Aquaman a ztracené království (Aquaman and the Lost Kingdom) – Recenze – 40 %

Photo © Warner Bros.

Pokračování komik­so­vé­ho fil­mu Aquaman (2018) nava­zu­je ve vyprá­vě­ní o osu­dech krá­le pod­moř­ských náro­dů tam, kde před­cho­zí film skon­čil, tak­že není na ško­du si jeho děj před návště­vou kina při­po­me­nout, abys­te se neztrá­ce­li v posta­vách a vzta­zích mezi nimi. Již ten­krát totiž stál pro­ti Aquamanovi jako jeden z jeho pro­tiv­ní­ků super-padouch Black Manta (v oble­ku s obří hel­mou při­po­mí­na­jí­cí hla­vu kud­lan­ky), jenž se tou­ží vlád­co­vi Atlantidy pomstít a nyní se vra­cí ješ­tě sil­něj­ší než dří­ve. Jeho mysl totiž čás­teč­ně ovlá­dá tem­ná relikvie v podo­bě čer­né­ho troj­zub­ce, kte­rý zin­ten­ziv­ňu­je jeho schop­nos­ti. Svým koná­ním ohro­žu­je budouc­nost svě­ta, tak­že je nut­né mu zatnout tipec. Aquaman (Jason Momoa), jenž se tou dobou sta­rá se svou ženou Merou (Amber Heard) o malé­ho syn­ka, se kvů­li tomu musí spo­jit se svým mlad­ším bra­t­rem a býva­lým krá­lem Ormem (Patrick Wilson) a dostat jej tudíž z věze­ní, do nějž jej před časem sám poslal.

Photo © Warner Bros.

Aquaman a ztra­ce­né krá­lov­ství je finál­ní teč­ka za pro­po­je­ným komik­so­vým DC uni­ver­sem, po níž bude mít stu­dio Warner Bros. od komik­so­vých fil­mů při­bliž­ně na rok a půl pau­zu, na což pak navá­že poku­sem o kom­plet­ní restart celé super­hr­din­ské fran­ší­zy. Uvedení této teč­ky se nicmé­ně neo­be­šlo bez čet­ných kom­pli­ka­cí, jeli­kož vznik fil­mu dopro­vá­ze­ly růz­né zvěs­ti o nároč­ném pře­stří­há­vá­ní nato­če­né­ho mate­ri­á­lu, sce­náris­tic­kých úpra­vách a doda­teč­ných dotáč­kách. K tomu je tře­ba říct, že na finál­ním sestři­hu fil­mu jsou ty švy sice mís­ty znát, tak­že návaz­nost scén je občas troš­ku pře­kot­ná a vyprá­vě­ní je chví­le­mi poně­kud zma­te­něj­ší (kvů­li výraz­né­mu upo­za­dě­ní Amber Heard půso­bí Aquaman na začát­ku fil­mu jako sin­gle otec samo­ži­vi­tel), leč cel­ko­vě sní­mek půso­bí jako celist­vé dílo. Rozhodně se nejed­ná o něja­ké vylo­že­ně cha­tr­ně posle­po­va­né neko­he­rent­ní tor­zo, jehož prů­běh by vůbec nedá­val smy­sl.

Na dru­hou stra­nu, pří­běh fil­mu je veli­ce sche­ma­tic­ký, před­ví­da­tel­ný a splá­ca­ný z růz­ných inspi­rač­ních zdro­jů, poměr­ně snad­no roz­po­zna­tel­ných. Splétá se tu dohro­ma­dy vel­ko­le­pé a vizu­ál­ně extra­va­gant­ní akč­ní fan­ta­sy s boha­tou myto­lo­gií pod­vod­ních svě­tů, praš­tě­ná dob­ro­druž­ná bud­dy kome­die o dvou bra­t­rech, kte­ří si k sobě nachá­ze­jí ces­tu, váž­ně poja­tý thriller o pomstě dopl­ně­ný o eko­lo­gic­kou rovi­nu reflek­tu­jí­cí kli­ma­tic­kou změ­nu a extrém­ní výky­vy poča­sí, ale i rodin­ná kome­die na téma sva­lo­vec ver­sus mimi­no (scé­ny, v nichž Jason Momoa zápo­lí s kojen­cem, boles­ti­vě při­po­me­nou leckte­ré pří­šer­né rodin­né fil­my z minu­lých dekád, v nichž se o malé děti sta­ra­ly akč­ní hvězdy 80. let).

Postavy se pohy­bu­jí v pře­váž­ně digi­tál­ních pro­stře­dích, kte­rá zápo­lí s počí­ta­čo­vou umě­los­tí, extrém­ní pře­plá­ca­nos­tí, cha­o­tič­nos­tí a este­tic­kou ošk­li­vos­tí. Digitální tri­ky mají pro­měn­li­vou úro­veň, roz­hod­ně ale vypa­da­jí lépe než v posled­ních fil­mech od Marvelu. Řada mon­ster se svým vzhle­dem blí­ží k potvo­rám z děl H.P. Lovecrafta, jiní tvo­ro­vé zas při­po­me­nou Jar Jara Binkse nebo Jabbu Hutta ze Star Wars. Vizuálně film evo­ku­je všech­no mož­né, v dia­lo­zích dokon­ce dojde i na pří­mý odkaz na Harryho Pottera. Film opět reží­ro­val James Wan, zná­mý tvůr­ce a pro­du­cent popu­lár­ních horo­ro­vých fil­mo­vých sérií, ale také reži­sér Rychle a zbě­si­le 7. Jeho horo­ro­vé koře­ny vyplu­jí na povrch při stře­tech postav s pod­vod­ní­mi mon­st­ry či s pře­rost­lým hmy­zem nebo při rea­li­za­ci vizí z titul­ní­ho pro­kle­té­ho ztra­ce­né­ho krá­lov­ství, kte­ré vypa­da­jí jako z něčí tem­né noč­ní můry. Napětí nicmé­ně sním­ku cel­ko­vě schá­zí, jeli­kož film mís­to toho radě­ji spo­lé­há na sty­li­zo­va­nou komik­so­vou nad­sáz­ku a kome­di­ál­něj­ší ladě­ní.

Humor je však ve fil­mu i tak dosti sla­bý, neb se opí­rá zejmé­na o chvásta­vé a buran­ské cho­vá­ní hlav­ní­ho hrdi­ny, o gagy zahr­nu­jí­cí vylu­čo­vá­ní (tři­krát pou­ži­tý vtip zalo­že­ný na tom, že se Aquamanovi někdo vymo­čí do obli­če­je) a také o rela­tiv­ně při­hlouplé prů­po­víd­ky leckterých ved­lej­ších postav. I řada dal­ších aspek­tů ve fil­mu půso­bí při­hlouple – a teď se neba­ví­me o tom, že hyb­nost objek­tů pod vod­ní hla­di­nou odpo­ru­je fyzi­ce nebo že velry­by ve sním­ku způ­so­bu­jí pomo­cí echo­lo­ka­ce výbuchy pono­rek. Jde spíš o mono­tón­ní struk­tu­ru vyprá­vě­ní, kdy sko­ro kaž­dá akč­ní scé­na zahr­nu­je prvek Deus ex machi­na v podo­bě náh­le se zje­vi­vší posta­vy, kte­rá něko­ho zachrá­ní v posled­ní sekun­dě, a také o sce­náris­tic­ké ber­lič­ky pro­je­vu­jí­cí se v mnoh­dy zvlášt­ním cho­vá­ní postav.

Pozoruhodná je v tom­to ohle­du např. ved­lej­ší posta­va váha­vé­ho věd­ce, jenž pra­cu­je pro hlav­ní­ho zápo­rá­ka v jeho taj­né spa­lov­ně na magic­kou ener­ge­tic­kou suro­vi­nu (s níž ohří­vá pla­ne­tu, fuj fuj), ale reál­ně mu již není pří­liš k užit­ku – pou­ze mu nabou­rá­vá plá­ny, naru­šu­je sou­kro­mí a pro­je­vu­je zaje­čí úmys­ly. Jindy nelí­tost­ný Black Manta si jej přes­to kdo­ví­proč vydr­žu­je, mís­to toho, aby se ho zba­vil (což by bylo jedi­ně logic­ké). Takže pocho­pi­tel­ně nechtě­ně dopo­mů­že tomu, že Aquaman zís­ká v pro­tiv­ní­ko­vých řadách cen­né­ho spo­jen­ce…

Výhodou fil­mu je kaž­do­pád­ně jeho neu­tu­cha­jí­cí tem­po, jenž prak­tic­ky nepři­pouš­tí žád­né pro­sto­je. Pořád se něco děje, hrdi­no­vé se pře­sou­va­jí z pro­stře­dí do pro­stře­dí, inter­a­gu­jí spo­lu mezi sebou i s nej­růz­něj­ší­mi dal­ší­mi tvo­ry, pře­chá­ze­jí z akce do akce. Divák je od začát­ku do kon­ce zahl­co­ván nej­růz­něj­ší­mi pod­ně­ty, aby neměl pří­liš času nad fil­mem moc pře­mýš­let, což je roz­hod­ně ku pro­spě­chu věci. Těch nedo­stat­ků je ale i tak hod­ně a reži­sér James Wan nepro­je­vu­je tolik kre­a­ti­vi­ty a nápa­di­tos­ti jako v před­cho­zím pří­pa­dě. Aquaman a ztra­ce­né krá­lov­ství i kvů­li tomu půso­bí už jen jako odvar z prv­ní­ho Aquamana, jenž plní úlo­hu pou­ťo­vé atrak­ce, kte­rá se sice sna­ží hod­ně bli­kat a hla­si­tě vyhrá­vat, ale zas tak moc zábav­ná vlast­ně není a zane­dlou­ho už nej­spíš zapo­me­ne­te, že jste na ní byli.