(zatím nehodnoceno)
Loading...O tom, že jsou Francouzi v hororu dobří, jsme se už přesvědčili. „Les Yeux Sans Visage“ jsou další ukázkou toho, že filmařská velmoc měla vždy co nabídnout.
Les Yeux Sans Visage
Francie, 1960, 88 minut
Režie:Georges Franju
Scénář: Pierre Boileau, Thomas Narcejac, Jean Redon a Claude Sautet podle románu Jeana Redona
Hrají:
Pierre Brasseur (Doktor Génessier)
Alida Valli (Louise)
Edith Scob (Christiane Génessier)
Juliette Mayniel (Edna Grüber)
Vítejme zpět ve Francii, zpátky u pánů scénáristů Boileau-Narcejac. Už „Ďábelskými ženami“ nám ukázali, že jsou schopni vytvořit skvělý scénář, který je hororový, stejně jako dramatický a hlavně zajímavý. I tentokrát převáděli pro plátno knihu, a to dílo spisovatele Jeana Redona, který se na tvorbě scénáře podílel. Z Francie tak vzešel další snímek, který mohl směle konkurovat zahraniční hororové produkci.
V černobílé se před námi odvíjí příběh, který nám v prvních scénách neřekne nic, aby to na nás následně všechno vychrlil s poměrně velkou mírou naturalismu, na svou dobu velmi dobře provedeném. Film se zmítá mezi dvěma kameny. Na jednu stranu chce být poměrně závažnou výpovědí, ale na stranu druhou se jedná o béčkový horor. Právě toto je jeden z důvodů, proč ho kritika nepřijala a k jeho znovuobjevení došlo až dávno po Franjuově smrti. Škoda. Ale na druhou stranu díky bohu, nebo někomu podobnému, že se tenhle snímek zachoval a že úplně nezapadl, protože si to prostě nezaslouží.
Příběh, nebo jeho podstata, vlastně není nic tak nového. Vypráví o lásce otce k dceři a snaze jí pomoci. A to skutečně za každou cenu. Christiane měla ošklivou nehodu, při které jí tak nějak slezl celý obličej. Nic záviděníhodného. Ale ještě že má otce, který je náhodou obrovským novátorem v oboru transplantace orgánů a plastické chirurgie. A navíc je tak trochu doktorem Mengelem. Právě zde se setkáváme s velmi závažnou a kritickou rovinou filmu. Doktor Génessier je skutečným géniem-šílencem, tak trochu jako doktor Moreau, kterému je mimochodem trochu podobný. Alespoň tomu z filmu „Island of Lost Souls“, který zde již byl recenzován. Génessier se vůbec neštítí toho, aby unášel dívky, omráčil je a stáhnul jim kůži, kterou následně transplantuje své dceři. Jenže jde i o to, jakým dívkám obličej stahuje. Nikdy to nejsou bohaté paničky, ale krásné chudé dívky, které společnost může postrádat. Génessier sám z vyšší společnosti, bohatý, nemá problém s tím, aby chudé dívce ublížil, znetvořil ji a přinutil ji vzít si život. Je to jen lůza a na té nezáleží, hlavně aby jeho dcera zase byla šťastná. Jenže Christiane šťastná vůbec není, protože nová kůže na jejím... obličeji prostě nechce držet a ona se vždy musí vracet k masce, která zakrývá její tvář. Sama sobě se hnusí. Na ní samotné je vidět marnivost a neschopnost se smířit s osudem, k čemuž ale nakonec přece jen dojde.
Druhým poznávacím znamením filmu, kromě kriticky nacistického způsobu zacházení s lidmi, je i naturalismus, který se zde objevuje. A to především ve scéně, kdy Génessier stahuje obličej jedné z dívek. Při řezání je na první pohled patrné, že používá skalpel, který vypouští inkoust, ale v momentě, kdy je obličej sundáván, sledujeme úžasnou práci a sám se divím tehdejší odvaze takto stažení z kůže znázornit. Kritikům to vadilo, já mohu jen chválit. Provedeno skutečně precizně a s láskou, s přihlédnutím k možnostem doby a znalostem různých materiálů a postupů.
„Oči bez tváře“ mají krásný fatální symbolický závěr, který k tomu filmu dokonale sedí. Je to takový happy end, kdy zloduch je potrestán, ale štěstí nalezeno není. Ale jak se říká, kdo s čím zachází, tím také schází. A v případě doktora Génessiera je to jeho „láska“ k dceři a snaha učinit ji takovou, jaká byla dříve. Na doktorovi je skutečně vidět, že nemá absolutně žádné výčitky, pro něj je smrt dívek účelnou, naprosto normální, ani není třeba nějak konání vysvětlovat nebo litovat.
Proč film zařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Silné emotivní scény, snaha o naturalismus, který v dnešní době vyzní kostrbatě, ale v tomhle případě se snaha jednoznačně počítá. Silný příběh, kterých je v hororu potřeba.
Proč film nezařadit mezi 101 nejlepších hororů všech dob:
Film možná malinko tápe ve své identitě, ale pro mě osobně vlastně není nic špatného na tom, když se vážné téma rozebírá i s tím, že jsou zde nechutnosti a přílišné doslovnosti. V dnešní době to navíc není vůbec nic neobvyklého.
Další film patřící mezi „101 nejlepších hororů“ vyjde 9.9.2019
Článek je součástí seriálu 101 nejlepších hororů na internetovém magazínu Horor-Web.cz.
Nejnovější komentáře