jde o umělecký záměr – zvláště s minimálním color gradingem to navodí pocit chudoby a syrovosti, což je přesně to prostředí, které se film snaží komunikovat. Ale jsem vizuálně založený člověk a často mě estetické nedostatky možná bezdůvodně ruší, i když je to umělecky naprosto obhajitelné a vlastně i docela nápadité.
Nakonec si nechám mou oblíbenou složku – zvuk. Zde jsem opět na rozcestí, co se pocitů týče. Samotný zvukový mix dialogů a atmosféry funguje dobře. Mé rozpolcení ale pramení z hudby, kterou vytvořil Haruomi Hosono. Ta byla totiž velmi dobrá, ale bohužel i velmi málo použitá. Opět dokážu pochopit umělecký záměr, kde „i ticho hraje“, pokud chcete ilustrovat chudé prostředí. Přijde mi ale škoda se o tuto složku připravit úplně. Hudbu slyšíme v podstatě jen na úplném začátku a úplném konci.
Závěrem mohu říci, že jde o zajímavý artový snímek, který se určitě hodí, pokud si chcete odpočinout od komerční euroamerické produkce. Nicméně se připravte na to, že film stojí především na příběhu, který si navíc budete muset místy najít sami. Film vám nebude podbízet líbivým vizuálem ani hudbou. Určitě ale doporučuji ho zhlédnout.
