Zrození planety opic [100%]

Tohle je film, od kte­ré­ho snad oprav­du nikdo nic neče­kal - maxi­mál­ně se v kon­tex­tu s ním zmohl jen na něja­ký ten face­palm či při­st­prost­ší komen­tář. Alespoň jako já. O to vět­ší pře­kva­pe­ní pak samo­zřej­mě bylo, jak nová Planeta opic nako­nec dopadla a kolik lidí ji pova­žu­je za mini­mál­ně nej­lep­ší film roku. Alespoň jako já.

Blog auto­ra: http://jumbotron-film.blogspot.com/

Režisér Rupert Wyatt, kte­rý měl doteď za sebou pou­ze tři men­ší a u nás prak­tic­ky nezná­mé fil­my, zde totiž pro­je­vu­je talent, kte­rý má v sou­do­bém Hollywoodu pou­ze vel­mi málo lidí. A sice doká­zat z bloc­kbuste­rov­ských stu­dií vymáčk­nout bloc­kbuste­rov­ský roz­po­čet a nato­čit za něj v pod­sta­tě nebloc­kbuste­rov­ský film. Fajn, Zrození pla­ne­ty opic sice stá­lo „pou­hých“ 90 mili­o­nů, při­tom ale vypa­dá asi tak na sto pade­sát. A co je hlav­ní, ved­le všech těch vizu­ál­ních efek­tů a roz­mách­lých akč­ních sek­ven­cí má pře­de­vším i napros­to famóz­ní scé­nář.

Jednou z hlav­ních před­nos­tí prá­vě scé­ná­ře Ricka Jaffy a Amandy Silver (ani se nesna­žím před­stí­rat, že bych o nich snad kdy v živo­tě sly­šel) je jeho žánro­vá roz­ma­ni­tost. Z nové Planety opic na vás dýchá atmo­sfé­ra napříč nej­růz­něj­ší­mi žán­ro­vý­mi spek­try, od Kubrickova Spartaka přes seri­á­lo­vý Prison Break až tře­ba po tře­tí­ho Terminátora. Vedle toho vše­ho zde pak vět­ší část fil­mu i pod­pra­ho­vě půso­bí jaký­si „efekt Pomsty Sithů“, kdy, sic ze začát­ku pří­běh (nej­spíš záměr­ně) zabře­dá­vá tře­ba až k polo­di­gi­tál­ní disneyov­ce o páno­vi s chyt­rým opi­čá­kem, divák záro­veň celou tu dobu ale­spoň zhru­ba ví, jakým smě­rem by se film měl ubí­rat – respek­ti­ve kam by se měl jako pseu­do prequel k již exis­tu­jí­cím fil­mům dopra­co­vat (tedy že jako disneyov­ka o páno­vi s chyt­rým opi­čá­kem to nebu­de napo­řád).

Jenže namís­to toho, aby hlav­ní opi­čí hrdi­na Caesar pře­chá­zel k tem­né stra­ně Síly, zde nao­pak sku­teč­ně při­po­mí­ná spí­še ono­ho Spartaka, kte­rý se pou­ze sna­ží vyvést svůj lid z otroc­tví, a se kte­rým v prů­bě­hu celé­ho fil­mu pros­tě nejde nesym­pa­ti­zo­vat. Další vel­ké pře­kva­pe­ní Zrození pla­ne­ty opic je tak prá­vě to, že to není film o lidech, kte­ří by bojo­va­li pro­ti revol­tu­jí­cím inte­li­gent­ním opi­cím, ale prá­vě nao­pak je to čis­tě film o kon­krét­ních opi­čích posta­vách, jejichž jed­not­li­vé moti­va­ce a poci­ty zná­me stej­ně tak dob­ře (či i lépe), jako je tomu u těch lid­ských.

Dokonce i James Franco, jehož posta­va je zde na prv­ní pohled hlav­ní, tuto pozi­ci vlast­ně jen zahří­vá malé­mu digi­tál­ní­mu Caesarovi, dokud z něj nevy­ros­te vel­ký digi­tál­ní Caesar s mimi­kou Andyho Serkise (taky koho jiné­ho, že ano). Tím se dostá­vám i k ono­mu popu­lár­ní­mu téma­tu „revo­luč­ních“ digi­tál­ních opic od Wety. Není prav­da, že by tyto umě­lé opi­ce byly vylo­že­ně k nero­ze­zná­ní od těch sku­teč­ných. K tomu máme ješ­tě doce­la dale­ko, a Weta to zřej­mě dob­ře ví – když se ani nesna­ži­la o kom­bi­no­vá­ní CGI opic s těmi živý­mi, což by vypa­da­lo hod­ně nepři­ro­ze­ně.

Jelikož jsou zde ale pou­ze opi­ce digi­tál­ní, skr­ze kte­ré mohou Serkis a dal­ší her­ci podá­vat sku­teč­ně kva­lit­ní a ničím neo­me­ze­né herec­ké výko­ny, jsou tyto opi­ce doko­na­le při­ro­ze­né, což je pod­le mě mno­hem důle­ži­těj­ší, než aby vypa­da­ly jako nachlup sku­teč­ní pri­má­ti.

Co se týče před­sta­vi­te­lů lidí, ved­le Jamese Franca tu nikdo nemá nijak zvlášť moc pro­sto­ru, což ale roz­hod­ně není výt­ka. Každá ved­lej­ší posta­va zde má své vel­mi prak­tic­ké urče­ní, kte­ré bez zby­teč­ných pro­sto­jů na výbor­nou spl­ňu­je (nej­víc potě­ší oprav­du vel­ká spous­ta seri­á­lo­vých her­ců v čele Davidem Hewlettem). Menším zkla­má­ním je snad jen těž­ce nevy­u­ži­tý Brian Cox, což už ale u brit­ských her­ců v ame­ric­kých fil­mech hold vět­ši­nou bývá, a napros­to kar­di­nál­ním prů­švi­hem je pak posta­va sexy vete­ri­nář­ky, o kte­ré se vsa­dím, že v původ­ním scé­ná­ři ani VŮBEC neby­la (pro­to­že v celém fil­mu váž­ně VŮBEC nic nedě­lá), ale bez kte­ré by pros­tě správ­ný let­ní bloc­kbus­ter nedal ani ránu.

A prá­vě tak by se dalo shr­nout celé Zrození pla­ne­ty opic. Je to film, kte­rý na prv­ní pohled, aby mohl vůbec vznik­nout, obsa­hu­je všech­no, co by měl kaž­dý správ­ný holly­wo­od­ský film mít, ale když ho pak doo­prav­dy zhléd­ne­te, zjis­tí­te, že to všech­no byla více­mé­ně jen haba­ďů­ra, pod kte­rou se skrý­vá sku­teč­ně ori­gi­nál­ní a str­hu­jí­cí sní­mek, ve kte­rém se klou­bí úžas­ná režie s úžas­ným scé­ná­řem, jenž spo­leč­ně doká­ží vést divá­ka přes­ně tím správ­ným smě­rem a napří­klad tak donu­tit celý kinosál v jed­né vte­ři­ně oněmět (pokud jste film vidě­li a vidě­li jste ho s vět­ším počtem lidí – v kině -, nej­spíš tuší­te, na kte­rou kon­krét­ní scé­nu tu nará­žím). Když se pak film chý­lil ke své­mu závě­ru a mně, napros­to spo­ko­je­né­mu s tím, jak jsem před­cho­zí nece­lé dvě hodi­ny strá­vil, už jen vrta­lo hla­vou, jak tvůr­ci po tom, co odvy­prá­vě­li už v pod­sta­tě celý pří­běh, doká­ží do závě­ru vmáčk­nout ješ­tě tu jed­nu finál­ní poin­tu, kte­rou bylo tře­ba sdě­lit.

A nako­nec nejen že to doká­za­li napros­to na výbor­nou, ale ješ­tě k tomu při­tom zvlád­li doko­pat divá­ky, aby ješ­tě chví­li sle­do­va­li závě­reč­né titul­ky. Poklona.

(Zrození pla­ne­ty opic obsa­hu­je poměr­ně vel­ké množ­ství dějo­vých i kul­tur­ních odka­zů na původ­ní díly. Nejedná se však o prequel původ­ní série, mimo jiné také pro­to, že pří­běh „zro­ze­ní pla­ne­ty opic“ odvy­prá­věl už její čtvr­tý film Dobytí pla­ne­ty opic z roku 1972. Podle slov pro­du­cen­tů se tak nao­pak jed­ná spí­še o restart než­li prequel – tzn. alá Batman začí­ná či Casino Royal. Jinými slo­vy, mož­nost točit dal­ší pokra­čo­vá­ní se pod­chy­ti­la už v zárod­ku. A jeli­kož Zrození pla­ne­ty opic vydě­la­lo za prv­ní tři týd­ny celo­svě­to­vě něco přes čtvrt mili­ar­dy, dal­ší díly jsou oprav­du už jen otáz­kou času.)