Bábovky

RUDOLF HAVLÍK / 1976

reži­sér a spo­lusce­náris­ta

Pochází ze Sokolova, vystu­do­val Střední prů­mys­lo­vou ško­lu gra­fic­kou v Praze a poté vystří­dal něko­lik pro­fe­sí: spi­so­va­tel, sce­náris­ta a reži­sér. Rovněž je váš­ni­vým ces­to­va­te­lem, vět-šinu vol­né­ho času trá­ví v Asii a své zážit­ky z cest zma­po­val do čtyř knih a desí­tek blo­gů, za kte­ré byl dva­krát vyhod­no­cen jako blo­gger roku. Svými cesta­mi se inspi­ro­val i v celo­ve­čer­ním hra-ném debu­tu Zejtra napo­řád (2014). Dále nato­čil hvězd­ně obsa-zenou roman­tic­kou kome­dii Pohádky pro Emu (2016) a divác­ky úspěš­nou kome­dii Po čem muži tou­ží (2018), kte­rou v čes­kých kinech vidě­lo přes 600 000 divá­ků.

Kdy se zro­dil nápad nato­čit Bábovky a proč prá­vě ten­to titul od Radky Třeštíkové?

Stalo se to v pod­sta­tě zhru­ba před šes­ti lety. Přes-

ně to fakt nevím. Pracovali jsme s Radkou na scéná-ři k fil­mu Po čem muži tou­ží a poví­da­li si o tom, že se lidem ta kni­ha moc líbí a pro­to­že Po čem muži tou­ží byl film pod­le mého námě­tu, slí­bil jsem Radce, že jako dal­ší film udě­lá­me adap­ta­ci Bábovek. A tak se to také sta­lo.

Práce na scé­ná­ři Bábovek pro­bí­ha­la dlou­hou dobu sko­ro čty­ři roky, v čem se liší před­lo­ha od fil­mo­vé ver­ze?

Ona pro­bí­ha­la mno­hem déle, pro­to­že jsme prv­ní poku­sy zkrá-tit kni­hu udě­la­li už před­tím. Stáli jsme před poměr­ně slo­ži­tým kro­kem. Museli jsme se zba­vit něko­li­ka postav, abychom byli schop­ní film vůbec odvy­prá­vět. Vzniklo ohrom­né množ­ství ver-zí a kaž­dá z nich je rapid­ně jiná. Spousty postav se obje­vi­ly a zase zmi­ze­ly v dal­ších ver­zích. Troufám si říct, že kdy­bychom pou­ži­li tře­ba tři nebo čty­ři jiné ver­ze scé­ná­řů, kte­ré jsme tvo­ři­li, vzni­kl by zce­la jiný a uni­kát­ní film Bábovky. Těch pou­ži­tel­ných alter­na­tiv jsme měli na kon­ci pod­le mého názo­ru tak pět. Kaž-dá byla něčím zají­ma­vá. Jedna z nich se dokon­ce ode­hrá­va­la vět­ši­nu času v lese. Výsledný film se liší ve způ­so­bu pro­lí­ná­ní hlav­ních postav a v kon­ci, kte­rý jsme osu­do­vě pro­po­ji­li tro­chu jiným způ­so­bem.

Pod scé­ná­řem fil­mu jste pode­psán spo­leč­ně s Radkou Třeští-kovou, jde již o vaši dru­hou fil­mo­vou spo­lu­prá­ci, v čem vám psa­ní ve dvo­ji­ci vyho­vu­je?

Psaní ve dvo­ji­ci je skvě­lé v tom, že když jeden nemá nápad nebo chuť, doká­že ho ten dru­hý strh­nout nebo při­nu­tit k tomu, aby se sou­stře­dil. Navíc může­te argu­men­to­vat, dohado-vat se a snad­ně­ji odha­lit nesmys­ly a věci, kte­ré by člo­věk sám pře­hlé­dl. Je to tro­chu nepří­jem­né v tom, že musím dělat kom-promisy, ale věřím, že to má mno­hem vět­ší pří­nos, než kdy­bych je nedě­lal. Když člo­věk píše sám, musí mít mno­hem železněj­ší dis­ci­plí­nu. Oba dva ji máme a věnu­je­me se i svým osob­ním pro­jek­tům, tak­že je psa­ní ve dvou někdy pří­jem­ná změ­na našich aso­ci­ál­ních zvy­ků.

Dílo Radky Třeštíkové je kri­ti­kou vní­má­no jako žen­ský román, jak jste zvlád­li žen­ský a muž­ský úhel pohle­du během psa­ní scé­ná­ře vyba­lan­co­vat?

Kniha Bábovky muže prak­tic­ky neob­sa­hu­je, pro­to­že se Radka sou­stře­dí pou­ze na ženy a muži jsou tam vylí­če­ni jen prostřed-nictvím hlav­ních postav. Já jsem tím pádem dostal na sta­ros­ti muže a Radka ženy, ale v zása­dě jsme zkrát­ka spo­leč­ně vymýš-leli, pře­pi­so­va­li a sna­ži­li se vše napsat tak, aby to bylo přiroze-né a zábav­né. Nemyslím si, že na to exis­tu­je něja­ký kon­krét­ní recept. Každý tvůr­ce musí své posta­vy nějak cítit a vní­mat a zku­sit je napsat, jak nej­lé­pe to dove­de. To jsme udě­la­li.

V roce 2018 jste pod­le spo­leč­né­ho scé­ná­ře nato­či­li úspěš­nou kome­dii Po čem muži tou­ží, teď v pří­pa­dě Bábovek jde spí­še o kome­di­ál­ní dra­ma plné emo­cí, humo­ru a kaž­do­den­ních si-tuací, ale stá­le je to ponor do mezi­lid­ských vzta­hů, v čem vás toto téma fas­ci­nu­je?

Když jsem kdy­si četl Bábovky, fas­ci­no­val mě ten jazyk, kte­rým Radka píše. Lehkost, se kte­rou se jí poved­lo defi­no­vat emo­ce, kte­ré kaž­dý den pro­ží­vá­me. Líbilo se mi to a já si postup­ně ty jed­not­li­vé posta­vy zami­lo­val. Rozumím jim, ať už je jejich jed­ná­ní sebe­div­něj­ší. Podle toho jsem s nimi při natá­če­ní zachá­zel a věřím, že se to vypla­ti­lo, pro­to­že kaž­dý z nás dělá v živo­tě chy­by. Váháme, lže­me, bojí­me se a nako­nec se vždy nějak roz­hod­ne­me. Je to lid­ské a prá­vě pro­to se mi Bábovky líbí, pro­to­že nám uka­zu­jí i ty strán­ky naše­ho živo­ta, kte­ré si někdy nechce­me moc při­znat.

Jak se rodi­lo herec­ké obsa­ze­ní při psa­ní scé­ná­ře?

Za ty čty­ři roky jsme obsa­di­li snad všech­ny. A něko­li­krát. Každý jsme měli svou před­sta­vu o tom, kdo by měl hrát jakou posta­vu, a postu­pem času jsme se začí­na­li sho­do­vat. Byla to slo­ži­tá věc, pro­to­že jsme se moc těši­li, až bude­me točit a před-stavovali si desít­ky lidí v kaž­dé roli. Někteří nás odmít­li, někte­ré jsme vymě­ni­li my a výsle­dek je per­fekt­ní, pro­to­že se mi poda-řilo dát dohro­ma­dy vel­kou hro­ma­du talen­tů a i díky nim bylo tohle natá­če­ní v pod­sta­tě neza­po­me­nu­tel­né.

A jak se vám poda­ři­lo oslo­vit do ved­lej­ších rolí tak výbor­né zná­mé her­ce?

Většinu z nich, mys­lím, mohu pova­žo­vat za své přá­te­le, a tak jsem je posta­vil před neleh­kou vol­bu, kte­rou moh­li jen stě­ží odmít­nout. Snažíme si navzá­jem pomá­hat a já věřím, že doo­prav­dy nee­xis­tu­je malých rolí, a kdy­by tam neby­lo co hrát, tak by do toho nešli ani moji kama­rá­di. Já díky tomu zase vím, že se na ně mohu při natá­če­ní spo­leh­nout a to je vel­mi pří­jem­ná jis­to­ta.

Velmi zda­ři­lá a zábav­ná je komic­ká dvo­ji­ce v podá­ní Jany Plodkové a Marka Taclíka, jak jste ladi­li tuto dvo­ji­ci? Jak jste vybí­ra­li dal­ší her­ce do part­ner­ských dvo­jic, aby si sed­li?

Marek Taclík byl v pod­sta­tě jedi­nou vol­bou a už od začát­ku jsem psal jeho dia­lo­gy s tím, že jsem mys­lel na něho. Marek je skvě­lý herec a já s ním moc rád spo­lu­pra­cu­ji. S Janou jim to nesku-tečně sed­lo, pro­to­že Jana Plodková je vel­mi ener­gic­ký člo­věk a na svou posta­vu byla napros­to per­fekt­ně připrave-ná. Spojili jsme k sobě Ondřeje Vetchého s Táňou Pauhofovou. S obě­ma se vel­mi dob­ře znám a pří­liš dlou­ho jsem nad jejich obsa­ze­ním nespe­ku­lo­val. Kristýně

Podzimkové věřím od té chví­le, kdy jsem viděl tele­viz­ní film Metanol. Bára Poláková měla hrát Karolínu od prv­ní chví­le, kdy jsme zača­li psát scé­nář. Jsem hrdý na Denisu Bisku-povou, kte­rá si zahrá­la mla­dou Nikolu, pro­to­že věřím, že je to ohrom­ný herec­ký talent.

Zasahovali jste během natá­če­ní do scé­ná­ře, např. do urči­tých situ­a­cí, replik postav a impro­vi­zo­va­lo se na pla­ce?

Já osob­ně věřím na peč­li­vou pří­pra­vu. Scénář jsme ladi­li do posled­ní­ho detai­lu a tepr­ve potom jsme přikro-čili k natá­če­ní. Troufám si říct, že scé­nář je pře­ve­den na plát­no sko­ro sto­pro­cent­ně tak, jak byl napsa­ný. Navíc jsme muse­li vel­mi peč­li­vě při­pra­vo­vat poměr­ně slo­ži­té scé­ny, pro­to­že jsme si zvo­li­li kom­pli­ko­va­nou meto­du sní­má­ní v del­ších zábě­rech, a pro celou závě­reč­nou scé­nu jsem vytvo­řil malo­va­ný sto­ry­bo­ard pro kaž­dý záběr a násled­ně i ani­ma­tic. Byla to mra­ven­čí prá­ce, vlast­ně vůbec nechá­pu, jak jsme to zvlád­li při­pra­vit. Občas jsme impro-vizovali s Janou Plodkovou a Markem Taclíkem, pro­to­že ty jejich posta­vy měly vel­ký pro­stor, ve kte­rém jsme se moh­li pohy­bo­vat a hrát si se slo­vy. Bavilo nás to a hod­ně jsme se u toho jejich škor­pe­ní nasmá­li.

Ve fil­mu vidí­me řadu skvě­lých herec­kých výko­nů, jak se vám daři­lo zvlád­nout toho­to kolek­tiv­ní­ho hrdi­nu, sla­dit tolik příbě-hů a hvězd na pla­ce?

Většina z nich jsou mí přá­te­lé a navíc vel­cí profesioná-lové, tak­že můj úkol byl je jen nasmě­ro­vat, abych měl pod kon­t­ro­lou pří­běh a jeho vyzně­ní. K tomu vše­mu jsem dostal vel­mi vel­ko­ry­sou důvě­ru od pana pro­du­cen­ta a kolem sebe jsem měl lidi, kte­rým věřím. Neměl jsem to vlast­ně jak zka­zit. Nedali mi k tomu pří­le­ži­tost.

Když se ohléd­ne­te zpět­ně na prá­ci ve střiž­ně, byl někdo z her­ců, kdo vás svým výko­nem potě­šil?

Překvapilo mě jedi­ně to, že se nám celý cas­ting vyda­řil

a všich­ni her­ci byli per­fekt­ně při­pra­ve­ní a sou­stře­dě­ní. Určitě ale mohu jme­no­vat Janu Plodkovou, kte­rá se před­sta­ví v jiné herec­ké polo­ze a je napros­to skvě­lá.

Film se ode­hrá­vá pře­váž­ně v sou­čas­né Praze a jejím oko­lí, kde jste toči­li a jak jste ladi­li obra­zo­vou kon­cep­ci s kame­ra­ma­nem Václavem Tlapákem? A proč natá­če­ní v Petrské čtvr­ti, fil­ma­ři dosud neob­je­ve­ném mís­tě?

Dlouho jsme hle­da­li hotel, ve kte­rém by nám umož­ni­li kom­pli­ko­va­né natá­če­ní, kte­ré navíc obsa­ho­va­lo vel-mi slo­ži­tou kaska­dér­skou scé­nu a to se nám poda­ři­lo s ho-telem Clement, kte­rý sto­jí v těs­ném sou­sed­ství Petrského náměs­tí, kte­ré mi při­pa­dá vel­mi foto­ge­nic­ké a fil­mo­vé, tak­že jsme do něj umís­ti­li někte­ré dal­ší scé­ny z fil­mu. Můj záměr byl od začát­ku vymyš­le­ný v přís­ně stře­do­vých kom­po­zi­cích a posta­ve­ný na opa­ko­vá­ní moti­vů a kom­po­zic u jed­not­li­vých cha­rak­te­rů, aby se jejich pří­běhy hez­ky spo­ji­ly. Snažili jsme se s Václavem chytře pro­po­jo­vat zábě­ro­vá­ní a tem­po, aby byl film pře­hled­ný a lidé se v něm ori­en­to­va­li. Točili jsme také

v sate­li­tech neda­le­ko Prahy, kde byd­lí někte­ré naše

posta­vy a poté jsme se vyda­li do thaj­ské­ho Bangkoku, kde se ode­hrá­vá část pří­bě­hu Renaty, kte­rou hra­je Táňa Pauhofová.

Zmiňujete, že část natá­če­ní pro­bí­ha­la v Thajsku, jaké zde bylo slo­že­ní štá­bu? A jak se to reži­sé­ro­vi poda­ří rea­li­zo­vat dva natá­če­cí dny v této exo­tic­ké loka­li­tě?

Do Thajska se nám poda­ři­lo vyra­zit díky pro­du­cen­to­vi Petru Erbenovi, kte­rý pod­stou­pil poměr­ně slo­ži­tá jed-nání a pří­pra­vu. Dokonce jsme letě­li i na obhlíd­ky loka­cí a zajis­ti­li si veš­ke­rá povo­le­ní, kte­rá byla potřeb­ná. Strávili jsme tam celý týden a do Thajska odje­ly sko­ro všech­ny hlav­ní pro­fe­se a k dis­po­zi­ci jsme měli thaj­ský štáb, kte­rý byl napros­to boží, a zor­ga­ni­zo­val pro nás vše, co jsme si naplá-novali. Jak se mi poda­ři­lo Petra Erbena pře­svěd­čit, nevím.

Doufám, že věří v můj talent a také v to, že film se má dělat pocti­vě, pro­to­že jinak to nedá­vá smy­sl. Věřím, že to bylo správ­né roz­hod­nu­tí.

Co bylo pro vás na natá­če­ní nej­ob­tíž­něj­ší, pat­ři­la sem noč­ní scé­na sko­ku z hor­ní­ho pat­ra hote­lo­vé­ho poko­je?

Já se sna­žím být na natá­če­ní maxi­mál­ně při­pra­ve­ný, tak­že i ty slo­ži­té scé­ny jsou pře­dem při­pra­ve­né a vyzkou­še­né a nemo­hu říct, že by tím pádem byly slo­ži­té, pro­to­že když máte k dis­po­zi­ci lidi, kte­ří vědí, jak na to a vy víte, co chce­te, není mno­ho mož­nos­tí, co by se moh­lo poka­zit. Noční scé­na u hote­lu byla extrém­ně nároč­ná na pří­pra­vu a její plá­no­vá­ní nám zabra­lo sko­ro měsíc. Byla to pro nás vel­ká nezná­má, pro­to­že jsme se roz­hod­li v jed­nom nepře­ru­še­ném zábě­ru pro­po­jit všech­ny naše posta­vy a to nebyl snad­ný úkol, pro­to­že v jeden moment jsme muse­li syn­chro­ni­zo­vat herec­ké akce, stov­ky lidí v kom­par­zu a k tomu ješ­tě hasi­če, poli­cis­ty a záchran­né vozy. Ten tlak byl enorm­ní. Navíc scé­na, kdy se Jana Plodková a Denisa Biskupová ocit­nou na řím­se hote­lu ve výš­ce sko­ro dva­ce­ti met­rů, byla vel­mi slo­ži­tá a dia-logově nároč­ná, tak­že neby­lo mož­né pou­žít kaska­dé­ry. Obě dvě hereč­ky na tu řím­su vylez­ly a ode­hrá­ly ji skvě­le. Dodnes si pama­tu­ju, jak jsem stál na vrcho­lu plo­ši­ny ve dva­ce­ti met­rech a ty dvě hol­ky stá­ly pře­de mnou a všich­ni jsme byli k smr­ti vystra­še­ní. Dopadlo to úžas­ně.

Film dopro­vá­zí emo­tiv­ní hud­ba, jak pro­bí­hal její výběr a kdo ji slo­žil?

Hudbu slo­žil Ondřej Konvička, kte­ré­ho pova­žu­ji za ohrom­ný talent a pra­cu­ji s ním na všech svých pro­jek­tech. Je to skrom­ný člo­věk, kte­rý trá­ví vět­ši­nu času v tma­vé komůr­ce a je scho­pen dát do hud­by všech­no a navíc vydr­žet i moje neu­stá­lé pesko-vání, aby to udě­lal ješ­tě lépe. Navíc jsme ten­to­krát dosta­li mož-nost nahrá­vat hud­bu s živým orchestrem a byl to pro nás oba vel­ký život­ní záži­tek. Jsme na tu hud­bu moc pyš­ní.

Bábovky jsou son­dou do sou­čas­né spo­leč­nos­ti, uka­zu­jí, jak jsme všich­ni navzá­jem spo­je­ni, jak ten­to pro­ple­te­nec vzta­hů a osu­dů vní­má­te vy osob­ně?

Každé naše roz­hod­nu­tí ovliv­ňu­je lidi oko­lo nás. My sami

si to neu­vě­do­mu­je­me, pro­to­že žije­me svůj vlast­ní život a nedo­ká­že­me dohléd­nout dále. Bábovky uka­zu­jí prá­vě tu dru­hou stra­nu min­ce. Místa, kam až se naše roz­hod­nu­tí mohou dostat a jak mohou změ­nit osu­dy lidí, kte­ré tře­ba sami ani osob-ně nezná­me. Je dob­ré si tako­vé věci občas uvě­do­mit, pro­to­že nám mohou někdy uká­zat ces­tu a pomo­ci nám pocho­pit, jak se k sobě a k lidem oko­lo sebe cho­vat lépe a být mož­ná i lep­ším člo­vě­kem. Nejde tu jen o vzta­hy, ale o všech­no co nás obklopu-je, pro­to­že všich­ni máme své pro­blémy, ale také zod­po­věd­nost vůči sobě a svým blíz­kým.

Pokud bys­te měl sní­mek dopo­ru­čit divá­kům, jaké budou fil­mo­vé Bábovky?

Můžete oče­ká­vat zábav­ný, pocti­vý a dra­ma­tic­ký, dojem­ný a humor­ný film, kte­rý jsme se sna­ži­li vypiplat do posled­ní­ho detai­lu tak nej­lé­pe, jak jsme moh­li. Jsem na Bábovky vel­mi hrdý a na všech­ny, kte­ří se na jeho natá­če­ní podí­le­li.

Jaké máte dal­ší režij­ní plá­ny?

Člověk míní a osud mění. A u fil­mu to pla­tí troj­ná­sob. Projek-tů, kte­ré chci rea­li­zo­vat je mno­ho a jaký z nich bude prv­ní a kte­rý bude násle­do­vat, neu­mím pří­liš odhad­nout, ale už del­ší dobu chys­tám kla­sic­kou pohád­ku Krakonoš, kte­rá je novým pohle­dem na tuto legen­du. Připravuji film o Zdence Fantlové, kte­rá pře­ži­la holo­caust a její pří­běh je víc, než fascinují-cí. Snažím se při­pra­vit roman­tic­ký film, kte­rý se bude celý natá­čet v zahra­ni­čí, a k tomu vše­mu bych rád nato­čil jed­nu napros­to nená­roč­nou kome­dii o mimo­zemš­ťa­no­vi, kte­rý omy­lem hava­ru­je mís­to do New Yorku na Jižní Moravu. Na všech­ny ty pro­jek­ty se moc těším, ale pro­to­že jsme všich-ni pro­po­je­ni, může všech­no dopad­nout úpl­ně jinak. A to je na živo­tě zábav­né.

---