Zvětšenina

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Chladně odta­ži­té, kom­pli­ko­va­né podo­ben­ství o sku­teč­nos­ti, jež nám neu­stá­le uni­ká; str­hu­jí­cí pro­fil fas­ci­nu­jí­cí doby; vizu­ál­ní a hudeb­ní obžer­ství, fatál­ní sym­bo­lis­mus kon­tra zdán­lí­vá bana­li­ta odha­lu­jí­cí i skrý­va­jí­cí pod­sta­tu - rov­ná se kul­tov­ní dílo všech art­fil­mo­vých nad­šen­ců - Antonioniho feno­me­nál­ní Zvětšenina.

Michelangelo Antonioni se poté, co na domá­cí půdě zaklá­dal feno­mén jmé­nem ital­ský neo­re­a­lis­mus, ode­bral do lon­dý­na. Tady něko­lik měsícu vstře­bá­val atmo­sfé­ru swin­gu­jí­cí­ho, pul­zu­jí­cí­ho stře­du svě­ta 60. let, aby své dojmy násled­ně zužit­ko­val ve své nad­ča­so­vé výpo­vě­di o neu­cho­pi­tel­nos­ti rea­li­ty. Filosofická úva­ha na poza­dí pří­bě­hu inspi­ro­va­né­ho detek­tiv­ní záplet­kou od Julia Cortazára, to je Zvětšenina.

Dějově tu o moc nejde. Mladý tel­ne­to­va­ný foto­graf je slun­cem své­ho svě­ta, jež mu leží u nohou. Lidé v oko­lí jsou neu­stá­le v pal­bě jeho ego­cen­t­ric­kých maný­rů a extra­va­gant­ních výstřel­ků. Jednoho dne náho­dou zachy­tí vraž­du v poklid­ném, idy­lic­kém par­ku, kde voye­u­ris­tic­ky fotil hrát­ky krás­né mla­dé ženy s postar­ším pánem. Anebo neza­chy­til? Jestli to byl pou­ze pro­dukt jeho zmu­če­né fan­tasie, se nedo­ví on ani my. Není to pře­kva­pi­vě ani pří­liš důle­ži­té. to pod­stat­né se ode­hrá­vá v jiné rovi­ně - v samot­ném cha­rak­te­ru nemluv­né hlav­ní posta­vy, ve význa­mu za odo­sob­ně­ný­ma, na půl­ku úst utrou­še­ný­ma poznám­ka­ma, pozér­ský­ma výbuchy nad­še­ní a dan­dy­ov­sky chlad­nou mas­kou na tvá­ři.

Neboť pod doko­na­lou pózou a pře­svéd­če­ním o vlast­ní vlá­dě nad svě­tem bub­lá zne­chu­ce­ní, až hma­ta­tel­ně se dá v někte­rých scé­nách cítit napě­tí, sig­na­li­zu­jí­cí, že tanhle osl­ni­vý, vel­ko­hubý fešák cosi hle­dá. Cosi drti­vě sku­teč­né­ho, udá­lost, kte­rá by obrá­ti­la jeho doko­na­lý život vzhůriu noha­ma. To se prá­vě sta­ne, když pŕi zvěč­šo­vá­ní foro­gra­fií z par­ku natra­fí na detail muže se zbra­ní v ruce, skry­té­ho za stro­my. Objeví ho opož­dě­ně - pŕi hrát­kách s adept­ka­mi kari­é­ry mode­lek. Tady Antonioni variu­je sta­ré řče­ní, jak může­me vidě­ti prav­du pou­ze teh­dy, vystou­pí­me li ven z rámu. Fotograf se chví­li sna­ží při­jít věci na kořen, no pora­žen rezig­nu­je. V skvě­le vysta­vé­né závě­reč­né scé­ně pozo­ru­jíc mimy, jak hra­jí tenis s ima­gi­nár­ním míč­kem a rake­ta­mi, při­jí­ma svou lek­ci o sku­teč­nos­ti, jíž nemů­že­me ovlá­dat, pou­ze ji akcep­to­vat, roz­ply­nout se v ní a tak se mož­ná o dal­ší krů­ček pŕi­blí­žit pocho­pe­ní.

O filmu:

Blow-Up
Scénář: Michelangelo Antonioni (vol­ně dle povíd­ky Julia Cortazára)
Režie: Michelangelo Antonioni
V hlav­ních rolích: David hem­mings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles
Velká Británie - Itálie 1966, 111 minut