Chlast (Druk) – Recenze – 80%

RecenzefilmuChlast

V dán­ském dra­ma­tu Chlast reži­sé­ra a sce­náris­ty Thomase Vinterberga se čtve­ři­ce stře­do­škol­ských uči­te­lů roz­hod­ne expe­ri­men­tál­ně ově­řit podiv­nou vědec­kou hypo­té­zu, pod­le níž by člo­věk žil mno­hem ote­vře­ně­ji, kre­a­tiv­ně­ji a sebe­vě­do­mě­ji, kdy­by si kon­stant­ně udr­žo­val hla­din­ku půl pro­mi­le alko­ho­lu v krvi. Pravidelným pitím v pra­cov­ní době i po prá­ci si tak peda­go­go­vé opa­ko­va­ně ově­ří pozi­tiv­ní dopad mír­né opi­los­ti na prů­běh výu­ky i na sou­kro­mý život a své poznatky při­tom prů­běž­ně zapi­su­jí kvů­li vědec­kým úče­lům. Poněkud neprozře­tel­ně však pod­ce­ní rizi­ko závis­los­ti, k němuž dlou­ho­do­bá into­xi­ka­ce v kom­bi­na­ci se sou­stav­ným navy­šo­vá­ním dávek může vést.

© Henrik Ohsten

Thomas Vinterberg ve fil­mu Chlast opět spo­jil síly s her­cem Madsem Mikkelsenem, jejichž před­cho­zí spo­lu­prá­ce na vyni­ka­jí­cím fil­mu Honvynes­la Dánsku nomi­na­ci na Oscara. Mikkelsen ten­to­krát ztvár­nil sebe­lí­tos­ti­vé­ho uči­te­le děje­pi­su pro­chá­ze­jí­cí­ho si syn­dro­mem vyho­ře­ní i poci­tem méně­cen­nos­ti, kte­rý před lety zavr­hl kari­é­ru taneč­ní­ka i usi­lo­vá­ní o odbor­nou aka­de­mic­kou nad­stav­bu, načež se pro­pa­dl do nud­né a šedi­vé kaž­do­den­ní prů­měr­nos­ti, v níž ho nevní­ma­jí ani stu­den­ti, ani vlast­ní děti, a jeho již dlou­ho povad­lé man­žel­ství degra­do­va­lo do pou­hé­ho spo­lubyd­le­ní. Proto se pře­de­vším na něm pro­je­ví nabrá­ním dru­hé­ho dechu bla­ho­dár­nost sou­stav­né kon­zu­ma­ce alko­ho­lu, ospra­ve­dl­ně­ná tezí, že Winston Churchill také vyhrál dru­hou svě­to­vou vál­ku věč­ně pod parou. 

Mads Mikkelsen kaž­do­pád­ně v Chlastu před­vá­dí herec­kou prv­ní ligu a i Vinterberg se vrá­til do vrchol­né režij­ní for­my, přes­to­že film natá­čel se srd­cem bola­vým z tra­gic­ké smr­ti své dce­ry, kte­rá měla v Chlastu původ­ně hrát, leč násled­kem osu­du zůsta­lo jen u závě­reč­né­ho věno­vá­ní. Vinterbergův sní­mek je nalé­ha­vý a neu­vě­ři­tel­ně živel­ný a ener­gic­ký, je osla­vou živo­ta, ale záro­veň neza­po­mí­ná na stras­ti a smu­tek, kte­ré k živo­tu též pat­ří. Na scé­ná­ři se Vinterberg podí­lel se sce­náris­tou Tobiasem Lindholmem, kte­rý s ním spo­lu­pra­co­val kro­mě Honu i na fil­mech Submarino a Komuna. Společně napsa­li svě­že půso­bí­cí a chytře vysta­vě­ný film, kte­rý je v řadě ohle­dů mode­lo­vým a v urči­tých aspek­tech před­ví­da­tel­ným dra­ma­tem, ale záro­veň per­fekt­ně vyba­lan­co­va­ným a vyrov­na­ným. 

K alko­ho­lu sní­mek při­stu­pu­je tak, jak by se mělo při­stu­po­vat k dro­gám obec­ně – civil­ně a rea­lis­tic­ky, bez před­sud­ků a démo­ni­zo­vá­ní, ale též bez nekri­tic­ké­ho schva­lo­vá­ní. Ukazuje pro­to jak jeho povzbu­zu­jí­cí účin­ky a dal­ší při­dru­že­né výho­dy, tak i mnoh­dy nebla­hé ran­ní násled­ky a vše­li­ja­ká jiná rizi­ka jeho kon­zu­ma­ce. Popisuje jej jako poten­ci­ál­ně uži­teč­ný nástroj, kte­rý však může snad­no sklouz­nout k met­le ohro­žu­jí­cí part­ner­ské vzta­hy, pra­cov­ní pomě­ry i zdra­ví a živo­ty. Film se tak v důsled­ku této rov­no­váhy ve spo­je­ní s pří­mo­ča­ře a zpo­čát­ku i beze stu­du jed­na­jí­cí­mi posta­va­mi zce­la vyhý­bá jaké­mu­ko­li mora­li­zo­vá­ní a nechá­vá divá­ky, ať si udě­la­jí na cho­vá­ní hlav­ních hrdi­nů názor sami. Cílem není agi­ta­ce pro­ti alko­ho­lu, nýbrž kri­tic­ký por­trét spo­leč­nos­ti, v níž je alko­hol pří­to­men prak­tic­ky všu­de, a kte­rá je s jeho poží­vá­ním pro­po­je­ná nato­lik sil­ně, že z něj udě­la­la sou­část národ­ní kul­tu­ry. Společnosti, kte­rá alko­hol potře­bu­je, aby se vůbec doká­za­la bavit, a hle­dá pro­to zámin­ku k jeho kon­zu­ma­ci v kaž­dé pří­hod­né udá­los­ti.

© Henrik Ohsten

Byť nejde o kome­dii, tak Chlast neza­po­mí­ná ani na čer­ný humor a pří­le­ži­tost­né vtip­né scén­ky a vsuv­ky – smích vyvo­lá­va­jí jak vše­ří­ka­jí­cí archiv­ní zábě­ry vrá­vo­ra­jí­cích poli­ti­ků, tak leckte­ré eska­pá­dy nově nabu­ze­né čtve­ři­ce kama­rá­dů, jejichž vese­lím dopro­vá­ze­né mejda­ny jdou však povět­ši­nou ruku v ruce s opod­stat­ně­ným oče­ká­vá­ním toho, že se jejich počí­ná­ní nako­nec nebez­peč­ně zvrt­ne. Po dočas­ných rado­ván­kách tak při­chá­zí tvr­dé vystříz­li­vě­ní, kdy si hrdi­no­vé uvě­do­mí, že již pře­kro­či­li hra­ni­ci a pře­stá­va­jí mít pití alko­ho­lu pod kon­t­ro­lou, zvlášť když jeden z nich dora­zí v sil­ně pod­rou­še­ném sta­vu i na shro­máž­dě­ní uči­tel­ské­ho sbo­ru.

Svou výraz­nou kva­li­ta­tiv­ní úro­veň si Chlast udr­žu­je od začát­ku do kon­ce i díky dyna­mic­ké­mu vyprá­vě­ní, nepod­bí­zi­vé kame­ře a výko­nům her­ců ve ved­lej­ších rolích, záro­veň ale svým dějem nikdy vylo­že­ně nestrh­ne, neb mu zále­ží spíš na opa­ko­vá­ní urči­tých moti­vů a obec­něj­ších sdě­le­ní než na budo­vá­ní str­hu­jí­cích kon­flik­tů a násled­ných katar­zí. Skrze osob­ní pří­běhy svých hrdi­nů ale upou­tá kaž­do­pád­ně a z tem­pa vypad­ne jen občas, z toho nej­zna­tel­ně­ji v mír­ně uta­ha­ných závě­reč­ných dese­ti minu­tách, jež jsou však boha­tě vykou­pe­ny osvo­bo­zu­jí­cím eufo­ric­kým zavr­še­ním.