Blur - The Ballad of Daren (2023)

 

 

Blur při­šli po des­ce The Magic Whip s dal­ším albem ve chví­li, kdy se to tedy moc neče­ka­lo. Plná sesta­va, hra­je to jako za mla­da. Opradu? Inu, tro­chu ano. Album je o pozná­ní posmut­ně­lej­ší a nic na tom nemě­ní ani to, že se nedáv­no poda­ři­lo sku­pi­ně dva­krát vypro­dat Wembley. Zvláštní počin, co? Kdo by se šel dívat na ban­du stár­nou­cích pánů přes 50, kte­ří hra­jí vět­ši­nou tkli­vě zně­jí­cí truch­li­vé sklad­by. Divné. To by to ovšem nemoh­li být Blur, pro něž je to jen dal­ší čás­tí hudeb­ní­ho vývo­je, kte­rý demon­stru­je nesko­na­lé tvůrčí nasa­ze­ní, talent a lás­ku k hud­bě.

Jediná sklad­ba, kte­rá tu více­mé­ně při­po­mí­ná majo­rit­ní tvorbu Blur z deva­de­sá­tých let (ok, pomi­ne­me album 13) je St. Charles Square. Jinak se vše se nese v poklid­něj­ším duchu, z něhož je cítit život­ní nad­hled a zužit­ko­vá­ní roz­leh­lých hudeb­ních zku­še­nos­tí, navíc také urči­tě i to, že čtve­ři­ci pánů to pořád hra­je moc dob­ře a dohro­ma­dy jsou sil­něj­ší než kaž­dý zvlášť.

Ano, pryč jsou ty doby, kdy tu byli Blur a Oasis a jejich tro­chu umě­lá řev­ni­vost. Tato par­ta oko­la D. Albarna to nemá zapo­tře­bí, je srov­na­ná se sebou i se svě­tem, byť tam i tam dochá­zí k věcem, kte­ré zra­ňu­jí. Dobrý pří­kla­dem je tře­ba sklad­ba Russian Strings o bez­mo­ci, zaví­rá­ní očí před šíle­ným kon­flik­tem, kte­rý roz­pou­tal Putin na Ukrajině. Ironii osu­du je, že tuto sklad­bu Blur popr­vé naži­vo hrá­li v den Wagnerovi vzpou­ry (čer­ven 2023)

I pro­to má urči­tě cenu si tuto des­ku poslech­nout a vychut­nat (a urči­tě ne jen jed­nou).

---